Gesto Služebníka Božích služebníků

Andrea Tornielli - Ediční ředitel, Vatikán

Překvapivé a jímavé gesto, jímž František v Domě sv. Marty zakončil dvoudenní duchovní obnovu pro politické špičky Jižního Súdánu, dýchá evangeliem. Stalo se tak přesně týden před tím, kdy se na Zelený čtvrtek toto gesto opakuje v kostelech celého světa při mši na památku Večeře Páně, kdy Ježíš před svým Umučením omyl apoštolům nohy a ukázal jim cestu, kterou se mají dát.

Když papež v závěru svojí promluvy „jako bratr“ požádal představitele afrického státu, aby „zůstávali v míru“, přistoupil k nim a se zjevným vypětím svých sil před nimi poklekl a políbil jim špičky nohou. Vykonal prostraci před prezidentem Jižního Súdánu Salva Kiirem Mayarditem a designovanými víceprezidenty Riekem Macharem a Rebeccou Nyandeng De Mabiem.

Působivé gesto je nepochopitelné, nevezme-li se v úvahu klima, kterým se vyznačovala zmíněná duchovní obnova. Nebyl to politicko-diplomatický summit, nýbrž společná zkušenost ztišení a reflexe leaderů, kteří v loňském roce podepsali mírovou dohodu, kterou s obtížemi dodržují.

Mír si věřící vyprošují od Boha. A také tváří v tvář mnoha nevinným obětem nenávisti a války. Něco se během oněch dvou dnů v Domě sv. Marty stalo především mezi leadery Jižního Súdánu, kteří přijali pozvání římského biskupa, jehož titulem je Služebník Božích služebníků. Papež s námahou poklekající, aby políbil jejich nohy, se sklonil před tím, co mezi nimi během tohoto modlitebního setkání vzbudil Bůh.

Podobná gesta a evangelní znamení služby nejsou v novodobých dějinách papežství ničím novým. Svatý Pavel VI., 14. prosince roku 1975, v Sixtinské kapli při bohoslužbě k desetiletému výročí snětí vzájemné klatby mezi římskou a konstantinopolskou církví,  při odchodu od oltáře na konci mše, oděn do liturgického roucha, přistoupil k metropolitovi Melitonovi z Chalcedonu, který zastupoval tehdejšího konstantinopolského patriachu Dimitrose, aby se mu vrhnul k nohám. Toto gesto připomíná kromě obřadu mytí nohou také událost na Florentském koncilu v roce 1439, kdy pravoslavní patriarchové odmítli políbit střevíc papeže Eugenia IV., jak bylo při papežských audiencích zvykem ještě za papeže Jana XXIII. na počátku šedesátých let.

Ve vztahu k bratřím a k těm, kteří se nechají pohnout v srdci k přijetí gest smíření a pokoje, se papežové – Služebníci Božích služebníků – nebojí ponížit, aby tak napodobili svého Mistra.

Přeložil Milan Glaser