PODCAST: Jan Zdichynec – Ženské kláštery Horní Lužice jako duchovní útočiště
Jan Zdichynec pro Vatican News
Téma si dovolím pojmout snad trochu osobně – všechny tyto kláštery, byť každý trochu jinak, jsou nesmírně důležité i pro mou osobní cestu.
V malebném, poněkud odlehlém údolí Lužické Nisy, zhruba na půl cesty mezi městy Žitavou a Zhořelcem, najdeme převážně barokní klášter cisterciaček St. Marienthal, česky Máří Dol. Tomu jsem věnoval před dobrými dvaceti lety svou diplomovou práci, k jejímuž tématu jsem přišel spíš náhodou. Musím přiznat, že jsem do chvíle, než mi profesorka Lenka Bobková toto téma navrhla pro seminární práci, netušil vůbec, že tento klášter existuje – ačkoli jsem vyrostl vzdušnou čarou jen necelých 60 kilometrů od něj, v severočeském Rychnově u Jablonce nad Nisou. Zadání bylo jasné – jednak zpracovat klášter jako založení české královny Kunhuty Štaufské, manželky Václava I., jako dědictví české minulosti Horní Lužice, jednak sledovat jeho další vztahy k českému prostředí. Ukázalo se, že tyto vazby trvají počínaje první zmínkou roku 1234 – ať už připomeneme podporu českých králů, či zájem šlechticů, jako třeba Bibrštejnů sídlících na nedalekém Frýdlantu, kteří cisterciačkám věnovali i některé majetky. Tušíme, že některé dcery české šlechty, jako Markéta z Lipé, dcera slavného milence Elišky Rejčky Jindřicha z Lipé, vedly svůj řeholní život právě v Marienthalu. Dodnes upoutají nádherná díla gotického umění vzniklá v pražských uměleckých dílnách a chovaná v klášterní klauzuře, jež jsou dodnes zčásti užívaná pro liturgické účely, jako např. socha vzkříšeného Krista přisuzovaná Mistru Michelské Madony. Méně slavnou vzpomínku na české vlivy představuje vyplenění kláštera husity roku 1427. Marienthalským cisterciačkám poskytli oporu také čeští králové z rodu Habsburků. Pomoc zvnějšku byla nezbytná v dobách luteránské reformace, jež se nezastavila ani před zdmi kláštera. V klášteře tehdy působily dost svérázné abatyše, jež snad měly myšlenkově blízko k luteránům, příliš nedbaly klauzury a bouřily se proti svým mužským superiorům i zpovědníkům – jedna z nich byla z kláštera odvezena pod vojenskou eskortou na příkaz pražského arcibiskupa v září roku 1623.
Roku 1635 byla Horní Lužice předána na základě tzv. pražského míru, jednoho z ujednání třicetileté války, Sasku – Marienthalu i sesterskému Mariensternu tehdy velmi prospělo začlenění do české provincie cisterciáků. Vzpomeňme desítek řeholnic, jež pocházely převážně z německojazyčných severozápadních Čech a do kláštera mezi 17. a 20. stoletím vstupovaly – často tvořily sestry českého (ve smyslu zemském) původu více než polovinu komunity, která čítala v době barokní kolem 35, v 19. století až padesát sester. V čele Marienthalu stanuly mnohokrát abatyše původem z Čech… V klášteře se dodnes slaví zádušní mše za Václava I. a Kunhutu, jejichž zakladatelský počin připomíná pyšný nápis na hlavním průčelí barokní budovy. Koneckonců, klášter sám vypadá na první pohled spíš jako přepychový barokní zámek odněkud z českého venkova.
K marienthalské komunitě dnes náleží deset sester spíše vyššího věku. Pro jeho existenci v 20. století byla dost komplikující poloha přímo na nově vytvořené státní hranici právě na Lužické – jak píší němečtí romantikové, stříbropěnné Nise: po druhé světové válce přišel klášter o část přirozeného zázemí, jež se nachází dnes v Polsku, byl vlastně nejvýchodnější výspou Německa na ostře střežené hranici s Polskem. Řeka zas přináší povodně, poslední, velmi pustošivou, vzápětí po velké rekonstrukci, v srpnu 2010. Tichý klášter občas ozvučí svým halasem čeští či polští návštěvníci (někdy na kole, cyklistická stezka podél hraniční Nisy je nádherná), skýtá stále příležitost k rozjímání v šerém kostele vybaveném v duchu nazarénského stylu nebo v tzv. biblické zahradě, kde by měly růst všechny rostliny zmiňované v Bibli. Marienthal je dobrým výchozím bodem k procházkám na vrch s kalvárií (a nejvýchodněji položenou vinicí Německa), půvabná je i túra třeba ze severočeské Višňové přes Andělku, polské území, která může být završena v bývalé klášterní farnosti Krzewina Zgorzelecka – z níž přejdeme po mostu Nisu a jsme zase v Německu…
O něco živější je v současnosti St. Marienstern, Mariina Hvězda, ležící několik kilometrů od Kamence v západní Lužici. Založil jej Bernard z Kamence, rádce Václava II., který se podílel i na založení cisterciáckého kláštera na Zbraslavi. Klášter dodnes tvoří střed katolické srbské Lužice, dodnes tu můžeme být např. svědky lužickosrbských bohoslužeb (ale třeba i výuky náboženství v lužické srbštině…). Můžeme se tu účastnit chórové modlitby jedenácti cisterciaček, která se slaví přímo v klášterním kostele, na dvoře lze potkat obyvatele domova pro duševně postižené, o velikonoční neděli potom tzv. křižáky, přijíždějící v rámci bujarých velikonočních jízd zvěstovat podle starobylého zvyku Lužic a severních Čech evangelium. Klášter je autentickým památníkem středověké minulosti a nepřebernou pokladnicí ostatků svatých i pozoruhodných uměleckých děl, nachází v poklidné, jen mírně zvlněné a dost úrodné krajině. Nádherná je třeba procházka podél říčky Klosterwasser, Klášterní voda, do vesničky s podmanivým názvem Swinjarna (protože tam klášter míval vepřín). V parku u kláštera stojí také pomník „lužickosrbského Hálka“, katolického kněze Jakuba Barta Čišinského, který studoval v Praze a jehož romantická poezie se dodnes čte.
Nesmíme zapomenout konečně na Lubáň, klášter na okraji jednoho z měst slavného hornolužického Šestiměstí. Jeho osudy jsou velmi pohnuté a složité: založen byl v roce 1320 slezským knížetem Jindřichem Javorským a pozoruhodná je řehole, jíž se zdejší sestry řídily: je to řehole sv. Augustina prožívaná kajícně, v duchu odkazu biblické Máří Magdaleny. Magdalenitky totiž byl řád, jenž byl původně určen pro obrácené nevěstky. Později už pochopitelně podmínkou vstupu do kláštera nebyla předchozí kariéra prostitutky – magdalenitky naplňovaly prostě přísně kajícný ideál. Se skrovným zázemím tří vesnic lubáňské řeholnice přečkaly výzvy reformace (i když pod dojmem luteránského kázání dvanáct mladých sester na jaře roku 1525 klášter opustilo), a dokázaly nadále působit v převážně luteránském městě – s luteránskými farníky dokonce sdílely samotný kostel, klášterní i farní naráz. Přetrvaly války i požáry i hrozbu pruské sekularizace počátku 19. století, kdy obhájily svou existenci založením nemocnice.
Velký otřes znamenala i zde druhá světová válka – Lubáň (německy Lauban) – se stala dějištěm jedné z posledních pozemních bitev, v níž byli úspěšní nacisté. Město, včetně kláštera, bylo de facto rozstříleno, převážně německé řeholnice ještě před koncem války uprchly do Bavorska, kde pokračovaly v řeholním životě v zámečku Seyboldsdorf – poslední z nich dožily potom v tamním domově důchodců po roce 2000. Rozhodnutím mocností Lubáň s okolím připadla v roce 1945 Polsku. Některé sestry se ale do Lubáně vrátily a přivítaly tam řeholnice přišlé z oblastí zabraných Stalinem, z takzvaných kresů wschodnych. Vědomě navázaly, byť v modernějším duchu, na starou tradici kajícného řádu. Původní budovy kláštera byly strženy v padesátých letech, sestry působí nyní v budovách na okraji města a mj. pečují o problematické dospívající dívky. Komunita je dost mladistvá a vstřícná.
Se všemi těmito kláštery mě pojí mnoho osobních vzpomínek… Nezapomenu na neuvěřitelně vzdělanou klášterní knihovnici Hildegardu Zeletzki, jejíž předkové pocházeli z Moravy, na neuvěřitelně vlídnou Lužickou Srbku, fortnýřku z Mariensternu, sestru Laurentii Bemrich, na intenzivní prožitek mší a hodinek se sestrami … Všechny tři kláštery a jejich okolí jsou promodlené a vzhledem k tomu, že to jsou ženské, klauzurní domy, překvapivě otevřené a milé… Stojí za to je navštívit, ať už z motivací duchovních, nebo třeba jen poznávacích. Porta patet, cor magis, jak zní oblíbené heslo cisterciáků: brána je dokořán, srdce ještě víc!
Jan Zdichynec je překladatel z latiny a historik se zaměřením na dějiny českých zemí v 16.-18. století ve středoevropském kontextu. Působí v Ústavu českých dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a na Pedagogické fakultě téže univerzity.
