Úžas, služba, odvaha: Františkův program pro mladé lidi v Řecku
Setkání ve školní tělocvičně uvedl biskup zodpovědný za pastoraci mládeže, který hovořil o nelehkém životě z víry mladých řeckých katolíků, mnohdy bez opory farního společenství. Navzdory tomu se konají národní setkání mládeže a mladí Řekové se účastní celosvětových Dnů mládeže. Poté zazněla trojice velice hlubokých svědectví, ve kterých se o své prožitky podělili dívka z Filipín, mladá řecká žena z ostrovní diecéze Tinos a dva bratři ze syrského Aleppa, kterým se spolu s rodiči téměř zázrakem podařilo uprchnout před válkou. Na slova těchto mladých lidí reagoval papež František ve své následné promluvě, protkané odkazy na starořeckou filosofii, mytologii a literaturu.
Filipínské Katerině, která se zmínila o pochybnostech ve víře, poradil, aby z nich neměla strach, protože je nelze považovat za nedostatek víry, naopak víře pomáhají v růstu, zrání a svobodě. „Je to jako v lásce, kde den za dnem společně pokračujeme vpřed, ale pak nastanou chvíle, kdy si klademe otázky“, vysvětloval František a varoval před „slepou vírou, která nemluví s Bohem a vlastním svědomím, ani druhými lidmi“. Papež rovněž upozornil na pokušení, jehož vinou se mladí lidé cítí nezpůsobilí k víře a nehodní Boha. To je nezbytné rozhodně odvrhnout a vrátit se k výchozímu bodu klasické kultury, onomu magickému slovu thaumàzein, žasnout.
„Avšak úžas nestojí jen na počátku filosofie, nýbrž také u zrodu naší víry. Evangelium nám častokrát sděluje, že mnohé lidi ohromilo setkání s Ježíšem, užasli. Při setkání s Bohem se vždy vyskytuje tento úžas, který zahajuje rozhovor s Bohem. Naše víra totiž nespočívá především v seznamu položek, kterým je třeba věřit, a příkazů k dodržování. Jádrem víry není idea, morálka, nýbrž skutečnost, nádherná skutečnost, která nezávisí na nás a přivádí nás v úžas: jsme milovanými dětmi Boha!“
Tento úžas, pokračoval papež, se projevuje rovněž v údivu z odpuštění, z Boha, který neochabuje v ustavičném odpouštění, ačkoli nás unavuje o ně žádat. „Nedopusťme, aby nám lenost, obavy či stud zcizily tento poklad, kterým je odpuštění“, vybízel František. „Dejme se ohromit Boží láskou a tak rovněž objevíme sami sebe – nikoli to, co nám chtějí namluvit reklamní slogany“, dodal s poukazem na nápis vyrytý nad chrámem v Delfách: γνῶθι σαυτόν, «Poznej sám sebe».
„Dnes hrozí nebezpečí, že zapomeneme, kým jsme…ovšem ona starobylá pobídka, „poznej sám sebe“, je dodnes platná. Uznej, že tvá hodnota spočívá v tom, čím jsi, nikoli v tom, co máš. Tvou cenu netvoří značkové oblečení či obuv, nýbrž skutečnost, že jsi jedinečný, jedinečná“,
Povzbuzoval papež mladé lidi a vyzval je k otevřenosti vůči okolnímu světu a službě druhým, k níž po téměř mystické krizi víry dospěla mladá řecká socioložka (pracující jako cukrářka) Ioanna.
„Služba je novinka, kterou s sebou přinesl Ježíš. Pokud se věnujeme druhým, uchováme si ustavičnou mladost. (…) Nespokojujte se s virtuálním setkáváním, hledejte reálná setkání, především s těmi lidmi, kteří vás potřebují. Neusilujte o zviditelnění, nýbrž vyhledávejte ty nejméně viditelné, protože to je originální a revoluční. Vyjděte sami ze sebe, abyste se setkali s druhým. Pokud jste ovšem sami v sobě uvězněni, nikdy toto setkání nenastane, nikdy se nedozvíte, co znamená sloužit. Služba je nejkrásnější a největší lidské gesto“.
Potvrdil František v promluvě k mladým lidem, které v závěru vybídl k pěstování ideálů, snů a odvahy. Podnět mu k tomu zavdala výpověď osmnáctiletého Abouda, který spolu se svým mladším bratrem opustil syrské Aleppo poté, co jejich domov zasáhla bomba. Papež v reakci na jeho bolestnou zkušenost citoval Homérovu Odyseu, kde jako první přichází na scénu mladý Télemachos, který neví nic o svém otci, a proto se směle vydává na cestu, vrhá se do dobrodružství.
„Záchrana totiž přichází ze širého moře, spočívá ve vzletu, hledání, následování snů – oněch pravých snů, které sníme s otevřenýma očima a které obnášejí námahu, boje, protivítr i nenadálé bouře. Prosím, nedejte se ochromit strachem, sněte ve velkém! A sněte společně! Vždy se objeví někdo, kdo vás – stejně jako Telemacha – bude brzdit, zrazovat od neužitečného rizika. Neposlouchejte tyto popírače snů a nájemné vrahy naděje, kteří nevyléčitelně teskní po minulosti. Naopak, syťte se nadějeplnou odvahou (…), odvahou jít vpřed, riskovat, nesedět na gauči, ale jít kupředu – nikoli sami, nýbrž stále s druhými. (…) Brostà, óli masí! [Kupředu, společně!]“.
Zakončil papež František svou poslední promluvu na řecké půdě, adresovanou mladým lidem.
(jag)
