Dekrety Dikasteria pro svatořečení: italská světice a dva blahoslavení mučedníci ve Španělsku
Alessandro De Carolis – Vatican News
Dekrety, které dnes schválil papež při audienci pro kardinála Marcella Semeraro, prefekta Dikasteria pro svatořečení, přinášejí příběhy čtyř nových svědků víry.
Elena Guerra, budoucí světice
Prvním příběhem je příběh Eleny Guerrové, budoucí světice, která žila v letech 1835-1914. Pocházela z toskánského města Lucca, kde začala i skončila svůj život, narodila se ve šlechtické rodině, která ji vychovávala v křesťanských hodnotách, a již ve svých dvaceti letech projevila citlivost vůči zkušenostem komunitního typu. Nejprve se zasloužila o vznik spolků "Giardinetto di Maria" (Mariina zahrádka) a poté "Amicizie spirituali" (Duchovní přátelství), dvou forem laického sdružování žen, které umožňovaly mladým ženám využívat vzájemnou duchovní pomoc. Při návštěvě Říma se svým otcem byla dojata pohledem na Pia IX. a rozhodla se pro osobní zasvěcení. Její rodina se postavila proti ní, ona se však nevzdala a forma řeholního života, kterou začala, se stala kořenem Kongregace sester svaté Zity pro kulturní a náboženskou výchovu mládeže, kterou založila v roce 1882. Poslední léta života blahoslavené byla zkalena nedorozuměními s některými sestrami, které ji obviňovaly ze špatného hospodaření, a to natolik, že se Elena ve vysokém věku a v nemoci tehdy rozhodla opustit své povinnosti představené. Jan XXIII. ji v roce 1959 prohlásil za blahoslavenou.
Španělští mučedníci
Ze Španělska pocházejí příběhy dvou dalších mužů, budoucích blahoslavených, kteří se během španělské občanské války stejně jako mnoho dalších postavili protikřesťanské nenávisti a perzekuční krutosti republikánských milicí s otevřenou tváří a důsledností víry. Byli to diecézní kněz Gaetano Clausellas Ballvé, narozený v roce 1863, původem ze Sabadellu, a laik a otec rodiny Antonio Tort Reixachs, narozený v roce 1895 nedaleko Barcelony. Oba byli zabiti v roce 1936. Prvního z nich, kaplana domova pro seniory, sebrali 14. srpna 1936 milicionáři a druhý den za úsvitu ho střelili do zad. Druhý, laik, otec jedenácti dětí, velmi oddaný eucharistii a Panně Marii a především „vinný“ tím, že ve svém domě poskytoval útočiště věřícím lidem, byl vystaven razii ozbrojených mužů, kteří vyplenili jeho dům, znehodnotili posvátné obrazy, mučili ho v klášteře proměněném ve vězení a poté ho v noci z 3. na 4. prosince zastřelili poblíž hřbitova v Montcadě.
S pokorou z Apulie do Říma
Dekrety schválené papežem oceňují také hrdinské ctnosti služebnice Boží Teresy Lanfranco (rozené Annunziaty Addoloraty), soudobé apulijské rodačky z Gallipoli, která zemřela ve věku 69 let v Římě v roce 1989. Její skromná rodina protkaná křesťanskými hodnotami ji určitým způsobem připravila na rozhodující setkání, k němuž došlo v roce 1937, kdy se setkala s blahoslavenou Elisou Martinezovou, která právě založila Institut řeholního života věnovaný farnímu apoštolátu a formaci dívek. Terezie vstoupila do komunity v Botrugnu v oblasti Lecce a od té chvíle se stala věrnou spolupracovnicí zakladatelky. Po druhé světové válce se řeholnice přestěhovala se svým noviciátem do generálního domu v Římě a v rámci komunity neustále vykonávala usmiřovací a zprostředkovatelskou činnost, k čemuž zvláště přispěla, když v 60. letech 20. století prožíval institut vážnou vnitřní krizi v důsledku vzpoury některých sester. V roce 1987 blahoslavená Elisa Martinezová ze zdravotních důvodů opustila post generální představené, ale Tereza, ačkoli byla vybrána na její místo, nabídku nepřijala a raději zůstala vikářkou nově zvolené představené. Kromě Panny Marie ji poutala zvláštní úcta ke svatému Josefovi, kterého považovala za světce Prozřetelnosti a jemuž se neustále svěřovala.
