Kdo vrátí úsměv dětem v Gaze?

Ibrahim Faltas – vikář Kustodie Svaté země

Kdo může tvrdit, že tuto válku zatím vyhrál? Hamás to po útoku na nevinné civilisty ze 7. října říci nemůže, protože právě Palestinci nesou největší břemeno ztrát na životech. Izraelci to říci nemohou, protože kromě ztrát na životech, vojácích a rukojmích zažívají zcela zjevné rozdělení občanské společnosti. Ani jeden z obou národů nemůže vyhrát, protože vítězí vzájemná nedůvěra, vítězí nenávist, násilí, pomsta na nejvyšší úrovni za dosavadních 75 let ve Svaté zemi.

Mezinárodní společenství nemůže říci, že mír mohl zvítězit, protože nedošlo k žádným konkrétním zásahům ve prospěch skutečného uklidnění. Až doposud totiž ti, kdo mají v rukou možnost zastavit válku, nemají odvahu porazit zájmy a pokrytectví, které tuto válku vyvolávají. Vzniká totéž pohoršení, které nám ve třetí postní neděli ukázalo neobvyklého a jiného Ježíše, který vyzývá k větší upřímnosti a jasnosti srdce. Je to správný příklad, abychom pochopili, co znamená umlčet své svědomí shazováním pomoci z nebe, odsoudit násilí slovy, aniž bychom podnikli konkrétní kroky k zastavení zbraní ve vražedných rukou. Papež František důrazně vyzývá k zastavení zbrojení, protože „odzbrojení je morální povinností“. Je to silný, spravedlivý a naléhavý požadavek, který však dosud nebyl vyslyšen. Zdánlivě dobročinná slova a gesta nesnímají odpovědnost z těch, kteří by mohli válku skutečně a rozhodně zastavit, a nečiní tak.

Počet mrtvých a zraněných, totální zničení domů, nemocnic, mešit, kostelů, škol, to vše je šokující bilance 150 dnů války.

Tato čísla jsou šokující, protože za každým zabitým nebo zraněným stojí životní příběhy, předsevzetí, která nebudou naplněna, zmařené naděje v nejisté budoucnosti. Zničené budovy jsou viditelným symbolem rozvráceného lidstva: jak obnovíme důvěru mezi lidmi?

Oba národy ztratily pocit bezpečí, který představuje domov. Izraelské osady na hranicích s Libanonem na severu a Gazou na jihu jsou z bezpečnostních důvodů prázdné a osadníci jsou také bez domova. V Gaze má jeden a půl milionu lidí zničené domovy.

Nemocnice už nemohou léčit a zachraňovat. Jejich zničení a znemožnění provozu bere naději na pomoc těm, kteří chtějí pomoci: tolik lékařů a zdravotních sester bylo zabito a zraněno při práci bez pracovní doby a prostředků. Modlitebny byly útočištěm pro duši: jejich zničení nebo odpojení od elektřiny a vody také mnohým vzalo útočiště. Zničené školy berou naději na budoucnost mnoha dětem a mladým lidem, kteří díky vzdělání mohou růst a zlepšovat lidskou společnost.

Kdo vrátí úsměv, naději a důvěru 40 000 sirotkům v Gaze? Děti a jejich opatrovníci, kteří přijeli do Itálie, mi vyprávěli své příběhy, utrpení, strach a traumata, která zraňují duše stejně jako zbraně těla. Je to skličující bilance. Sto padesát dní bolesti, které se přidávají k velkému utrpení zraněné a potupené Svaté země.

Snažme se na této postní cestě mít čisté srdce plné víry, naděje a lásky. Důvěřujme Vzkříšenému Ježíši, který vítězí nad smrtí a nabízí naději lidstvu utlačovanému zlem.