Odloučit se od zesvětštění a hledat Boží království
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Evangelium této neděle (Mk 1,1-8) představuje postavu a dílo Jana Křtitele. Ten svým současníkům ukázal cestu víry podobně jako ji adventní doba ukazuje nám, kteří se připravujeme přijmout Pánovo Narození. Touto cestou víry je cesta pokání. Co znamená slovo „pokání“? V Bibli označuje především změnu směru a zaměření, a tudíž také změnu smýšlení. Na rovině mravního a duchovního života znamená odvrácení od zla a obrácení k dobru, od hříchu k Boží lásce. Tak učil Křtitel na poušti v Judsku, kde »hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy« (v.4). Obdržení křtu bylo vnějším a viditelným znamením obrácení těch, kdo naslouchali jeho kázání a rozhodli se konat pokání. Křest spočíval v ponoření do vod Jordánu, což bylo jen znamení, které by bylo zbytečné, pokud by se nepojilo s ochotou litovat a změnit vlastní život.
Pokání zahrnuje bolest nad spáchanými hříchy, touhu osvobodit se od nich a předsevzetí vyloučit je navždy ze svého života. K vyloučení hříchu je zapotřebí odmítnout i všechno, s čím se hřích pojí: světskou mentalitu, přílišný důraz na pohodlnost, potěšení, blahobyt a bohatství. Příkladem této odměřenosti je nám v dnešním evangeliu znovu postava Jana Křtitele, odříkavého muže, který si odpírá, co je nadbytečné, a hledá, co je zásadní. Prvním aspektem pokání je tedy odloučení od hříchu a od zesvětštění. Znamená to začít se těchto věcí zbavovat.
Dalším aspektem pokání je této cesty, který spočívá v hledání Boha a Jeho království. Odloučit se od světských věcí a heldat Boha a Jeho království. Odloučení od pohodlnosti světské mentality není samoúčelné, není to pouhá askeze, křesťan není fakírem. Odloučení není samoúčelné, nýbrž zaměřené na dosažení něčeho většího, tedy Božího království a přátelství s Bohem. To však není snadné, protože existuje mnoho vazeb, které nás poutají ke hříchu. Pokušení táhne dolů, a těmito pouty, která váží ke hříchu, je nestálost, malomyslnost, zlomyslnost, škodlivé prostředí, špatné příklady. Někdy vnímáme podnět směrem k Pánu příliš slabě, zdá se, jako by Bůh tařka mlčel, Jeho přísliby útěchy se zdají vzdálené a nereálné, jako je obraz starostlivého a ohleduplného pastýře v dnešním čtení z proroka Izaiáše (srov. Iz 40,1.11).
Kolikrát jen slýcháme povzdech: „To nedokážu! Pokusím se, ale pak to vzdám.“ To je nemilé. Avšak lze to. Když se dostaví sklíčenost, je třeba nezůstat u ní, protože je jako tekutý písek. Prostřednost je jako tekutý písek. Co dělat v případě, kdy někdo chce, ale má pocit, že to nedokáže? Předně je třeba si uvědomit, že pokání je milost. Nikdo nedokáže konat pokání svými vlastními silami. Je to milost, kterou dává Pán a o kterou je třeba usilovně prosit Boha. Prosit Boha, aby nám dal obrácení a abychom opravdu konali pokání otevřením se Boží kráse, dobrotě a vlídnosti. Přemýšlejme o vlídnosti Boha. Bůh není nevrlým otcem. Nikoli. Je laskavý a má nás rád jako dobrý Pastýř, který hledá poslední ovci svého stádce. Láska a pokání je Boží milost. Vydáš se na cestu, protože tě pobídne On. Uvidíš, jak přijde. Modli se a jdi krok za krokem vpřed.
Nejsvětější Maria, počatá bez poskvrny prvotního hříchu, jejíž slavnost připadá na pozítří, ať nám pomáhá odloučit se od hříchu a zesvětštění, abychom se otevřeli Bohu, Jeho slovu a Jeho lásce, která obrozuje a zachraňuje.
