Papež v hotspotu na Lesbu: Ve středomořské kolébce civilizace se zrcadlí smrt
Podle oficiálního programu měl papež projet tábor autem, avšak rozhodl se pro pěší cestu, během níž navzdory zjevně obtížné chůzi pozdravil a krátce vyslechl desítky, ne-li stovky obyvatel tohoto tábora. Naštěstí mu přitom přálo slunné a suché počasí, protože za dešťů jsou štěrkové cesty přijímacího střediska jen stěží průchodné. Ve speciálně připraveném stanu pak papeže přivítal převážně africký pěvecký sbor spolu se zástupci migrantů, místního katolického společenství, které čítá asi pět tisíc věřících, a lokálních úřadů.
Za zhruba dvě stě přítomných papeže pozdravili místní arcibiskup, který uprchlický tábor označil za příležitost k lepší budoucnosti, a řecká prezidentka Ekaterini Sakellaropoulou, která poukázala na celkové zlepšení situace na Lesbu a ocenila úsilí ostrovních obyvatel za stavu, kdy Řecko je migrační krizí neúměrně zatíženo. Uprchlík z Konžské demokratické republiky, který nalezl nový domov v mytilénské farnosti, poděkoval papeži za to, že propůjčuje hlas migrantům po celém světě, a dobrovolník z téže farnosti hovořil o obohacení, které do katolického společenství vnáší mladistvá vitalita a aktivní účast přijímaných křesťanských migrantů.
„Jsem tu, abych vám řekl, že jsem vám nablízku, a řekl vám to ze srdce“, zahájil papež František svou následnou promluvu, v níž opětovně poukázal na migraci jako celosvětový problém a humanitární krizi, jež nikoho nevyjímá. Ve srovnání s pandemií, která se řeší na planetární úrovni, však řešení migrace značně zaostává, zdůraznil.
„V sázce jsou však lidé, lidské životy! V sázce je budoucnost všech, která bude klidná pouze tehdy, bude-li integrovaná. Jen pokud se smíří s těmi nejslabšími, bude budoucnost prosperovat, protože když jsou odmítáni chudí lidé, je též odmítán mír. Dějiny nás učí, že uzavírání a nacionalismus vedou ke katastrofálním důsledkům. (…) Je iluzí myslet si, že stačí chránit sami sebe a bránit se před těmi nejslabšími, kteří klepou na dveře. Budoucnost nás ještě více sblíží. K tomu, abychom ji změnili k dobrému, nepotřebujeme jednostranné kroky, ale rozsáhlá politická opatření. Neobracejme se zády k realitě, přestaňme s neustálým přenášením odpovědnosti v otázkách migrace na druhé, jako by nikoho nezajímala a byla jen zbytečným břemenem, které je někdo nucen nést!“
Vyzýval František a citoval židovského prozaika a myslitele Elieho Wiesela, který byl svědkem šoa, největší tragédie minulého století. Wiesel ve svých Pamětech píše: „Mám blízko k lidem, kteří jsou mými bratry, protože pamatuji na náš společný původ a odmítám zapomenout, že jejich budoucnost je stejně důležitá jako má vlastní“ (From the Kingdom of Memory, Reminiscences, New York, 1990, 10). Papež proto o dnešní neděli na řeckém Lesbu vzýval Boha, aby nás vymanil z individualismu, a naléhal na člověka, aby překonal cynický nezájem, který v sametových rukavičkách odsuzuje k smrti lidi na okraji společnosti. „Postavme se proti převládajícímu smýšlení, podle něhož se měřítkem všeho stává osobní a národní sobectví“, apeloval František.
Papež poté poděkoval řecké vládě a dobrovolníkům na všech úrovních, kteří v otázkách migrace vyvíjejí nesmírné úsilí. Neopomněl podpořit místní úřady na ostrově Lesbu a Řecko, které dlouhodobě žádá pomoc a sdílené snahy s Evropskou unií. Zmínil se rovněž o přetrvávání podmínek nehodných člověka v mnoha hotspotech a na státních hranicích. Evropský světadíl, který se ve světě hrdě hlásí k lidským právům, by měl prvořadě zajistit důstojnost každého člověka, podotkl.
„Je smutné slyšet, že se společné prostředky používají na stavbu zdí, na stavbu plotů z ostnatých drátů, jako by to bylo řešení. Žijeme ve věku zdí a ostnatých drátů. Lze samozřejmě chápat obavy a nejistotu, potíže a nebezpečí. Nastoupila zde určitá únava a frustrace, které ještě zhoršuje hospodářská a pandemická krize, ale problémy se nevyřeší a soužití se nezlepší vztyčováním bariér. To naopak spočívá v péči o druhé, prokazované spojenými silami, podle skutečných možností každého zúčastněného a v souladu se zákonem, přičemž na prvním místě je vždy nezvratná hodnota života každého muže, každé ženy, každého člověka. Elie Wiesel řekl: »Když jsou ohroženy lidské životy, kde je ohrožena lidská důstojnost, státní hranice ztrácejí význam« (projev při převzetí Nobelovy ceny za mír, 10. prosince 1986).
V některých společnostech se proti sobě ideologicky staví bezpečnost a solidarita, místní a univerzální rozměr, tradice a otevřenost, konstatoval papež a doporučil, aby se namísto myšlenkových konstruktů vycházelo z reality, která nám staví před oči oběti humanitárních krizí, jež nezpůsobily, nýbrž kterými pouze trpí.
„Je příliš jednoduché strhávat pozornost veřejného mínění vštěpováním obav z druhých. Proč místo toho nemluvíme ve stejném duchu o vykořisťování chudých lidí, o zapomenutých válkách, které jsou často štědře financovány, o hospodářských dohodách, za které mnozí lidé platí životem, o tajných manévrech, jejichž cílem je obchod se zbraněmi a jeho další rozkvět? Je třeba řešit základní příčiny, nikoli si brát na mušku chudáky, kteří na toto všechno doplácejí a bývají dokonce zneužíváni k politické propagandě! Je nezbytné jednat koordinovaně a přistupovat k epochálním změnám s velkou prozíravostí. Na složité problémy totiž neexistují snadné odpovědi, naopak je nutné doprovázet procesy zevnitř, překonávat ghettizaci a podporovat pomalou a nezbytnou integraci, bratrsky a odpovědně přijímat jiné kultury a tradice“.
Podívejme se především na dětské tváře, které zpochybňují naše svědomí a neutíkejme od fotografií malých těl ležících bezvládně na plážích, radil František. Středomoří, které po tisíciletí spojovalo různé národy a vzdálené země, se stává chladným hřbitovem bez náhrobků, v kolébce civilizace se zrcadlí smrt. Bratři a sestry, zastavme prosím toto ztroskotání civilizace!, žádal papež. Když totiž pohrdáme člověkem, stvořeným k Božímu obrazu, urážíme Boha, byť to někdy ospravedlňujeme ve jménu údajných křesťanských hodnot.
„Víra naopak vyzývá k soucitu a milosrdenství - nezapomínejme, že to je Boží styl: blízkost, soucit a něha. Víra vyzývá k pohostinnosti vůči cizincům, k oné filoxenii, která prostupovala klasickou kulturou a našla svůj definitivní projev v Ježíši, zejména v podobenství o milosrdném Samaritánovi (srov. Lk 10,29-37) a ve slovech 25. kapitoly Matoušova evangelia (srov. v. 31-46). Nejde o náboženskou ideologii, ale o konkrétní křesťanské kořeny. Ježíš slavnostně potvrzuje, že je zde, v cizinci, v uprchlíkovi, v tom, kdo je nahý a hladový. A křesťan má být tam, kde je Ježíš“.
Zakončil papež František před modlitbou Anděl Páně, která uzavřela jeho dopolední návštěvu v přijímacím a identifikačním středisku pro migranty na řeckém ostrově Lesbu.
(jag)
