Od chvění osvobozuje spolehnutí
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V dnešním evangeliu (srov. Jan 14,1-12) slyšíme začátek takzvané Ježíšovy „řeči na rozloučenou“. Jsou to slova, jimiž se obrací k učedníkům na závěr Poslední večeře před nadcházejícím Umučením. V této tak dramatické chvíli Ježíš praví: »Ať se vaše srdce nechvěje!« (v.1). Říká to i nám v dramatických životních chvílích. Co však dělat, aby se srdce nechvělo? Srdce je totiž rozrušeno...
Pán indikuje dva prostředky, jak čelit rozrušení. Prvním je: »Věřte ve mne« (v.1). Zdálo by se, že jde o radu poněkud teoretickou, abstraktní. Ježíš nám však chce říci něco přesného. On ví, že vnitřní rozrušení a rozechvění se v životě rodí z pocitu, že to nezvádneme, z pocitu opuštěnosti a z nedostatku opor vzhledem k tomu, co nadchází. Tato úzkost, v níž jedna těžkost střídá druhou, je o samotě nepřekonatelná. Potřebujeme Ježíšovu pomoc, a proto Ježíš žádá, abychom měli víru v Něho, to znamená, abychom se neopírali o sebe, nýbrž o Něho. Od rozrušení osvobozuje spolehnutí. Svěřit se Ježíši, učinit skok. Toto osvobozuje od rozrušení. Ježíš vstal z mrtvých a žije právě proto, aby byl neustále po našem boku. Můžeme mu tedy říci: „Ježíši, věřím, že jsi vstal z mrtvých a jsi mi po boku. Věřím, že mne slyšíš. Svěřuji Ti, co mnou zmítá, svoje soužení: věřím Ti a svěřuji se Ti.“
Druhý prostředek proti rozrušení formuluje Ježíš těmito slovy: »V domě mého Otce je mnoho příbytků. [...] Odcházím vám připravit místo« (v. 2). Toto pro nás Ježíš učinil: objednal nám místo v nebi. Vzal na sebe naše lidství a provedl je smrtí na nové místo v nebi, abychom tam, kde je On, byli také my. Tato jistota je naší útěchou: místo je rezervováno pro každého. Také pro mne je místo. Každý z nás si může říci: je tu místo pro mne. Nežijeme bez cíle a bez určení. Jsme očekáváni, jsme drahocenní. Bůh je zamilován do nás, svých dětí. A připravil pro nás to nejdůstojnější a nádherné místo: Ráj. Nezapomeňme: příbytkem, který nás očekává, je Ráj. Tady jsme přechodně. Jsme učiněni pro nebe, pro život věčný, abychom žili věčně. Navždy - to si nyní nedokážeme ani představit. Ještě krásnějším je však pomyšlení, že navždy bude všechno v radosti, v plném společenství s Bohem a s druhými, už nebudou slzy, ani zloba, ani rozdělení a rozrušení.
Ale jak dosáhnout Ráje? Jakou cestou? To je ta zásadní Ježíšova věta, kterou nám dnes říká: »Já jsem cesta« (v.6). Do nebe stoupá cesta, kterou je Ježíš, tzn. mít osobní vztah k Němu, napodobovat Jej v lásce a jít v Jeho stopách. A já křesťan, ty a každý z nás křesťanů se může ptát: „Jakou jdu cestou?“. Jsou cesty, které nevedou do nebe: cesty zesvětštění, cesty sebeprosazování, cesty sobecké moci. Ježíšova cesta je cestou lásky, modlitby, umírněnosti, důvěry a služby druhým. Není to cesta mojí potřeby vyniknout, nýbrž cesta, na níž v mém životě vyniká Ježíš. To znamená ubírat se každý den vpřed a žádat Jej: „Ježíši, co myslíš o tomto mém rozhodnutí? Co bys učinil v této situaci, s těmito lidmi?“ Prospěje nám, budeme-li Ježíše, který je cestou, žádat o ukazatele k Nebi. Madona, Královna nebe, ať nám pomáhá následovat Ježíše, který nám otevřel Ráj.
Přeložil Milan Glaser
