Papež: Pokorně prosím původní obyvatele o odpuštění za zlo, kterého se dopustilo tolik křesťanů

APOŠTOLSKÁ CESTA DO KANADY

Promluva Jeho Svatosti papeže Františka

k Prvním národům, Métisům a Inuitům

Maskwacis, 25. července 2022

Paní generální guvernérko, pane premiére, drazí příslušníci původních národů Maskwacis a této kanadské země, vážení bratři a sestry!

                Čekal jsem, až sem budu moci přijít a být s vámi!  Zde, z tohoto místa spojeného s bolestnými vzpomínkami, bych rád zahájil to, co považuji za pouť, kající pouť.  Přišel jsem do vaší rodné země, abych vám osobně sdělil svůj zármutek, prosil Boha o odpuštění, uzdravení a smíření, vyjádřil svou blízkost a modlil se s vámi a za vás.

                Vzpomínám na naše setkání v Římě před čtyřmi měsíci.  Tehdy jsem dostal dva páry mokasínů na znamení utrpení, které prožívají domorodé děti, zejména ty, které se bohužel nevrátily z rezidenčních škol.  Byl jsem požádán, abych mokasíny vrátil, až přijedu do Kanady; přivezl jsem je a vrátím je na konci těchto několika slov, v nichž bych se rád zamyslel nad tímto symbolem, který v posledních měsících udržoval při životě můj pocit smutku, rozhořčení a hanby.  Vzpomínka na tyto děti je vskutku bolestná; nabádá nás, abychom se zasadili o to, aby se s každým dítětem zacházelo s láskou, úctou a respektem.  Zároveň k nám tyto mokasíny promlouvají i o cestě, kterou se máme vydat, o cestě, kterou si přejeme vykonat společně.  Chceme jít společně, společně se modlit a společně pracovat, aby utrpení minulosti vedlo k budoucnosti spravedlnosti, uzdravení a smíření.

                Proto se první část mé pouti mezi vámi odehrává v tomto kraji, který je od nepaměti svědkem přítomnosti původních obyvatel.  Jsou to země, které k nám promlouvají; umožňují nám vzpomínat.

Pamatovat si: bratři a sestry, žijete na těchto územích již tisíce let a řídíte se způsoby života, které respektují zemi, kterou jste dostali jako dědictví od minulých generací a uchováváte ji pro ty, které teprve přijdou.  Zacházeli jste s ní jako s darem Stvořitele, který je třeba sdílet s ostatními a opatrovat v harmonii se vším, co existuje, v hlubokém společenství se všemi živými bytostmi.  Tímto způsobem jste se naučili pěstovat smysl pro rodinu a společenství a budovat pevná pouta mezi generacemi, ctít starší a pečovat o ty nejmenší.  Je to pokladnice zdravých zvyků a učení, jejichž středobodem je starost o druhé, pravdomluvnost, odvaha a úcta, pokora, poctivost a praktická moudrost!

                Pokud toto však byly první kroky v těchto zemích, cesta vzpomínek nás bohužel vede k těm, které následovaly.  Místo, kde jsme se sešli, ve mně obnovuje hluboký pocit bolesti a výčitek svědomí, které jsem v posledních měsících cítil.  Vzpomínám na tragické situace, které tolik z vás, vašich rodin a vašich komunit poznalo; na to, co jste mi sdělili o utrpení, které jste prožili v rezidenčních školách.  Jsou to traumata, která se nějakým způsobem znovu probudí, kdykoli přijde řeč na toto téma; uvědomuji si také, že naše dnešní setkání může vyvolat staré vzpomínky a bolesti a že mnozí z vás se mohou cítit nepříjemně, když mluvím.  Přesto je správné vzpomínat, protože zapomnětlivost vede k lhostejnosti, a jak bylo řečeno, "opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost... a opakem života není smrt, ale lhostejnost" (E. WIESEL).  Připomínat si zničující zážitky, které se odehrály v internátních školách, bolí, vzbuzuje hněv, způsobuje bolest, a přesto je to nutné.

Je nutné si připomínat, jak zničující byla pro obyvatele těchto zemí politika asimilace a nivelizace, jejíž součástí byl i systém rezidenčních škol.  Když sem přišli první evropští kolonisté, naskytla se velká příležitost k plodnému setkání kultur, tradic a forem spirituality.  Přesto se tak z velké části nestalo.  Znovu si vzpomínám na příběhy, které jste vyprávěli: jak asimilační politika skončila systematickou marginalizací původních obyvatel; jak byly i prostřednictvím systému internátních škol vaše jazyky a kultury znevažovány a potlačovány; jak děti trpěly fyzickým, slovním, psychickým a duchovním týráním; jak byly v útlém věku odváděny z domovů a jak to nesmazatelně ovlivnilo vztahy mezi rodiči a dětmi, prarodiči a vnoučaty.

Děkuji vám, že jste mě přiměli to docenit, že jste mi vyprávěli o těžkých břemenech, která stále nesete, že jste se se mnou podělili o tyto hořké vzpomínky.  Dnes jsem tady, v této zemi, která spolu s dávnými vzpomínkami uchovává jizvy stále otevřených ran.  Jsem zde, protože prvním krokem mé kající pouti mezi vámi je znovu požádat o odpuštění, znovu vám říci, že je mi to hluboce líto.  Omlouvám se za to, jak bohužel mnozí křesťané podporovali kolonizační mentalitu mocností, které utlačovaly původní obyvatelstvo.  Je mi to líto.  Prosím o odpuštění zejména za způsoby, jakými mnozí členové církve a náboženských společenství spolupracovali, v neposlední řadě svou lhostejností, na projektech kulturní destrukce a násilné asimilace prosazovaných tehdejšími vládami, které vyvrcholily systémem rezidenčních škol.

                Ačkoli křesťanská láska nechyběla a existovalo mnoho vynikajících případů obětavosti a péče o děti, celkové dopady politiky spojené s rezidenčními školami byly katastrofální.  Naše křesťanská víra nám říká, že se jednalo o katastrofální omyl, který je neslučitelný s evangeliem Ježíše Krista.  Je bolestné pomyslet na to, jak byla narušena pevná půda hodnot, jazyka a kultury, které tvořily autentickou identitu vašich národů, a že na to stále doplácíte.  Tváří v tvář tomuto politováníhodnému zlu církev klečí před Bohem a prosí ho o odpuštění za hříchy svých dětí (srov. JAN PAVEL II., bula Incarnationis Mysterium [29. listopadu 1998], 11: AAS 91 [1999], 140).  Já sám to chci znovu potvrdit, s hanbou a jednoznačně.  Pokorně prosím o odpuštění za zlo, kterého se tolik křesťanů dopustilo na původních obyvatelích.

                Drazí bratři a sestry, mnozí z vás a vašich zástupců prohlásili, že prosbou o odpuštění celá věc nekončí.  Plně souhlasím: je to pouze první krok, výchozí bod.  Uznávám také, že "při pohledu do minulosti nebude nikdy stačit snaha prosit o odpuštění a usilovat o nápravu způsobených škod" a že "při pohledu do budoucnosti je třeba nešetřit úsilím o vytvoření kultury, která by byla schopna podobným situacím předcházet" (Dopis Božímu lidu, 20. srpna 2018).  Důležitou součástí tohoto procesu bude seriózní vyšetřování skutečností, které se odehrály v minulosti, a pomoc těm, kdo přežili pobytové školy, aby zažili uzdravení z traumat, která utrpěli.

Doufám a modlím se, aby křesťané a občanská společnost v této zemi rostli ve schopnosti přijmout a respektovat identitu a zkušenosti původních obyvatel.  Doufám, že se podaří najít konkrétní způsoby, jak tyto národy lépe poznat a vážit si jich, aby se všichni naučili kráčet společně.  Ze své strany budu i nadále podporovat úsilí všech katolíků o podporu domorodých národů.  Učinil jsem tak již při jiných příležitostech a na různých místech prostřednictvím setkání, výzev a také sepsáním apoštolské exhortace.  Uvědomuji si, že to vše bude vyžadovat čas a trpělivost.  Mluvíme o procesech, které musí proniknout do srdcí.  Moje přítomnost zde a závazek kanadských biskupů jsou svědectvím naší vůle vytrvat na této cestě.

                Drazí přátelé, tato pouť se koná v několika dnech a na místech, která jsou od sebe vzdálená; přesto mi nedovolí přijmout mnohá pozvání, která jsem dostal k návštěvě center, jako jsou Kamloops, Winnipeg a různá místa v Saskatchewanu, Yukonu a Severozápadních teritoriích.  Přestože to není možné, vězte, že na vás všechny myslím a modlím se za vás.  Vězte, že jsem si vědom utrpení a traumat, obtíží a výzev, které prožívají původní obyvatelé ve všech regionech této země.  Slova, která pronáším během této kající cesty, jsou určena každému domorodému společenství a každému člověku.  Všechny vás s láskou objímám.

                Na tomto prvním kroku své cesty jsem chtěl vytvořit prostor pro vzpomínky.  Dnes jsem zde s vámi, abychom si připomněli minulost, abychom s vámi truchlili, abychom společně v tichu sklonili hlavy a pomodlili se před hroby.  Dovolme, aby nám tyto chvíle ticha pomohly zvnitřnit naši bolest.  Ticho.  A modlitba.  Tváří v tvář zlu se modlíme k Pánu dobra, tváří v tvář smrti se modlíme k Bohu života.  Náš Pán Ježíš Kristus vzal hrob, který se zdál být pohřebištěm všech nadějí a snů a zanechával za sebou jen smutek, bolest a rezignaci, a učinil z něj místo znovuzrození a vzkříšení, počátek dějin nového života a všeobecného smíření.  K uzdravení a smíření nestačí naše vlastní úsilí: potřebujeme Boží milost.  Potřebujeme tichou a mocnou moudrost Ducha, něžnou lásku Utěšitele.  Kéž přivede k naplnění nejhlubších očekávání našich srdcí.  Kéž nás vezme za ruku a umožní nám společně postupovat na naší cestě.

Přeložil Petr Vacík