Papež ke knižnímu rozhovoru s někdejším mafiánem: Nedat se pohřbít napáchaným zlem
Gianluca Biccini – L´Osservatore Romano
„Nikdy nesmíme druhého redukovat na jeho chybu“, protože chyba „je epizoda, úsek života, nikoliv jedinečný a definitivní stav“. Naopak, „je třeba každému s láskou pomáhat, aby překonal své vlastní chyby“, píše papež František v úvodu knižního rozhovoru otce Benita Giorgetty s Luigim Bonaventurou, bývalým mafiánem, který nyní spolupracuje s justicí.
Kniha o 194 stranách, kterou autor vydal vlastním nákladem, nese podtitul "Switching life? V každém z nás je další břeh, na který se dá dosáhnout“ a vychází z intenzivní činnosti tohoto kněze a novináře z jihoitalského kraje Molise, který působí jako kaplan ve věznici Larino a vede rodinný domov Iktus pro vězně svěřené sociálním službám.
Římský biskup především zdůrazňuje význam „bratrského napomenutí“ jako „gesta lásky vůči bratrovi“. To neznamená „cítit se nadřazeně nebo lépe než druhý, ale pomáhat druhému člověku překonat jeho potíže“. Napravovat znamená nevyčítat druhým jejich hříchy, ale být jim bližním, pomáhat jim je překonat, jít společně k uzdravení nebo k jeho počátkům, upřesňuje papež. Ve skutečnosti, dodává, bude druhý člověk „uzdraven, protože pocítil vaši lásku a pocítil touhu milovat“. A co víc, „necháš-li druhého v jeho chybě, aniž bys ho napravil, stáváš se spoluodpovědným, nepomůžeš-li mu, rovná se to zanedbání pomoci“; podobně jako když svědci dopravní nehody projedou kolem, aniž by zastavili.
Někdy, pokračuje František ve své analýze, se téměř bojíme nákazy bezbožným člověkem. Máme se však o něj zajímat, převzít ho do péče, udělat vše, co je v našich silách, abych ho zachránili. Jak? Papež uvádí řadu praktických a konkrétních odpovědí: „Především mu musím dát to, co potřebuje. Okamžitě. Milujte ho upřímně a pak trpte za hříchy, kterých se dopouští. A pak se za něj modlete, neboť díky modlitbě se stáváte Boží rukou nad tímto člověkem, znamením Boží otcovské péče skrze vaši přítomnost. O zbytek se postará Duch svatý“.
Papež naznačuje, že „člověk musí udělat první krok“, zatímco „je nedůstojné, když na druhého pohlíží s nadřazeným postojem“. A uvádí konkrétní příklad ve zkušenosti dotazovaného, který se „svou odvážnou a riskantní volbou stal setbou naděje ve společnosti, která je zahleděná výhradně do svých obchodů a tisíců povinností, přičemž odvádí pozornost od toho, co je skutečně důležité“. Svědectví člověka, který byl členem mafie, může zapustit kořeny ve svědomí a citlivosti těch, kteří touží po společnosti, dopřávající prostor právu, zákonnosti a důstojnosti uznávané pro všechny, zejména pro ty nejslabší, nejkřehčí, odstrkované a marginalizované, píše František. Zároveň jsou odpovědi někdejšího příslušníka organizované kriminality bohatou výpovědí o trýznivém životě člověka, který byl indoktrinován a proniknut mafií, a proto jednal zločinně, ale jsou také zábleskem světla a nového života. Papež František proto může v závěru konstatovat, že člověk se může, ba dokonce musí změnit a nezůstat pohřben pod spáchaným zlem; vždycky lze přejít na druhý břeh, i když je plavba namáhavá a plná nebezpečí. Důležité je, aby se člověk necítil sám, ale našel vhodný doprovod. Stejně jako Ježíš u jezera vyzval učedníky: „Pojďme na druhý břeh“ a vydal se tam spolu s nimi, nikoli sám.
(jag)
