Dokonalá pokora a tvořivá nezaujatost – papežův dialog s jezuity v Řecku
Jana Gruberová – Vatican News
V novém čísle jezuitského obtýdeníku La Civiltà Cattolica (které vyšlo v sobotu 18.12.) otec Spadaro v článku nazvaném “Logika nevysvětlitelného” přibližuje témata tohoto dialogu: umění stáhnout se v pravý čas a dopřát růst započatému dílu, početní pokles jezuitských komunit jako cestu k třetímu stupni nejdokonalejší pokory, rozdíl mezi zdravou a neurotickou únavou a konečně kreativní nezaujatost, pochopitelnou jedině onou logickou nevysvětlitelného a rozporuplného, již s sebou nese Boží království. Papež hovořil s athénskou jezuitskou komunitou, tedy se sedmi z devíti svých spolubratrů, kteří pracují v Řecku. Až donedávna (18.9.) do ní patřil také nynější athénský arcibiskup Theodoros Kodidis.
Superior P. Pierre Salembier, papeži připomněl, že řecká komunita je nyní součástí francouzsko-belgické provincie, kdežto předtím spadala pod Sicílii, a poté představil jediného frátera, F. Georgese Marangose, varhaníka a ekonoma.
František vyzdvihl důležitost řeholních bratrů v jezuitských komunitách také při rozlišování kněžských povolání, neboť na rozdíl od poněkud abstraktně smýšlejících kněží „mají schopnost vystihnout, co je v životě určitého člověka podstatné. Dotýkají se rukama reality, jsou konkrétní, dobře chápou obtíže“, vysvětlil papež a podotkl že „povolání jezuitského bratra značně přesahuje jeho vědomosti“.
Korejský jezuita P. Pierre Chongk Tzoun-Chan popsal vznik Centra Arrupe, které založil pro děti uprchlíků, avšak nyní s ním pouze spolupracuje, protože jej zaměstnávají farní povinnosti.
Papež ocenil tuto zakladatelskou iniciativu a nelitoval ani následného pozbytí hlavní zodpovědnosti za toto dílo: „Když někdo zahájí nějaký proces, má mu dopřát rozvoj a růst a poté se stáhnout. Platí to pro každého jezuitu, jemuž nenáleží žádné dílo, protože je Pánovo. Má být jako otec, který nechává růst své dítě, bez vlastnického vztahu, nýbrž v plodnosti otce“.
Čtyřiaosmdesátiletý P. Sébastien Freris vyprávěl Svatému otci o kdysi početném a velice činorodém Tovaryšstvu v Řecku, které se věnovalo mnoha kulturním a intelektuálním podnikům a vydávalo vlastní časopis. Dnešní situace se vyznačuje oslabením, v němž jezuité dělají, co mohou, s ubývajícími silami.
Jak František naznačil v odpovědi, tato situace je společná pro celou řadu řeholí, má zajisté nějaký význam a je nutno se dotazovat, jaký: „V konečném důsledku totiž tento pokles nezávisí na nás, povolání přeci posílá Pán…Myslím, že nám tím Pán dává ponaučení do řeholního života, které pro nás, jezuity, nabývá významu ve smyslu pro pokoru“, řekl. Poté citoval z Duchovních cvičení sv. Ignáce, podle kterých má být cílem každého jezuity „nejdokonalejší pokora“, a právě k ní Bůh přivádí skrze početní úbytek či zrušení odborného časopisu. „Máme zachovat věrnost Kristovu kříži a ptát se Pána, co si od nás přeje. Tak si udržíme tvořivost v Bohu, která konkrétními řešeními reaguje na konkrétní výzvy“, doplnil František.
Vlámský jezuita P. Tonny Cornoedus se po zkušenostech v Maroku a Belgii dostal do řecké komunity, která potřebovala kvůli komunikaci s uprchlíky frankofonního kněze. Seznámil papeže se svou prací, včetně jejích nepříjemných stránek, když jej úřady zaměnily za překupníka s lidmi.
Papeže jeho příběh přiměl k úvaze nad tím, jaký je jezuitův závěr života: „zestárnout za intenzivní práce, možná unavený a plný rozporů, ale s radostí z dobře vykonaného díla. Existuje neurotická únava, která nepomáhá, ale pak je tu onen dobrý typ únavy, ono usměvavé a nikoli zahořklé stáří, které se tak stává zpěvem naděje“. Jak v životě, tak ve smrti, pokračoval František, má jezuita vydávat svědectví o následování Ježíše Krista, a rozsévat radost, „šibalství“, úsměv, jež jsou milostmi naplněného života.
Šestačtyřicetiletý polský kněz P. Marcin Baran se v Řecku stará o početnou polskou komunitu, složenou převážně z prostých pracujících krajanů, ačkoli má doktorát z filosofie.
Papež na jeho osudu objasnil, co je to jezuitské povolání: „jít tam, kde ti Bůh ukazuje svou vůli a žádá o poslušnost“, za tvořivé nezaujatosti. Jak dále řekl, „smysl svého apoštolátu nepochopíme na začátku, nýbrž až na konci života“. Na skutečnost, že kněz s doktorátem z filosofie dělá kaplana Polákům v Athénách, lze uplatnit „logiku Božího království – tedy logiku rozporuplnosti a nevysvětlitelnosti“, uzavřel papež.
Na závěr vystoupil P. Michel Roussos, který vystudoval archeologii v Athénách a poté se po půlstoletí zabýval vztahem víry a kultury i ekumenickým dialogem. Nyní, ve svých třiaosmdesáti letech, zodpovídá za Apoštolát modlitby. „Modlím se k Pánu, abych byl užitečný, nikoli důležitý“, dodal.
„Modlitba je jádrem“, komentoval papež František a pochválil nynější moderní způsob, jakým jakým se rozvíjí Apoštolát modlitby pod vedením P. Fornose. Nakonec se papež s jezuity působícími v Řecku společně pomodlil, osobně každého pozdravil a převzal od nich dar – obraz od mladých lidí z Jezuitské služby uprchlíkům.
