Papež: Probodené Boží srdce je milosrdenství v čirém stavu
Právě 5. listopadu 1961 ji slavnostně otevřel Františkův předchůdce, papež Jan XXIII., jehož kromě tehdejšího rektora univerzity, Francesca Vita, přivítal také milánský arcibiskup, kard. Giovanni Battista Montini, pozdější papež Pavel VI. Návštěva papeže Františka ve fakultní nemocnici Agostina Gemelliho a na lékařské fakultě Katolické univerzity byla plánována již v roce 2014, kvůli náhlé papežově indispozici však byla na poslední chvíli zrušena.
Dnes má lékařská fakulta italské Katolické univerzity mezinárodní rozměr a poskytuje zázemí více než třem stovkám zahraničních studentů. Fakulta disponuje moderním technickým vybavením a těží z úzkých vazeb na univerzitní kliniku s půldruhým tisícem lůžek, kde se ročně vykonají desítky tisíc pohotovostních a více než devět milionů ambulantních vyšetření. Od akademického roku 1966/1967 do současnosti vykazuje tato italská lékařská fakulta více než 26 tisíc (26 410) absolventů.
Votivní mše svatá k Největšímu Srdci Ježíšovu se o dnešním prvním pátku v měsíci konala na venkovním prostranství univerzitního campusu a kromě studentů a zaměstnanců univerzity se jí účastnili i zástupci nemocničního personálu.
Papežovu homilii vám přinášíme v plném znění:
Zatímco si s vděčností připomínáme dar tohoto sídla Katolické univerzity, chtěl bych se s vámi podělit o zamyšlení nad jejím názvem. Byla pojmenována po Největějším Srdci Ježíšovu, jemuž je věnován tento den, první pátek v měsíci. Při kontemplaci Kristova Srdce nás může vést trojice slov: vzpomínka, vášeň a útěcha.
Vzpomínka. Památka něco navrací do srdce, upamatovat se znamená vracet se k něčemu srdcem. K čemu nás navrací Srdce Ježíšovo? K tomu, co pro nás učinilo. Kristovo srdce nám vyjevuje obětujícího se Ježíše: je kompendiem jeho milosrdenství. Když se na něj zahledíme – jako Jan v (dnešním) evangeliu (Jan 19,31-37), přirozeně se upamatujeme na jeho dobrotu, která se dává zdarma, nekupuje se ani neprodává, není podmíněná a nezávisí na našich dílech, je svrchovaná. A dojímá. V dnešním chvatu, vprostřed tisícerých záležitostí a nepřetržitých starostí, pozbýváme schopnost zakusit pohnutí a soucit, protože ztrácíme tento návrat k srdci, jeho památku a vzpomínku na něj, návrat k srdci. Bez paměti odřezáváme své kořeny a bez kořenů nelze růst. Je prospěšné, když udržujeme památku těch, kteří nás milovali, pečovali o nás, pozvedali nás. Chtěl bych dnes opětovně poděkovat za péči a lásku, kterou jsem zde dostal. Myslím, že v této pandemické době nám bude k dobru, když se upamatujeme také na protrpěná údobí: nikoli proto, aby nás to zarmoutilo, ale abychom nezapomínali a řídili se ve svém rozhodování nedávnou minulostí.
Kladu si otázku: Jak naše paměť funguje? Zjednodušeně řečeno bychom mohli říci, že si někoho či něco zapamatujeme, když se dotkne našeho srdce, když nás pojí k nějaké výjimečné náklonnosti anebo její absenci. Ježíšovo Srdce uzdravuje naši paměť, protože nás přivádí zpět k ustavující lásce a ukotvuje ji v pevnějších základech. Připomíná nám, že ať se stane cokoli, jsme milováni. Ano, jsme milovanými bytostmi, dětmi, které Otec miluje ustavičně a všemu navzdory, bratři, pro které tepe Kristovo srdce. Pokaždé když pátráme v onom Srdci, odkrýváme, že „jsme zakořeněni a upevněni v lásce“, jak to vyslovil apoštol Pavel v dnešním prvním čtení (Ef 3,17).
Pěstujme tuto památku, která se posiluje, když důvěrně prodléváme s Pánem a zejména tehdy, když na sebe dáme pohlížet a dáme se Jím milovat v adoraci. Avšak také mezi sebou můžeme pěstovat toto umění paměti, když čerpáme z tváří, s nimiž se potkáváme. Mám na mysli namáhavé dny v nemocnici, na univerzitě a pracovišti. Hrozí nám, že vše beze stopy zmizí anebo že na nás pouze dolehne úmorné vyčerpání a únava. Bude nám tedy k užitku, když si večer promítneme tváře, s kterými jsme se onoho dne setkali, úsměvy druhých lidí a jejich dobrá slova. Jsou to vzpomínky na přijatou lásku a pomáhají paměti, aby našla sama sebe, aby naše paměť našla sama sebe. Jak důležité jsou takové vzpomínky v nemocnici, kdy mohou propůjčit smysl dni nemocného člověka! Bratrské slovo, úsměv, pohlazení po tváři jsou památkou, která zevnitř uzdravuje a prospívá srdci. Nezapomínejme na tuto terapii paměti, která činí tolik dobra!
Druhým slovem je vášeň. Prvním slovem byla paměť, vzpomínka; druhým vášeň. Kristovo Srdce není nějaká pobožná úcta, která trochu zavlaží srdce, ani něžný obrázek, vzbuzující city, nikoli. Je to srdce vášnivě zanícené – stačí číst evangelium, srdce zraněné láskou, protržené na kříži. Vyslechli jsme, jak o něm mluví evangelium: „Jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda“ (Jan 19,34). Srdce probodené, které obdarovává, ve smrti dává život. Nejsvětější Srdce je pašijovou ikonou: vyjevuje něhu vycházející až ze samých útrob Boha, jeho vášnivou lásku k nám, a zároveň – korunované křížem a opletené trním – ukazuje, kolik utrpení stála naše spása. Ono Srdce tedy v něze i bolesti odhaluje, co je Boží vášní. Co to je? Člověk, my. A jaký má Bůh styl? Blízkost, soucit, něhu – takový je Boží styl.
Co se tím napovídá? To, že chceme-li skutečně milovat Boha, musíme se náruživě nadchnout pro člověka, každého člověka, zejména takového, který žije za takových okolností, v jakých se projevilo Ježíšovo Srdce – tedy v bolesti, opuštěnosti, odpisu, a to především v dnešní skartační kultuře, kterou prožíváme. Jestliže sloužíme trpícím, utěšujeme a rozveselujeme Kristovo Srdce. Oslovuje zde jeden evangelní výrok: evangelista Jan právě ve chvíli, v níž vypráví o probodeném boku, z něhož vycházejí krev a voda, vydává svědectví, abychom uvěřili (v. 35). Svatý Jan tedy píše, že v onen moment nastává toto svědectví. Probodené Boží Srdce je totiž výmluvné. Hovoří beze slov, protože je milosrdenstvím v čirém stavu, láskou, která je zraněna a dává život. Je to Bůh, se svou blízkostí, slitovností a něhou. Kolik slov o Bohu pronášíme, aniž by jimi prosvítala láska! Láska ale promlouvá sama za sebe, nemluví o sobě. Prosme o milost, aby nás zaujali trpící lidé, služba, aby církev uchovávala srdce pulsující láskou spíše než pronášela množství slov. Ať se církev učí uchovávat srdce v lásce a teprve potom mluví.
Třetím slovem je útěcha. (Prvním slovem byla vzpomínka, druhým vášeň, třetím útěcha). Označuje sílu, která nepochází z nás, nýbrž z toho, kdo je s námi. Ježíš, Bůh s námi, nám dodává tuto sílu a jeho Srdce naplňuje odvahou v protivenstvích. Děsí nás mnohé nejistoty: v této pandemické době jsme zjistili, nakolik jsme malí a nepatrní, navzdory značnému pokroku, který je patrný také v lékařské oblasti ve vztahu k četným vzácným a neznámým onemocněním. Když se při audiencích setkávám s dětmi, ptám se, zda jsou nemocné, a často se dozvídám, že trpí nějakým vzácným onemocněním. Kolik jich dnes je! Výzkum patologií, péče o zdravotnická zařízení a zdravotnictví takové, jaké by mělo být, tedy pro všechny, jsou velice namáhavé. Mohli bychom zmalomyslnět, a proto potřebujeme útěchu – ono třetí slovo. Ježíšovo Srdce tluče za nás v rytmu stále stejných slov: „Odvahu, odvahu, neměj strach, jsem zde!“. Odvahu, sestro, odvahu, bratře, neklesej na mysli, Pán, tvůj Bůh, je větší než tvé bolesti, bere tě za ruku a hladí tě, je ti nablízku, je soucitný a laskavý. Je ti útěchou.
Pohlížíme-li na realitu počínaje velikostí Božího Srdce, mění se zorný úhel pohledu a proměňuje se též naše životní poznání, neboť, jak nám připomněl sv. Pavel, známe „Kristovu lásku přesahující všechno poznání“ (Ef 3,19). Dodejme si odvahy touto jistotou a Boží útěchou. A prosme Nejsvětější Srdce o milost, abychom také my byli schopni těšit. O tuto milost je třeba prosit a zároveň se nebojácně otevírat vůči druhým, pomáhat si navzájem, jeden druhého břemena nosit. To platí rovněž pro budoucnost zdravotnictví, zvláště pak „katolického“: sdílet, podporovat se, jít společně vpřed.
Kéž Ježíš otevírá srdce lidí, kteří pečují o nemocné, ke spolupráci a soudržnosti. Tvému Srdci, Pane, svěřujeme povolání k péči: kéž vnímáme, že každý člověk, který se na nás ve svých potřebách obrací, je nám drahý.
(jag)
