Editorial: František a cesta k míru - návrat k Helsinkám a dialog se všemi
ANDREA TORNIELLI
„Je načase zabránit vyhrocování rivality a posilování protichůdných bloků. Potřebujeme vůdce, kteří na mezinárodní úrovni umožní lidem vzájemné porozumění a dialog a vytvoří nového »helsinského ducha«, potřebujeme vůli k posílení multilateralismu, utváření stabilnějšího a mírumilovnějšího světa s ohledem na nové generace“. Papež František myslí na budoucnost světa, nepodléhá strašlivé a bezvýchodné logice vojenské eskalace, která hrozí zkázou lidstva, a proto stále naznačuje konkrétní cesty k míru. Cesty vedoucí ven ze staré logiky vojenských aliancí, ekonomické kolonizace, drtivé mezinárodní moci velkých a silných.
Z kazašského hlavního města Nur-Sultan, kde Jan Pavel II. v září 2001 v tragickém okamžiku lidských dějin vyzval k odnětí jakéhokoli ospravedlnění terorismu a násilí zneužívajícího jméno Boha, vybídl jeho nástupce František k obnově ducha, který v roce 1975 vedl ke konkrétním krokům dialogu mezi Východem a Západem. Před jednadvaceti lety byla výzva papeže Wojtyly, který několik měsíců před útoky na Dvojčata vstoupil bosý do Umajjovské mešity v Damašku, adresována především náboženským představitelům. Dnes se jeho nástupce, který se obává třetí světové války, obrací především na vůdce národů, a to zejména těch velkých.
Helsinské dohody, na nichž se poprvé od Vídeňského kongresu plně podílel Svatý stolec, podepsalo pětatřicet států včetně USA, SSSR a prakticky všech evropských zemí. Mezi potvrzené zásady patřilo respektování práv na svrchovanost, nepoužití síly, mírové řešení sporů, nedotknutelnost hranic a územní celistvost států, respektování lidských práv a svobod, včetně náboženských svobod, a sebeurčení národů.
Pohled do nedávné historie, kdy postupně pohasínaly mnohé naděje, které vzplály po rozpadu sovětského komunistického systému, nám pomáhá pochopit naléhavou aktuálnost a také odvahu perspektivy, kterou naznačil Petrův nástupce. Cesta, kterou lze projít pouze prostřednictvím porozumění, trpělivosti a dialogu s každým. „Opakuji, s každým“, poznamenal František záměrně ve svém projevu k vládním představitelům a diplomatickému sboru v kazašském hlavním městě.
Slova jako „dialog“ a „vyjednávání“ jsou více než půl roku po zahájení ruské agresivní války proti Ukrajině a po tisících mrtvých civilistů pod ruským bombardováním přijímána s podrážděním a považována za téměř rouhačská těmi, kteří za následky konfliktu draze platí na vlastní kůži i na kůži svých blízkých. Papežova výzva, v níž hovoří o stále naléhavější potřebě „rozšířit diplomatickou angažovanost ve prospěch dialogu a setkávání“, je však adresována zejména „těm, kteří mají ve světě větší moc“, a proto „mají větší odpovědnost vůči druhým, zejména zemím, které se kvůli logice konfliktu nacházejí v největší krizi“. Je to výzva pro světové velmoci, aby nehleděly jen na „zájmy, které jsou pro ně výhodné“. Je to výzva k tomu, abychom se vymanili z logiky bloků a konečně uplatnili to, co František nazval „schématy míru“, a nikoli již „schématy války“, která jsou potomkem zastaralé logiky a šílenství závodů ve zbrojení. Je třeba doufat, že tato slova budou vyslyšena.
