Raná církev: žena a její pravomoc v zobrazení na sarkofázích ze čtvrtého století
Christine Schenk CSJ
Vzhledem k tomu, že většina historie je založena na dokumentech vytvořených muži, může se hledání spolehlivých historických údajů o ženách v raném křesťanství stát skutečnou výzvou. Křesťanství se do značné míry spoléhá na psané slovo jako na hlavní prostředek poznání svých dějin. Jak uvádí dr. Janet Tullochová v článku publikovaném v roce 2004, informace získané z vizuálních artefaktů, jako jsou fresky, malby a vlysy na sarkofázích, byly dosud svěřovány téměř výhradně historikům umění a archeologům. Přestože existovalo mnoho ženských mecenášek, které finančně podporovaly muže rané církve (Marie z Magdaly, Foiba, Lýdie, Paula, Olympias), jejich přítomnost je v literárních pramenech jen zřídka zmiňována. Již nějakou dobu si však badatelé uvědomují, že archeologie je důležitým pramenem, pokud jde o přítomnost žen v raném křesťanství.
Písemná versus archeologická dokumentace
V prvních čtyřech stoletích křesťanských dějin (a až do současnosti) církevní představitelé zdůvodňovali omezení pravomocí žen odkazem na napomenutí v prvním Pavlově listu Timoteovi, že ženy mají ve shromážděních mlčet a nemají poučovat ani „vládnout nad mužem“ (2,12). Přesto křesťanské pohřební umění konce 3. a počátku 5. století zobrazuje ženy v postoji, kdy učí a kážou. Na tomto místě bude možné pouze stručné pojednání o tomto fascinujícím tématu.
Pro křesťanské i pohanské Římany nebyl sarkofág pouhou schránkou na mrtvé tělo, ale památníkem nabitým významem. Římské pohřební umění mělo zviditelnit identitu zesnulé osoby a připomínat její hodnoty a ctnosti. Takto nákladný pohřební pomník si mohli dovolit pouze bohatí lidé; důležitým procesem byl také design zobrazení, tedy to, jak chtěli být připomínáni. Vyobrazení s pergamenem, capsou, tedy pergamenovou schránkou, nebo codexem, knihou bylo bezprostředním ukazatelem vzdělání, postavení a bohatství zesnulé osoby.
Křesťanští muži i ženy byli připomínáni a idealizováni jako lidé určitého postavení, s určitou autoritou, erudicí a náboženskou oddaností. Pokud byla zesnulá osoba zobrazena se svitkem nebo capsou a v zapojení do biblických výjevů, svědčilo to o její erudici v hebrejských a křesťanských písmech.
Během tří let jsem analyzovala 2119 vyobrazení a popisů sarkofágů a fragmentů z období od 3. do počátku 5. století, včetně všech dostupných vyobrazení křesťanských sarkofágů. Důkladný průzkum vybraných ikonografických motivů odhalil, že mnohé ženy raného křesťanství byly připomínány jako osoby s určitým společenským postavením, vlivné a autoritativní ve svých komunitách. Skutečně významným zjištěním je, že ve srovnání s pohřebními portréty křesťanských mužů existuje nejméně třikrát více portrétů křesťanských žen a pravděpodobnost, že tyto nálezy jsou způsobeny pouze náhodou, je menší než 1 ku 1000.
Mnoho reliéfů na sarkofázích zobrazuje ženy zasazené vprostřed biblických výjevů, v řečnickém gestu nebo držící v rukou svitky či kodexy. To je účinné svědectví o tom, že ženy ve 4. století nedodržovaly nařízené mlčení. Rozšíření takovýchto výjevů naznačuje vznik nové ženské identity, založené na biblické vzdělanosti a učitelské autoritě. Dalším zajímavým ověřením je, že ženské portréty jsou dvakrát více než mužská vyobrazení obklopeny postavami apoštolů (často Petra a Pavla), což má pravděpodobně potvrdit jejich náboženskou autoritu.
Co nám říká archeologie
Ikonografie raného křesťanství nám říká, že křesťanské ženy byly vzdělané, zbožné a dobře situované. Soudě podle množství sarkofágů, na nichž jsou zobrazeny pouze ženy, to naznačuje, že šlo také o svobodné ženy nebo vdovy, což připomíná rané komunity vdov nebo panen, o nichž jsme hovořili v prvním článku této série. Uvážíme-li pak, že mnohé z nich jsou zobrazeny se svitky a v kazatelském postoji v nějaké biblické scéně, můžeme usuzovat, že byly vzdělané v Písmu a chtěly být zobrazeny jako ženy, které důvěřují v Boží spásnou moc a jsou znalkyněmi Ježíšova života a jeho uzdravujících zázraků. Jejich komunity si je pak idealizovaly jako učené postavy s pravomocí přinejmenším vztahovanou na hlásání a vyučování Písma.
Je pravděpodobné, že „matky církve“ pozdějších období, jako byly Marcella, Paula, Melánie Starší a Proba, obdivovaly tyto rané ženské modely, které je inspirovaly k lásce a studiu Písma. Literární prameny týkající se „matek církve“ se shodují s archeologickými nálezy a potvrzují to, co již teoreticky předpokládali současní vědci, včetně papeže Benedikta XVI, totiž že ženy měly v raném křesťanství mnohem větší vliv, než se obecně připouští. Zatímco v literárních záznamech převažují mužské postavy, pohřební portréty v oblasti archeologie naopak ukazují, že jsou to křesťanské ženy, které jsou připomínány převážně jako ty, které ve svých komunitách významně uplatňovaly církevní autoritu. A jak uvidíme, ženy, které se shromažďovaly kolem našich „církevních matek“, se později vyvinuly v jedny z našich prvních záměrně vznikajících ženských řeholních společenství.
Podrobnější pojednání o tříletém studiu sarkofágů a fragmentů ze 3. až 6. století, které Christine Schenková prováděla, naleznete v autorčině svazku pod názvem „Crispina and Her Sisters: Women and Authority in Early Christianity“ (Crispina a její sestry: Ženy a autorita v raném křesťanství, Fortress Press, 2017). Třetí článek této série představí významné ženy 4. století, které zakládaly kláštery a položily základy dnešního řeholního života.
