Papež ve farnosti původních národů: Boha nelze hlásat způsobem, který mu protiřečí
Jana Gruberová – Vatican News
Kostel Nejsvětějšího Srdce v Edmontonu patří k nejstarším katolickým chrámům tohoto města – byl postaven roku 1913 a za více než století existence jej už dvakrát poničil požár – podruhé v srpnu roku 2020. Po dvouleté rekonstrukci byl tedy kostel otevřen právě u příležitosti papežovy návštěvy – dedikace oltáře se slavila v neděli 17. července. Od svého počátku přijímala farnost Nejsvětějšího Srdce imigranty, přicházející do Kanady – Italy, Portugalce, Španěly, Chorvaty a v posledně době též Eritrejce. Zároveň díky oblátskému faráři domorodého původu začala farnost vyjadřovat tradice původních národů Kanady v liturgii, a to až do té míry, že byla počátkem devadesátých let (1991) vyhlášena národní farností tří autochtonních komunit – First Nations, Métisů a Inuitů – a to jako první v rámi kanadské církve. Farnost Nejsvětějšího Srdce v Edmontonu si ovšem může připsat i jiné prvenství – je vůbec nejaktivnější v celé arcidiecézi, co se týče charitní péče, adresované jak původním národům, tak chudým, cizincům či migrantům. Denně vydává 230-240 obědů lidem v nouzi a za pomoci dobrovolníků jim poskytuje oblečení a další základní potřeby. I když přípravy na papežovu návštěvu způsobily přerušení této důležité služby, farnost dočasně poslala potřebné do okolních kostelů. Jak totiž potvrdil její farář, otec Susai Jesu OMI, chce si zachovat tuto inkluzivitu a vstřícného ducha.
A právě z tohoto rysu „domorodého kostela přístupného nejen domorodcům“ vyšel papež František ve své promluvě v edmontonském kostele Nejsvětějšího Srdce. Jak vyzdvihl, stejně jako je tato farnost otevřena všem, také církev má být domovem a rodinou Božích dětí, v níž se uplatňují zásadní vlastnosti původních kultur kanadského území: pohostinnost a přijetí. František zároveň poznamenal, že do této dobré setby se může vmísit koukol, kvůli kterému se vydal na svou kajícnou pouť:
„Zraňuje mne, když pomyslím, že někteří katolíci přispívali k asimilační a rádoby osvoboditelské politice, která šířila pocity méněcennosti, odcizovala lidem i společenstvím jejich kulturní a duchovní identitu, odťala je od kořenů a sytila předpojaté, diskriminační postoje. Bolí mne, že se to dělo rovněž ve jménu výchovy, která se považovala za křesťanskou. Výchova však musí vždy vycházet z úcty k lidem a z podpory jejich existujících vloh. Není a nikdy nemůže být vnucovaným konfekčním schématem, protože spočívá v dobrodružství společného zkoumání a odhalování životních tajemství. Díky Bohu se ve farnostech, jako je tato, den za dnem a prostřednictvím setkávání utvářejí základy k uzdravení a smíření. V tomto ohledu bych zvláště rád poděkoval biskupům za jejich práci: jednotná biskupská konference činí velká gesta a nese ovoce!“
Papež dále pokračoval úvahou nad pojmem smíření – nahlédl jej z hlediska Kristova kříže a církve. Prohlásil, že smíření, které vykonal Kristus, není jakousi vnější mírovou úmluvou či kompromisem uspokojujícím obě strany. Stejně tak nejde o pokoj, který by samovolně sestoupil z nebe, nebo se prosadil svrchu na úkor druhého a jeho pohlcením.
„Apoštol Pavel vysvětluje, že Ježíš smiřuje dvě vzdálené skutečnosti tím, že z nich činí jedinou, slučuje je v jediný lid. Jak to činí? Křížem. Ježíš nás mezi sebou smiřuje na kříži, onom stromu života, jak jej rádi nazývali staří křesťané. Kříž je stromem života“.
Papež poukázal na symboliku stromu v architektuře kostela Nejsvětějšího Srdce, kde podnož oltářního stolu tvoří kmen, spojující zemi s oltářem, na němž Ježíš smiřuje lidi v eucharistii, „kosmickém aktu“, který „sjednocuje nebe a zemi, objímá a prostupuje všechno stvoření“ (Laudato si´, 236).
„Právě na kříži Ježíš smiřuje, spojuje to, co se jevilo nemyslitelné a neodpustitelné, objímá všechny a všechno. Všechny a všechno: původní národy přikládají silný kosmický význam světovým stranám, které nejsou jen zeměpisným opěrným bodem, ale též rozměrem pojímajícím veškerou realitu, jíž naznačují cestu k uzdravení prostřednictvím takzvaného medicínského kruhu (Medicine Wheel). Chrám, ve kterém nyní jsme, si přisvojuje tuto symboliku světových stran a přikládá jí christologický význam. Ježíš v krajních bodech svého kříže pojímá světové strany, shromažďuje nejvzdálenější národy, uzdravuje a smiřuje (srov. Ef 2,14). Na kříži tak naplňuje Boží plán, tedy smíření všeho tvorstva (Kol 1,20)“.
Co to však znamená pro člověka, který v sobě nosí bolestné rány?, dotazoval se František a připustil, že zrada křesťanského svědectví způsobila utrpení, které jen stěží připouští perspektivu smíření. Přesto však je třeba vyjít znovu z Ježíše, který nepředkládá pouhá slova a dobrá předsevzetí, ale pohoršení kříže – oné skandální lásky, která se dává protnout hřeby a probodnout trnovou korunou.
„Pohleďme společně na Krista, lásku pro nás zrazenou a ukřižovanou, hleďme na Ježíše ukřižovaného v mnoha žácích internátních škol. Jestliže se chceme smířit mezi sebou a ve svém nitru, smířit se s minulostí, utrpěnými křivdami a zraněnou minulostí, traumatickými událostmi, které nemůže vyléčit žádná lidská útěcha, jestliže se chceme doopravdy usmířit, pozvedněme zrak k ukřižovanému Ježíši. Z jeho oltáře máme čerpat pokoj, neboť právě na stromě kříže se bolest mění v lásku, smrt v život, zklamání v naději, opuštěnost ve společenství a odtažitost v jednotu. Smíření není naším dílem, nýbrž darem pramenícím z Ukřižovaného, pokojem plynoucím z Ježíšova Srdce. Je to milost, o niž je nutno prosit.“
Apoštol Pavel v Listě Efezanům hovoří o jediném těle, v němž Bůh křížem usmířil obě strany, pokračoval papež František. Apoštol mluví o církvi, která ztělesňuje smíření, ačkoli v lidech, kteří prožili příkoří v církevních institucích, při takovémto prohlášení vzkypí hněv a stud, podotkl František. Setkali se totiž se zesvětštělými křesťany, kteří jim namísto smíření hlásali své kulturní vzorce.
„Zdá se totiž výhodnější, když vštěpujeme Boha lidem, místo toho, abychom jim dovolili přistupovat k Bohu. Něco takového nikdy nefunguje, poněvadž Pán takto nejedná: nenaléhá, nedusí a neutlačuje, nýbrž naopak ustavičně miluje, osvobozuje a dává volnost. Nepodporuje svým Duchem člověka, který si podmaňuje druhé a zaměňuje smiřující evangelium s proselytismem, protože nelze hlásat Boha způsobem, který Mu protiřečí. Zatímco Bůh se prostě a pokorně nabízí, my jej stále s chutí vnucujeme a v jeho jménu prosazujeme sami sebe. A v tomto světském pokušení Jej necháváme sestupovat z kříže, abychom ho dokazovali mocí a vnějším zdáním. Ježíš ale smiřuje na kříži“.
Slovo „smíření“ by se tudíž mělo stát synonymem slova „církev“ jako místa, kde opouštíme individualismus a spatřujeme v druhém člověku bratra s jeho kulturou a dějinami, zdůraznil František. Tato „mystika společného bytí“, vítaná Duchem svatým, pak podpoří uzdravení zraněné paměti.
„To je cesta: nerozhodovat za druhé, netřídit je do předem daných přihrádek, ale postavit se před kříž a před bratra, abychom se naučili kráčet společně. Taková je církev a kéž by církev byla taková: místo, kde realita vždy převyšuje ideu, pohostinný domov pro všechny, a nikoli soubor příkazů a názorů, chrám s neustále otevřenými dveřmi (...), v němž se my všichni, chrámy Ducha svatého, setkáváme, smiřujeme a nazvájem si sloužíme. Drazí bratři a sestry, gesta a návštěvy mohou být důležité, ale největší část slov a činností vedoucích ke smíření se odehrává na místní rovině (...). Společně se modlit, pomáhat jeden druhému, sdílet životní příběhy, společné radosti i boje – to vše otevírá bránu smiřujícímu Božímu dílu“.
V závěru promluvy v edmontonském kostele Nejsvětějšího Srdce papež František odkázal k biblickému obrazu stanu a stylizovanému týpí, které se v tomto kostele tyčí nad oltářem a svatostánkem. Jak vyzdvihl, „Bůh se mezi námu utábořil – nepřebývá v nebeských palácích, ale v naší církvi a přeje si, aby se stala domovem smíření“. Po společné modlitbě Otčenáš a papežském požehnání následovalo setkání s farníky, zejména těmi nejstaršími. Nakonec papež požehnal sochu první severoamerické domorodé světice, Kateri Tekakwithy, žijící v sedmnáctém století.
