Nuncius na Ukrajině: církev v době války je světlem v temnotách

Svitlana Duchovyč a Alessandro De Carolis - Vatikán

„Nevím, jak mohou spát“

Více než dva a půl roku po ruské invazi arcibiskup Visvaldas Kulbokas, nuncius na Ukrajině, bilancuje, jak se místní církev dokázala vyrovnat s tak obrovským dramatem a zároveň být i nadále přítomna po boku svých krajanů. Naší úlohou, uvažuje s vatikánskými médii, je a zůstává „hlásání evangelia“, protože „během války může dojít k zoufalství z mnoha důvodů: obtíže, ztráty, zranění, myšlenka na členy vlastní rodiny jako civilní zajatce nebo válečné zajatce...“. Jak arcibiskup Kulbokas přiznává, „klade si často otázku, jak se rodinným příslušníkům zajatců daří spát“. A tak pro „církev být s lidmi znamená přinášet světlo uprostřed temnoty“.

Úloha svědomí

Nuncius se pozastavuje nad úkolem vojenských kaplanů. Mají podle něj také „roli morálního svědomí v tom smyslu, že válka je sice krutá, ale při každém rozhodnutí, které se dělá, je důležité, aby zazněl také hlas kněze, který se velitelů ptá: 'Je toto rozhodnutí, které jste učinili, správné? Protože toto rozhodnutí se týká armády a týká se lidských životů“. Role svědomí, která se rozšiřuje i na komunitní rozměr. Ano, říká monsignor Kulbokas, existuje církev, která „prosí Boha o mír“, ale existuje také církev, která mluví „k lidem, k vládcům“ a vyzývá je, „aby se nespoléhali jen na vojenské, politické nebo humanitární prostředky, ale aby se také zamysleli“. Někdy, svěřuje se nuncius, si na základě církevních otců „kladu otázku: 'Za koho se máme více modlit? Svatý Jan Zlatoústý nás vyzývá, abychom se modlili za agresora, který ztrácí věčný život“.

Nikdy se nepoddávejte situacím

Sílu odolnosti živí také vědomí, že existuje bezbřehá síť, která je vždy připravena podat pomocnou ruku. „Vědomí, že patřím do společenství, mi pomáhá, protože vím, že mohu požádat o radu, že najdu někoho, kdo mě podpoří,“ říká apoštolský nuncius. „Občas se stane, že se někdo v Itálii, ve Španělsku, ve Francii, v Chile, v Argentině ozve prostřednictvím e-mailů nebo telefonátů a řekne: „Jsme tady, co můžeme udělat?“ To je církev: vědět, že je rozprostřena po celém světě a že cítí podporu celého světa. Existuje však, abych tak řekl, nějaké poučení z toho, že křesťan skončil v tomto šílenství, které už více než třicet měsíců devastuje lidi a města? Mons. Kulbokas odpovídá počínaje jedním slovem: „frustrace“. Naučil jsem se, „doufám“, že v těžkých dobách člověk zažívá „mnoho frustrujících situací“. Situace „vězňů, dětí, které se nemohou vrátit z Ruska ke svým rodičům ... Mnoho práce a velmi málo výsledků“. Ale pak dodává: „Také jsem se naučil od jiných lidí, ze sdílení zkušeností, že člověk nesmí nikdy vzdát situaci. Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří mi říkali: 'Podívejte, já jsem třeba taky za rok nic nedokázal, za dva roky nic. Pak se mi ve třetím, čtvrtém, pátém roce podařilo najít řešení, způsoby, správná slova, iniciativy, jak něco vyřešit“.

Pomoc a spoléhání se na institucionální orgány

Úvaha se pak stáčí k tomu, jaký by mohl být nejlepší etický plán zhodnocení pomoci, kterou Ukrajina dostala a dostává. Jak přiznává, existuje mnoho lidí, kteří jsou ochotni nabídnout pomoc na různých úrovních, „duchovní, politické, informační, humanitární“. „Zatím mám dojem,“ tvrdí, “že je velmi vhodné, aby orgány, které to budou řídit, byly oficiální instituce, jinak hrozí, že nová sdružení nebudou mít důvěru. Mons. Kulbokas vyzývá každého, kdo má nějaký nápad, aby jej sdělil „těmto oficiálním institucím“, včetně těch církevních, jako je synoda biskupů řeckokatolické církve, konference latinských biskupů, samotná nunciatura.

Sdílení hojnosti dober

Tedy sdílení myšlenek. A také statků, učiněné však inteligentně. „Je tu velký potenciál,“ ujišťuje nuncius, který vzpomíná na rozhovor se dvěma Američany, kteří se zapojili do sbírky léků pro Ukrajinu. „Řekli mi: v našem sektoru se často stává, že kvůli tomu, že nemocnice musí snižovat počet zaměstnanců, včetně zdravotnického personálu, nemají čas na řádné kalkulace a často to končí tak, že objednávají léky nebo přístroje, které pak málo využívají. Objednáte zásilku léků a potřebujete třeba polovinu zásilky. Řekli mi, že jim zbývá obrovské množství strojů a léků v dobrém stavu, ale nepoužívaných“. „Tento přebujelý západní svět,“ říká monsignor Kulbokas, “někdy vytváří nadbytek zboží, které je třeba umět hledat a darovat potřebným.“ A „můj návrh,“ uzavírá, „je nasměrovat některé z těchto iniciativ také do církevních institucí s vědomím, že jsou to seriózní instituce, a proto se mohou k tomuto typu angažovanosti připojit“.