„Kdo se vyprázdní od sebe samých, jsou naplněni Bohem“
Drazí bratři a sestry, dobrý den a krásný svátek!
V dnešním evangeliu, o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, vyniká v liturgii Magnificat. Tato píseň chval je jako "fotografie" Matky Boží. Maria se "raduje v Bohu“. Proč? Protože „pohlédl na pokoru své služebnice", říká (srov. Lk 1,47-48).
Mariino tajemství spočívá v pokoře. Je to pokora, která k ní přitáhla Boží pohled. Lidské oko vždy hledá velikost a je oslněno tím, co je okázalé. Bůh však nehledí na zdání, Bůh hledí na srdce (srov. 1 Sam 16,7) a je okouzlen pokorou. Pokora srdce uchvacuje Boha. Dnes, při pohledu na Nanebevzetí Panny Marie, můžeme říci, že pokora je cestou do nebe. Slovo "pokora", jak víme, pochází z latinského slova humus, což znamená "země". Je to paradoxní: aby se člověk dostal na vrchol, do nebe, musí zůstat nízko, jako země! Ježíš učí: "Kdo se ponižuje, bude povýšen" (Lk 14,11). Bůh nás nepovyšuje pro naše dary, pro naše bohatství, pro naše schopnosti, ale pro naši pokoru. Bůh miluje pokoru. Bůh pozvedá ty, kdo se snižují, pozvedá ty, kdo slouží. Maria si totiž nepřipisuje nic jiného než "titul" služebnice, aby sloužila: je "služebnice Páně" (Lk 1,38). Nic jiného o sobě neříká, nic jiného pro sebe nehledá. Jen aby byla služebnicí Páně.
Dnes se tedy můžeme sami sebe, každý z nás, ve svém srdci zeptat: Jak jsem na tom s pokorou? Snažím se, aby mě druzí uznávali, abych se prosadil a byl chválen, nebo myslím spíše na to, abych sloužil? Umím naslouchat jako Marie, nebo chci jen mluvit a přijímat pozornost? Umím mlčet jako Marie, nebo pořád žvaním? Umím ustoupit, zmírnit hádky a spory, nebo se vždy snažím vyniknout? Každý z nás se zamysleme nad těmito otázkami: Jak si stojím v pokoře?
Maria ve své malosti dobývá nebesa jako první. Tajemství jejího úspěchu spočívá právě v tom, že si uvědomuje, že je malá, že si uvědomuje, že je sama potřebná. S Bohem může přijmout všechno jen ten, kdo sám sebe považuje za nic. Jen ti, kdo se vyprázdní od sebe samých, jsou jím naplněni. A Maria je "plná milosti" (v. 28) právě pro svou pokoru. I pro nás je pokora výchozím bodem, vždy je počátkem naší víry. Je nezbytné být chudý v duchu, to znamená potřebovat Boha. Kdo je plný sám sebe, nedává prostor Bohu, a my jsme mnohokrát plní sami sebe, a kdo je plný sám sebe, nedává prostor Bohu, ale kdo zůstává pokorný, umožňuje Pánu vykonat velké věci (srov. v. 49).
Básník Dante nazývá Pannu Marii "pokornější a vyšší než stvoření" (Ráj XXXIII, 2). Je krásné pomyslet na to, že nejpokornější a nejvznešenější bytost v dějinách, která jako první celým svým já, tělem i duší, dobyla nebes, strávila svůj život převážně mezi zdmi své domácnosti, strávila ho v obyčejnosti, v pokoře. Dny plnosti milosti nebyly příliš působivé. Často probíhaly stejně, mlčky: navenek nic zvláštního. Ale Boží pohled na ní stále spočíval, obdivoval její pokoru, její přístupnost, krásu jejího srdce, kterého se nikdy nedotkl hřích.
Je to velké poselství naděje pro nás; pro vás, pro každého z nás, pro vás, kteří prožíváte stejné, únavné a často těžké dny. Maria vám dnes připomíná, že Bůh i vás volá k tomuto osudu slávy. Nejsou to hezká slova, je to pravda. Není to vymyšlený šťastný konec, zbožná iluze nebo falešná útěcha. Ne, je to pravda, je to čistá realita, je to živá a pravá realita Panny Marie přijaté do nebe. Oslavujme ji dnes s láskou dětí, oslavujme ji radostně, ale pokorně, oživováni nadějí, že s ní jednou budeme v nebi!
A nyní se k ní modleme, aby nás doprovázela na cestě ze země do nebe. Ať nám připomene, že tajemství cesty je obsaženo ve slově pokora. Nezapomínejme na toto slovo a kéž nám ho Panna Maria stále připomíná. A že malost a služba jsou tajemstvím dosažení cíle, dosažení nebe.
Přeložil Petr Vacík
