Papežův komentář k novému motu proprio o předkoncilní liturgii
DOPIS SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA BISKUPŮM CELÉHO SVĚTA K UVEDENÍ MOTU PROPRIO "TRADITIONIS CUSTODES" O UŽÍVÁNÍ ŘÍMSKÉ LITURGIE PŘED REFORMOU Z ROKU 1970
Řím, 16. července 2021
Drazí bratři v biskupském úřadu,
stejně jako můj předchůdce Benedikt XVI. v případě Summorum Pontificum, i já mám v úmyslu doprovodit Motu proprio Traditionis custodes dopisem, abych vysvětlil důvody, které mě vedly k tomuto rozhodnutí. Obracím se na vás s důvěrou a parresií ve jménu oné společné "starosti o celou církev, která tolik přispívá k dobru všeobecné církve", jak nám připomíná Druhý vatikánský koncil.
Důvody, které vedly svatého Jana Pavla II. a Benedikta XVI. k tomu, aby pro slavení eucharistické oběti povolili možnost používat Římský misál, který promulgoval svatý Pius V. a v roce 1962 upravil svatý Jan XXIII., jsou všem zřejmé. Fakulta, udělená indultem Kongregace pro bohoslužbu v roce 1984 a potvrzená svatým Janem Pavlem II. v motu proprio Ecclesia Dei z roku 1988, byla motivována především snahou upřednostnit překonání schizmatu s hnutím vedeným biskupem Lefebvrem. Žádost adresovaná biskupům, aby velkoryse přijali "spravedlivé touhy" věřících, kteří žádali o používání tohoto misálu, měla tedy ekleziální důvod, tedy obnovení jednoty církve.
Tuto fakultu si mnozí v církvi vykládali jako možnost volně používat Římský misál promulgovaný svatým Piem V., což vedlo k jeho paralelnímu používání Římského misálu promulgovaného svatým Pavlem VI. Benedikt XVI. zasáhl do této situace o mnoho let později a upravil tak vnitřní záležitosti církve, jelikož mnozí kněží a komunity "vděčně využili možnosti, kterou jim nabídlo motu proprio" svatého Jana Pavla II. Motu proprio Summorum Pontificum z roku 2007 zdůraznilo, že tento vývoj nebyl v roce 1988 předvídatelný, a zamýšlelo zavést "jasnější právní předpisy" v této oblasti. Aby se usnadnil přístup těm, kteří - včetně mladých lidí - "objeví tuto liturgickou formu, cítí se jí přitahováni a najdou v ní pro sebe zvláště vhodnou formu setkání s tajemstvím Nejsvětější eucharistie", prohlásil Benedikt XVI. "Misál promulgovaný svatým Piem V. a nově vydaný bl. Janem XXIII. prohlásil za mimořádné vyjádření téhož lex orandi" a poskytl "širší možnost používání misálu z roku 1962".
Podporou jeho volby bylo přesvědčení, že takové opatření nezpochybní jedno ze zásadních rozhodnutí II. vatikánského koncilu, a nepodkopá tak jeho autoritu. Motu proprio plně uznává, že "misál promulgovaný Pavlem VI. je běžným vyjádřením lex orandi katolické církve latinského obřadu". Uznání misálu promulgovaného svatým Piem V. "jako mimořádného vyjádření samotného lex orandi" nemělo v žádném případě za cíl přehlížet liturgickou reformu, ale bylo diktováno touhou vyhovět "naléhavým prosbám těchto věřících" a umožnit jim "slavit oběť mše svaté podle typického vydání Římského misálu promulgovaného bl. Janem XXIII. v roce 1962, které nebylo nikdy zrušeno" jako mimořádnou formu církevní liturgie. Ve svém rozlišování se utěšoval tím, že ti, kteří chtěli "mít k dispozici jim drahou formu posvátné liturgie", "jasně přijali závaznost II. vatikánského koncilu a byli věrní papeži a biskupům". Za neopodstatněné označil také obavy z rozkolu ve farních společenstvích, protože "obě formy užívání římského ritu se mohou vzájemně obohacovat". Proto vyzval biskupy, aby překonali pochybnosti a obavy a přijali normy, "aby vše probíhalo v klidu", s příslibem, že "bude možné hledat cesty k nápravě", pokud by se "po vstupu motu proprio v platnost objevily vážné obtíže" při uplatňování norem.
O třináct let později jsem pověřil Kongregaci pro nauku víry, aby vám zaslala dotazník o aplikaci motu proprio Summorum Pontificum. Odpovědi, které jsem dostal, odhalily situaci, která mě trápí a znepokojuje, a potvrdily potřebu zasáhnout. Bohužel pastorační záměr mých předchůdců, kteří měli v úmyslu "vynaložit veškeré úsilí, aby všichni ti, kdo skutečně touží po jednotě, mohli v této jednotě setrvat nebo ji znovu objevit", byl často vážně opomíjen. Možnost, kterou nabídl svatý Jan Pavel II. a s ještě větší velkorysostí Benedikt XVI., aby se znovu vytvořila jednota církevního těla při respektování různých liturgických vnímavostí, byla využita ke zvětšování vzdáleností, vyostřování rozdílů, vytváření opozic, které zraňují církev a brzdí její život.
Stejně tak mě trápí zneužívání jedné i druhé strany při slavení liturgie. Stejně jako Benedikt XVI. i já odsuzuji skutečnost, že "na mnoha místech není slavení věrné předpisům nového misálu, ale je dokonce chápáno jako povolení či dokonce povinnost kreativity, což často vede k deformacím, které jsou na hranici únosnosti". Neméně mě však zarmucuje instrumentální používání Missale Romanum z roku 1962, které se stále více vyznačuje rostoucím odmítáním nejen liturgické reformy, ale i II. vatikánského koncilu s nepodloženým a neudržitelným tvrzením, že se zpronevěřil Tradici a "pravé církvi". Je-li pravda, že cestu církve je třeba chápat v dynamizmu Tradice, "která má svůj původ u apoštolů a postupuje v církvi za pomoci Ducha svatého" (DV 8), představuje II. vatikánský koncil nejnovější etapu tohoto dynamismu, v níž katolický episkopát naslouchá, aby rozpoznal cestu, kterou Duch svatý církvi naznačuje. Pochybovat o koncilu znamená pochybovat o samotných úmyslech Otců, kteří na ekumenickém koncilu slavnostně vykonávali svou kolegiální moc cum Petro et sub Petro, a nakonec pochybovat o samotném Duchu svatém, který vede církev.
Právě Druhý vatikánský koncil osvětluje význam rozhodnutí revidovat ústupek povolený mými předchůdci. Mezi hlasy, které biskupové nejnaléhavěji uvádějí, patří příslib plné, vědomé a aktivní účasti celého Božího lidu na liturgii v souladu s tím, co potvrdil již Pius XII. ve své encyklice Mediator Dei o obnově liturgie. Konstituce Sacrosanctum Concilium tento požadavek potvrdila, když se zabývala "reformou a rozšířením liturgie" a uvedla zásady, kterými se reforma měla řídit. Zejména uvedla, že tyto zásady se týkají římského ritu, zatímco u ostatních legitimně uznaných obřadů vyzvala, aby byly "obezřetně a integrálně revidovány v duchu zdravé tradice a aby získaly novou sílu podle okolností a potřeb doby". Na základě těchto zásad byla provedena liturgická reforma, která má svůj vrchol v Římském misálu, vydaném v edici typica svatým Pavlem VI. a revidovaném svatým Janem Pavlem II. Je tedy třeba mít za to, že římský ritus, který byl v průběhu staletí několikrát přizpůsoben potřebám doby, byl nejen zachován, ale také obnoven "ve věrné poslušnosti Tradici". Pro ty, kdo chtějí zbožně slavit podle dřívější liturgické formy, nebude obtížné najít v Římském misálu, reformovaném podle myšlenek II. vatikánského koncilu, všechny prvky římského ritu, zejména římský kánon, který je jedním z nejcharakterističtějších prvků.
Ještě poslední důvod, který bych chtěl přidat k důvodům své volby: ze slov a postojů mnoha lidí je stále více patrné, že existuje úzký vztah mezi volbou slavení podle liturgických knih před Druhým vatikánským koncilem a odmítáním církve a jejích institucí ve jménu toho, co považují za "pravou církev". Je to chování, které je v rozporu se společenstvím a živí onu snahu o rozdělení - "já jsem Pavlův, já jsem Apollův, já jsem Kéfův, já jsem Kristův" - proti kterému apoštol Pavel tvrdě reagoval. Právě proto, abych bránil jednotu Kristova těla, jsem nucen zrušit fakultu udělenou mými předchůdci. Její zkreslené využití je v rozporu s důvody, které ho vedly k udělení svobody slavit mši svatou podle Missale Romanum z roku 1962. Protože "liturgické slavení není soukromou akcí, ale slavením církve, která je 'svátostí jednoty,'" musí se uskutečňovat ve společenství s církví. Druhý vatikánský koncil sice potvrdil vnější pouta začlenění do církve - vyznání víry, svátosti, společenství - ale zároveň se svatým Augustinem potvrdil, že podmínkou spásy je setrvání v církvi nejen "tělem", ale také "srdcem".
Drazí bratři v biskupské službě, Sacrosanctum Concilium vysvětluje, že církev je "svátostí jednoty", protože je "svatým lidem shromážděným a ustanoveným pod autoritou biskupů". Lumen gentium sice připomíná, že římský biskup je "trvalým a viditelným principem a základem jednoty jak biskupů, tak i zástupů věřících", ale zároveň říká, že vy jste "viditelným principem a základem jednoty ve vašich místních církvích, v nichž a z nichž existuje jediná katolická církev".
V reakci na vaše žádosti přijímám pevné rozhodnutí zrušit všechny normy, pokyny, ústupky a zvyklosti, které předcházely tomuto motu proprio, a považovat liturgické knihy vyhlášené svatými papeži Pavlem VI. a Janem Pavlem II. v souladu s dekrety II. vatikánského koncilu za jediný výraz lex orandi římského ritu. V tomto rozhodnutí mě utěšuje skutečnost, že svatý Pius V. po Tridentském koncilu zrušil také všechny obřady, které se nemohly pochlubit prokázanou starobylostí, a zavedl pro celou latinskou církev jediný Missale Romanum. Po čtyři staletí byl tedy Missale Romanum, promulgovaný svatým Piem V., hlavním vyjádřením lex orandi římského ritu a plnil v církvi sjednocující funkci. Ne proto, aby popřeli důstojnost a velikost tohoto obřadu, žádali biskupové shromáždění na ekumenickém koncilu o jeho reformu; jejich záměrem bylo, aby se "věřící neúčastnili tajemství víry jako cizinci nebo mlčící diváci, ale aby se s plným porozuměním obřadům a modlitbám vědomě, zbožně a aktivně podíleli na posvátném dění". Svatý Pavel VI. připomněl, že práce na úpravě Římského misálu zahájil již Pius XII., a prohlásil, že cílem revize Římského misálu, prováděné ve světle nejstarších liturgických pramenů, je umožnit církvi, aby v různých jazycích vznášela "jednu a tutéž modlitbu", která by vyjadřovala její jednotu. Mám v úmyslu, aby tato jednota byla obnovena v celé církvi římského ritu.
Druhý vatikánský koncil při popisu katolicity Božího lidu připomíná, že "v církevním společenství existují partikulární církve, které mají své vlastní tradice, aniž by byl dotčen primát Petrova stolce, který předsedá univerzálnímu společenství lásky, zaručuje legitimní rozmanitost a zároveň zajišťuje, aby partikularita nejen neškodila jednotě, ale spíše jí sloužila". Zatímco při výkonu své služby ve službě jednoty přijímám rozhodnutí pozastavit fakultu udělenou mými předchůdci, žádám vás, abyste se mnou toto břemeno sdíleli jako formu účasti na péči o celou církev. V motu proprio jsem chtěl potvrdit, že je odpovědností biskupa jako moderátora, podporovatele a strážce liturgického života v církvi, jejíž je principem jednoty, řídit liturgické slavení. Je tedy na vás, místních ordinářích, abyste ve svých církvích povolili používání Římského misálu z roku 1962, a to podle norem tohoto motu proprio. Především je na vás, abyste se zasadili o návrat k jednotné formě slavení a případ od případu ověřovali, jak skutečně skupiny slaví podle tohoto Missale Romanum.
Pokyny, jak postupovat v diecézích, jsou diktovány především dvěma zásadami: na jedné straně zajistit dobro těch, kteří jsou zakořeněni v předchozí formě slavení a potřebují čas na návrat k římskému ritu, který vyhlásili svatí Pavel VI. a Jan Pavel II.; na druhé straně zastavit zakládání nových osobních farností, které je spojeno spíše s touhou a vůlí jednotlivých kněží než se skutečnou potřebou "svatého věřícího Božího lidu". Zároveň vás žádám, abyste dbali na to, aby se každá liturgie slavila slušně a věrně liturgickým knihám vydaným po Druhém vatikánském koncilu, bez výstředností, které snadno přerostou ve zneužívání. K této věrnosti předpisům misálu a liturgickým knihám, v nichž se odráží liturgická reforma požadovaná II. vatikánským koncilem, ať jsou vychováváni i seminaristé a noví kněží.
Vyprošuji pro vás od Zmrtvýchvstalého Pána Ducha, aby vás učinil silnými a vytrvalými ve službě lidu, který vám Pán svěřil, aby skrze vaši péči a bdělost vyjadřoval společenství také v jednotě jediného obřadu, v němž se uchovává velké bohatství římské liturgické tradice. Já se za vás modlím. Vy se modlete za mě.
FRANTIŠEK
Pracovní překlad: Petr Vacík
