Tanzanie: Každý kostel je společenství a rodina
Francesca Merlo - Vatican News, Sukamahela, Tanzanie
Tanzanská církev je mladá a pestrá. Nejenže zpívá, ale i ladí a všichni znají slova.
Sukamahela je toho dokonalým příkladem. Má zvláštní architekturu; kdybyste měli nakreslit kostel, nevypadal by jako ten v Sukamahele, který navrhl a s pomocí lidí z vesnice postavil otec Peter.
Tento diecézní kněz narozený na Slovensku zasvětil svůj život lidem v Sukamahelu a okolí, a zatímco lidé shromáždění na nedělní mši se na nás dívají se zvědavostí, je jasné, že otec Peter jim není cizí.
V Sukamahele mše nezačíná včas. I když mají hodně práce, lidé v Tanzanii jsou uvolnění. Dokonce i když k nim přijdou dva cizinci s fotoaparátem a zúčastní se jejich nedělní mše.
Z toho, co se na první pohled zdá být docela malým shromážděním, které trpělivě čeká před kostelem, se najednou stane více než sto lidí.
Lavice v zadní části kostela se rychle zaplní ženami a jejich dětmi a děti, které jsou dostatečně staré, zaujmou místa v přední části shromáždění. Všichni jsou přátelé, nebo se jimi velmi rychle stanou. Nalevo začne zpívat sbor a velmi brzy se tóny rozezní od kruhových stěn stavby.
Žen je více než mužů, všichni sedí po levé straně. Po skončení první sloky je jejich přítomnost jasná a jednoznačná, když zaujmou pozice tenorů a barytonů a zpívají "Roho wa bwana imanjaza": Duch Páně mě naplnil.
A bylo zřejmé, že Duch Páně je všudypřítomný napříč prašnými cestami. Dokonce i "pod stromy", kde otec Peter sloužil svou třetí nedělní mši svatou, protože právě v této vesnici ještě nebylo postaveno to, co se zde označuje jako "sub-station", pod-stanice: malý kostelík s hliníkovou střechou.
V jiné vesnici je pod-stanice neboli misie plná stejně jako velký kulatý kostel v Sukamahelu. Také se tu hodně zpívá, stejně jako v každém jiném kostele, do kterého v Tanzanii vstoupíme.
Je pravda, že církev v Tanzanii potřebuje více kněží a že vesnice po celé zemi si zaslouží každá jednoho. Je jasně vidět, že každý kostel je komunita a že každá komunita je rodina.
Před kostelem v Sukamahele mě Maria a Ethel berou za ruku. Žádají Franca, našeho kameramana, aby nás vyfotil, a pak na mě ukazují a láskyplně se smějí, když jim to ukazuje na obrazovce.
Následujících několik hodin trávíme společně s dalšími dětmi z vesnice. Jejich matky už všechny odešly domů. Nemají se čeho bát; vědí, že jejich církev je společenství a že každé společenství je rodina.
Ani dva cizí lidé a jejich fotoaparát nemohou zkazit jejich víru nebo narušit jejich harmonii.
