Uzdravit svět – 4. Univerzální určení statků a ctnost naděje
(Sk 2, 42-45)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Vzhledem k pandemii a jejím sociálním důsledkům mnozí ztrácejí naději. V tomto čase nejistot a úzkosti vybízím všechny k přijetí daru naděje, která přichází od Krista. On nám pomáhá plout rozbouřenými vodami nemoci, smrti a nespravedlnosti, které nemají v našem cílovém určení poslední slovo.
Pandemie zvýraznila a ztížila sociální problémy, zejména nerovnost. Někteří mohou pracovat z domu, zatímco pro mnohé další to není možné. Některé děti, navzdory obtížím, mohou nadále dostávat školní vzdělání, zatímco velice mnoho jiných o tuto možnost náhle přišlo. Některé mocné země mohou emitovat měnu, aby se s touto nepředvídatelnou situací vyrovnaly, zatímco pro jiné by to znamenalo zatížit budoucnost hypotékou.
Tyto příznaky nerovnosti vyjevují určitou sociální chorobu; je to virus, který pochází z nemocné ekonomie. A musíme to říci jednoduše: ekonomie je nemocná. A tato nemoc je plodem zhoubného ekonomického růstu, který nehledí na základní lidské hodnoty. V dnešním světě má několik málo těch nejbohatších větší majetek než všechno ostatní lidstvo. Opakuji, protože je to k zamyšlení: několik nejbohatších, skupinka, má větší majetek než všechno ostatní lidstvo. To je čirá statistika. Je to do nebe volající nespravedlnost! Současně je tento ekonomický model lhostejný vůči škodám, které způsobuje našemu společnému domu. Neopatruje společný dům. Blížíme se překročení mnoha limitů naší podivuhodné planety s vážnými a nevratnými důsledky: od ztráty biodiverzity a klimatické změny ke zvyšování hladiny moří a ničení tropických pralesů. Sociální nerovnost a zhoršování životního prostředí jdou ruku v ruce a mají stejný kořen (srov. Laudato si´, 101), totiž hříšnou vůli zmocnit se bratrů a sester, přírody i samotného Boha, a vládnout nad nimi. To však není záměr stvoření.
„Na počátku Bůh svěřil zemi a její zdroje správě lidstva, aby o ně pečovalo,“ (KKC, 2402). Bůh nás žádal, abychom si podmanili zemi v Jeho jménu (srov. Gn 1,28), obdělávali ji a chránili jako zahradu, zahradu pro všechny (srov. Gn 2,15). „»Obdělávat« znamená orat či pracovat na půdě, »chránit« znamená opatrovat a zachovávat“ (Laudato si´, 67). Pozor však, abychom si to nevykládali jako plnou moc dělat si se zemí, co se nám zachce. Nikoli, existuje „vztah odpovědné vzájemnosti mezi člověkem a přírodou“ (ibid.). Přijímáme ze stvoření a dáváme. „Každé společenství může brát z dober této země to, co potřebuje k vlastnímu přežití, ale má také povinnost chránit ji“ (ibid.).
„Země zde byla před námi a byla nám dána“ (ibid.), byla dána Bohem „všemu lidskému pokolení“ (KKC, 2402). Je tudíž naší povinností se přičinit, aby všechny její plody byly dostupné všem, nikoli jen některým. To je klíčový prvek našeho vztahu k pozemským statkům. Jak připomněli otcové Druhého vatikánského koncilu, „člověk, který těchto statků užívá, se musí na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu druhých“ (Gaudium et spes, 69). „Vlastnictví majetku dělá z toho, komu patří, správce Prozřetelnosti, který se má snažit, aby majetek přinášel užitek a aby se dělil o plody majetku s druhými“ (KKC, 2404). Jsme správci majetku, nikoli pány. Někdo řekne: „Ale užitek je můj“. To je pravda, je tvůj, ale abys jej spravoval a nikoli sobecky držel pro sebe.
K zajištění toho, aby náš majetek přinášel užitek pospolitosti, „má státní moc právo a povinnost řídit oprávněné užívání práva na vlastnictví ve prospěch obecného blaha“ (ibid. 2406; srov. sv. Jan Pavel II. Sollicitudo rei socialis, 42; Centesimus annus, 40,48). „Princip podřízenosti soukromého vlastnictví všeobecnému určení dober, a tedy všeobecné právo na jejich užívání je »zlatým pravidlem« sociálního jednání a »první zásadou celého společensko-mravního řádu«“ (Laudato si´, 93; srov. sv. Jan Pavel II., Laborem exercens, 19).
Vlastnictví a peníze jsou prostředky, které mohou sloužit tomuto poslání. Snadno z nich však činíme účel, ať individuální nebo kolektivní. A dochází-li k tomu, jsou nahlodávány podstatné lidské hodnoty. Homo sapiens se znetvořuje a stává se druhem homo oeconomicus – v pokleslém smyslu - totiž individualistou, spekulantem a vládcem. Zapomínáme, že jsme stvořeni k obrazu a podobě Boha a proto jsme sociální, kreativní, solidární a nadaní obrovskou schopností milovat. Na to často zapomínáme. Mezi všemi druhy jsme bytostmi vskutku nejvíce spolupracujícími a vzkvétáme ve společenství, jak je dobře patrné ve zkušenosti svatých. Existuje jedno španělské úsloví, které mne k této větě inspirovalo, a říká: florecemos en racimo, como los santos – vzkvétáme ve společenství, jak je vidět na svatých.
Když obsese vlastnit a vládnout upírá milionům lidí primární dobra, když je ekonomická a technologická nerovnost taková, že drásá sociální tkanivo, a zejména když závislost na neomezeném materiálním pokroku ohrožuje společný dům, pak nemůžeme nečinně přihlížet. Ne, to je skličující. Nemůžeme nehnutě přihlížet. S očima upřenýma na Ježíše (srov. Žid 12,2) a s jistotou, že Jeho láska působí skrze společenství Jeho učedníků, musíme všichni společně jednat v naději, že umožníme zrod něčeho jiného a lepšího. Křesťanská naděje zakořeněná v Bohu je naší kotvou. Je oporou naší vůle po sdílení, posiluje naše poslání jakožto učedníků Krista, který s námi sdílel všechno.
To pochopili prvotních obcí křesťané, kteří žili jako my v těžkých časech. Vědomi si, že tvoří jedno srdce a jednu duši, měli všechno společné, a na všech spočívala hojná Kristova milost (srov. Sk 4,32-35). Prožíváme krizi. Pandemie nás uvedla do krize. Ale pamatujte, že z krize nelze vyjít beze změny. Buď vyjdeme lepší anebo horší. Je to naše volba. Budeme po krizi pokračovat v tomto ekonomickém systému sociální nespravedlnosti a despektu k péči o životní prostředí, stvoření a společný dům? Přemýšlejme o tom!
Kéž křesťanské obce jednadvacátého století obnoví reálný stav věcí – péči o stvoření a sociální spravedlnost, jež jdou pospolu - a dosvědčují tak Pánovo zmrtvýchvstání. Budeme-li opatrovat statky, jimiž nás zahrnuje Stvořitel, a dáme-li to, co vlastníme, do společného, aby nikdo neměl nedostatek, pak teprve budeme doopravdy moci vzbuzovat naději, aby se zrodil zdravější a spravedlivější svět. A na konec, přemýšlejme o dětech. Čtěte statistiky: kolik dětí dnes umírá hladem kvůli nedobré distribuci bohatství, kvůli ekonomickému systému, jak jsem řekl výše, a kolik dětí dnes nemá právo na školu z téhož důvodu. Kéž nám tento obrázek dětí, které jsou v nouzi, protože mají hlad a chybí jim vzdělání, pomůže pochopit, že z této krize máme vyjít lepší.
Přeložil Milan Glaser
