Papež: Rodinný život není „mission impossible“
Jana Gruberová – Vatican News
„Rodinný život není nemožné poslání“, ujistil papež rodiny z celého světa v závěru večera, nazvaného „Krása rodiny“. „Musíme se jako církev společně obrátit, aby se naše diecéze a farnosti stávaly stále více společenstvími, která podporují každého člověka, a to s otevřenou náručí“, požádal František poté, co vyslechl pět rodinných svědectví.
„Člověk nevstupuje do manželství, aby byl příkladným katolíkem, podřídil se nějakému pravidlu anebo kvůli tomu, že to přikazuje církev; nýbrž protože chce založit manželství na lásce ke Kristu, který je pevná skála“,
poukázal František na svátost manželství poté, co si zaznělo svědectví Roberta a Marie Corbellových, rodičů Italky Chiary Corbellové, jejíž proces blahořečení právě probíhá. Papež jim poděkoval a řekl: „Nejste sklíčení, zoufalí a roztrpčení, naopak, vnímám váš velký klid a velkou víru. To, že jste spolu se svou dcerou prožili zkoušku nemoci, vám pomohlo vzhlédnout vzhůru, neuvíznout v bolesti, ale otevřít se něčemu většímu: tajemným Božím záměrům, věčnosti, nebi. Děkuji za toto svědectví víry!“
„Nikdo netouží po krátkodobé lásce nebo lásce na dobu určitou. A proto člověk velmi trpí, když lidské chyby, nedbalost a hříchy rozvrátí manželství“,
pokračoval František na adresu Paula a Germaine, kteří pocházejí z Konžské demokratické republiky. Podělili se o své krizové okamžiky a jmenovitě uvedli všechny příčiny: „nedostatek upřímnosti, nevěra, špatné užívání peněz, modly moci a kariéry, rostoucí zášť a zatvrzelost srdce“. „Ale i uprostřed bouře Bůh vidí, co je v srdci“, ubezpečil papež František tento konžský pár a dodal:
„Je velmi krásné, že jste oslavili vzájemné odpuštění před svými dětmi a obnovili manželský slib při eucharistické slavnosti. Vytanula mi na mysli hostina, kterou otec uspořádá pro marnotratného syna v Ježíšově podobenství. Jenže tentokrát se ztratili rodiče, nikoli syn! Ale i to je krásné a může to být pro děti velkým svědectvím. Děti si totiž na prahu mládí uvědomují, že rodiče nejsou „superhrdinové“, nejsou všemocní a především nejsou dokonalí. Vaše děti tak viděly něco mnohem důležitějšího: pokoru, v níž jsi požádal o odpuštění, a sílu, kterou jsi dostal od Pána, aby tě pozvedl po pádu“,
obrátil se papež k Paulovi. „To skutečně potřebují! I ony budou v životě dělat chyby a zjistí, že nejsou dokonalé, ale budou si pamatovat, že Pán nás pozvedá, že nám všem je odpuštěno, že musíme prosit o odpuštění druhé a že musíme odpustit i sami sobě“.
„Rodiny jsou místem pohostinnosti a běda, kdyby tomu tak nebylo“, poděkoval poté papež František italskému manželskému páru Petrovi a Erice za to, že se ujali Iryny a Sofie, které uprchly z Ukrajiny „zpustošené válkou“.
„Pohostinnost je vlastně »charisma« rodin, a zvláště těch velkých! Mohlo by se zdát, že v domácnosti, kde je již mnoho dětí, bude obtížnější přijmout další; ve skutečnosti tomu tak však není, protože rodiny s mnoha dětmi jsou naučené uvolnit místo dalším. Vždy najdou místo pro ostatní“.
Ke svědectví Iryny a její dcery Sofie papež řekl:
„Daly jste hlas tolika lidem, jejichž životy zničila válka na Ukrajině. Vidíme ve vás tváře a příběhy mnoha mužů a žen, kteří museli uprchnout ze své země. Děkujeme vám, protože jste neztratily víru v Prozřetelnost a zakusily jste, jak Bůh působí ve váš prospěch i prostřednictvím konkrétních lidí, s nimiž vás seznámil: pohostinných rodin, lékařů, kteří vám pomohli, a mnoha dalších dobrosrdečných lidí. Válka vás konfrontovala s lidským cynismem a brutalitou, ale setkaly jste se i s výsostně lidským chováním. Zažily jste to nejhorší a nejlepší z člověka!“
„Je krásné a potěšující vidět, že to, co jste spolu s Lucou vybudovali, zůstává živé“, oslovil pak papež František paní Zakii Seddikiovou, vdovu po velvyslanci Lucovi Attanasiovi, který byl zabit v Kongu. „Naši rodinu jsme založili na autentické lásce, respektu, solidaritě a dialogu mezi svými kulturami“, vyznala Zakia ve svém svědectví. „A nic z toho se neztratilo ani po Lucově tragické smrti“, uvedl František, podle něhož „nejenže Lucův příklad a duchovní odkaz zůstává živý a promlouvá ke svědomí mnoha lidí, ale také humanitární organizace, kterou Zakia založila, v jistém smyslu pokračuje v jeho poslání“. „Můžeme říci, že Lucova diplomatická mise se nyní stala mírovou misí celé rodiny“, vyzdvihl papež, podle něhož:
„v Zakii a Lucovi odkrýváme krásu lidské lásky, nadšení pro život, altruismus a také věrnost vlastnímu přesvědčení a náboženské tradici, která je zdrojem inspirace a vnitřní síly. Když žijeme společně s těmi, kteří jsou jiní než já, učíme se v rodině být bratry a sestrami. Člověk se učí překonávat rozdělení, předsudky, uzavřenost a společně budovat něco velkého a krásného, přičemž vychází z toho, co máme společné. Živé příklady bratrství, jako je ten Lucův a Zakiin, nám dávají naději a nutí nás hledět s větší důvěrou na náš svět rozdělený rozpory a nepřátelstvím“.
„Každá z vašich rodin má ve světě své poslání, které má naplnit, a své svědectví, které má vydat“, zakončil papež a citoval výrok patronů Světového setkání rodin, blahoslavených manželů Marie a Luigiho Beltrame Quattrocchiových: „Musíme žít s očima obrácenýma k nebi“.
