Papež: Církev se zrodila z jedné rodiny a tvoří ji především rodiny
Papež František
V rámci X. Světového setkání rodin nastala chvíle díkůvzdání. S vděčností– jako ve velkém offertoriu – dnes přinášíme Bohu vše, co do vás, drahé rodiny, zasel Duch svatý. Některé z vás se účastnily reflexe a sdílení zde ve Vatikánu, jiné z vás takové momenty podnítily a prožívaly v příslušných diecézích, jako bychom tvořili obrovské souhvězdí. Dokážu si představit bohatství prožitků, návrhů, snů, ačkoli nechybí ani starosti a nejistoty. Nyní to vše předkládáme Pánu a prosíme Jej, aby vás podpořil svou silou a láskou. Každý z vás – tatínkové, maminky, děti, prarodiče, strýcové a tety, dospělí, mladí, staří – máte jinou rodinnou zkušenost, ale všichni chováte tutéž naději vtělenou v modlitbu: kéž Bůh žehná a chrání vaše rodiny a rodiny celého světa.
Ve druhém čtení k nám svatý Pavel promlouval o svobodě. Svoboda je pro moderního, současného člověka jedním z nejvíce ceněných a kýžených statků. Všichni touží po bezpodmínečné, neomezované svobodě, a proto se chtějí vysvobodit z jakéhokoli druhu kulturního, společenského či hospodářského „vězení“. A přesto, kolika lidem chybí vůbec největší svoboda: ta vnitřní! Apoštol nám křesťanům připomíná, že tato svoboda je především dar, když prohlašuje: „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus“ (Gal 5,1). Svoboda nám byla darována. Všichni se rodíme s mnoha vnitřními i vnějšími podmíněnostmi a především se sklonem k egoismu, tedy k sebestřednosti a prosazování vlastních zájmů. Z tohoto otroctví nás ale Ježíš vymanil. Svatý Pavel, aby předešel nedorozumění, nás upozorňuje, že svoboda darovaná Bohem není ona klamná a prázdná svoboda tohoto světa, která je ve skutečnosti „prosazováním sebe sama“ (Gal 5,13). Nikoli, svoboda, kterou pro nás Ježíš vykoupil za cenu své krve, se plně zaměřuje na lásku, abychom, jak apoštol řekl a dnes znovu říká „si navzájem posluhovali láskou“ (ibid.).
Když jste vy všichni manželé zakládali svou rodinu, s Kristovou milostí jste učinili tuto odvážnou volbu: neužívat svou svobodu sami pro sebe, ale k lásce vůči lidem, které Bůh postavil vedle vás. Namísto toho, abyste žili jako „ostrovy“, jste se dali „do služby jedněch druhým“. Takto se prožívá svoboda v rodině! Neexistují zde planety či satelity, obíhající po vlastní okružní dráze. Rodina je místem setkávání, sdílení, vycházení ze sebe, abychom přijali druhého a byli mu nablízku. Je to první místo, kde se učíme milovat.
Bratři a sestry, ačkoli toto velice přesvědčivě hlásáme, dobře víme, že ve skutečnosti tomu tak vždy není, a to z mnoha důvodů a řady různých situací. Zatímco tedy stvrzujeme krásu rodiny, vnímáme více než kdy jindy, že ji také máme hájit. Nedopusťme, aby ji znečistilo jedovaté sobectví, individualismus, kultura lhostejnosti a odpisu, aby tak ztratila své „DNA“, kterým je pohostinnost a duch služby – to je rodinná stopa.
Vztah mezi proroky Eliášem a Elizeem, který nám předložilo první čtení, nás přivádí k zamyšlení nad mezigeneračními vztahy, nad předáváním štafety mezi rodiči a dětmi. Tento vztah není v dnešním světě jednoduchý a často zavdává důvody k neklidu. Rodiče se obávají, že děti nebudou schopny orientace ve složité a zmatečné společnosti, kde se vše jeví chaoticky a nejistě, a že nakonec sejdou z cesty. Vinou tohoto strachu jsou někteří rodiče úzkostliví, jiní příliš ochranitelští, jindy dokonce tento strach zabrání jejich touze přivádět na svět děti. Prospěje nám proto, když se zahloubáme do vztahu mezi Eliášem a Elizeem. Eliáš v krizové chvíli, poznamenané obavami z budoucnosti, dostává od Boha příkaz, aby pomazal Elizea jako svého nástupce. Bůh dává Eliášovi pochopit, že svět nekončí jím a přikazuje mu, aby své poslání předal dalším. Takový je smysl gesta, popsaného v textu: Eliáš hází svůj plášť na Elizea, aby od oné chvíli učedník zaujal mistrovo místo a pokračoval v prorocké službě v Izraeli. Bůh takto projevuje, že do mladého Elizea vkládá důvěru. Starý Eliáš předává svou funkci, své prorocké povolání Elizeovi. Důvěřuje mladému člověku, důvěřuje budoucnosti. V onom gestu se skrývá veškerá jeho naděje, v níž předává štafetový kolík.
Jak je důležité, aby rodiče hleděli na Boží konání! Bůh miluje mladé lidi, ale to neznamená, že je chrání před každým rizikem, každou výzvou a každým utrpením. Není úzkostlivý a přehnaně starostlivý, naopak jim důvěřuje a každého z nich vyzývá k vysokým měřítkům života a poslání. Vzpomeňme si na dítě Samuela, dospívajícího Davida, mladého Jeremiáše; pomysleme především na onu šestnácti, sedmnáctiletou dívku, která počala Ježíše, na Pannu Marii. Bůh této dívce důvěřoval.
Drazí rodiče, Boží slovo nám ukazuje cestu: nechraňte své děti před každou těžkostí a utrpením, ale snažte se jim předat vášeň pro život, roznítit v nich touhu po vlastním povolání a přijetí velkého poslání, které pro ně Bůh zamýšlí. Právě tento objev dodává Elizeovi odvahu a odhodlání a díky němu se stává dospělým. Rozloučení s rodiči a zabití býků je přesně tím znamením, že Elizeus pochopil, že nyní je řada na něm, že nastal čas přijmout Boží výzvu a vykonat to, co viděl dělat svého mistra. A bude tak činit s odvahou až do konce svého života. Drazí rodiče, pokud svým dětem pomůžete objevit a přijmout jejich povolání, uvidíte, že mu „propadnou“, budou mít sílu čelit těžkostem života a překonávat je.
Chtěl bych také dodat, že pokud má vychovatel druhému pomoci v následování jeho povolání, je tím nejlepším způsobem přijmout s věrnou láskou své vlastní poslání. Učedníci to viděli u Ježíše a dnešní evangelium nám ukazuje symbolický okamžik, kdy se Ježíš „pevně rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51), i když dobře věděl, že tam bude odsouzen a zabit. A na cestě do Jeruzaléma Ježíš zažívá odmítnutí od obyvatel Samaří, odmítnutí, které vyvolává rozhořčenou Jakubovu a Janovu reakci, ale které Ježíš přijímá, protože je součástí jeho povolání: nejprve byl odmítán v Nazaretě – pomysleme na onen den v synagoze, nyní v Samařsku a nakonec bude zavržen v Jeruzalémě. Ježíš to všechno přijímá, protože přišel, aby na sebe vzal naše hříchy. Stejně tak není pro děti nic povzbudivějšího než vidět své rodiče, jak své manželství a rodinu prožívají jako poslání, věrně a trpělivě, navzdory těžkostem, smutným okamžikům a zkouškám. To, co se stalo Ježíšovi v Samaří, se děje v každém křesťanském povolání, včetně povolání rodinného. Všichni víme, že přicházejí chvíle, kdy je třeba vyrovnat se s odporem, uzavřeností, nepochopením, které vycházejí z lidského srdce, a s Kristovou milostí je proměnit v přijetí druhého, ve zdarma dávanou lásku.
A na cestě do Jeruzaléma, bezprostředně po této epizodě, která nám v jistém smyslu popisuje „Ježíšovo povolání“, nám evangelium představuje další trojí povolání třech uchazečů o Ježíšovo učednictví. První z nich je vyzván, aby při následování Mistra nehledal stálý, bezpečný příbytek, vždyť Ježíš „nemá, kam by hlavu položil“ (Lk 9,58). Následovat Ježíše znamená dát se do pohybu a již v něm zůstat, stále s Ním „cestovat“ různými životními situacemi. Jak pravdivé je to pro vás, manžele! I vy jste přijetím povolání k manželství a rodině opustili své „hnízdo“ a vydali se na cestu, jejíž všechny etapy jste nemohli předem znát a která vás neustále udržuje v pohybu, se stále novými situacemi, nečekanými událostmi a překvapeními. Některá tato překvapení jsou bolestná. Taková je cesta s Pánem. Je dynamická, nepředvídatelná a vždy vede k úžasným objevům. Pamatujme, že odpočinek každého Ježíšova učedníka spočívá právě v každodenním plnění Boží vůle, ať už je jakákoli.
Druhý učedník je vyzván, aby se nevracel pohřbít své mrtvé (v. 59-60). Nejde o to, že bychom neměli dodržovat čtvrté přikázání, které je stále platné a také nás hojně posvěcuje, ale o výzvu, abychom především dodržovali první přikázání: milovat Boha nade všechno. To platí i pro třetího učedníka, který je povolán k tomu, aby Krista následoval rozhodně a celým srdcem, aniž by se ohlédl za sebe a dokonce se rozloučil se svou rodinou (srov. v. 61-62).
Drahé rodiny, i vy jste zvány, abyste neměly jiné priority, abyste se neohlížely zpět, to znamená, abyste nelitovaly dřívějšího života, dřívější svobody s jejími klamnými iluzemi: život ustrne, když nepřijímá novost Božího volání a lituje minulosti. A toto oplakávání minulého a nepřijetí novosti, kterou nám Bůh posílá, nás vždy fosilizuje. Zatvrzuje nás to a nepolidšťuje. Když Ježíš volá, včetně manželství a rodiny, žádá nás, abychom se dívali dopředu, a ustavičně nás na cestě předchází, trvale nás předchází v lásce a službě. Ti, kdo ho následují, nebudou zklamáni!
Drazí bratři a sestry, všechna čtení, která nám dnešní liturgie nabízí, nás prozřetelnostně poučují, protože hovoří o povolání, což je právě téma tohoto Desátého světového setkání rodin: „Rodinná láska: povolání a cesta ke svatosti“. V síle tohoto Slova života vás povzbuzuji, abyste se odhodlaně vydali na cestu rodinné lásky a sdíleli se všemi členy rodiny radost z tohoto povolání. A není to snadná cesta: přijdou temné okamžiky, chvíle obtíží, kdy si budeme myslet, že je všemu konec. Kéž je láska, kterou mezi sebou prožíváte, vždy otevřená navenek a schopná „dotknout se“ těch nejslabších a zraněných, které potkáváte na cestě: křehkých na těle a křehkých na duši. Láska, dokonce i rodinná, se očišťuje a posiluje, když se dává. Sázka na rodinnou lásku je odvážná: ke sňatku je třeba odvahy. Vidíme tolik mladých lidí, kteří nemají k manželství odvahu, a mnohokrát mi některé matky říkají: „Ale udělejte něco, promluvte si s mým synem, proč se neožení, je mu přece 37 let!“. – „Ale paní, nežehlete mu košile, začněte ho trochu posílat pryč, ať vyletí z hnízda“. Protože rodinná láska také nutí děti létat, učí je létat a nutí je létat. Není majetnická, vždy vyjadřuje svobodu. A pak, v těžkých chvílích, v krizích, které mají všechny rodiny, prosím, nevydávejte se snadnou cestou: „jdu zpět k mamince“, nikoli. Pokračujte odvážně v tom, nač jste vsadili. Budou těžké chvíle, nastanou tvrdé chvíle, ale jděte dál, vždycky. Váš manžel, vaše žena má tu jiskru lásky, kterou jste cítili dříve: nechte ji vyjít z nitra, znovu objevte lásku. A to nám v době krize velmi pomůže.
Církev je s vámi, či spíše, církev je ve vás! Církev se totiž zrodila z jedné rodiny, oné nazaretské, a tvoří ji především rodiny. Kéž vám Pán pomáhá každý den setrvávat v jednotě, v pokoji a v radosti, a také vytrvat v těžkých chvílích, v oné věrné vytrvalosti, která nás činí stále lepšími a ukazuje všem, že Bůh je láska, že Bůh je společenství života.
Přeložila Jana Gruberová
