Papež: Kristus na kříži odňal jed zlému hadu a oprostil křesťany od jedovatosti
Kříž je šibenicí vedoucí na smrt, a přesto o tomto svátečním dni slavíme povýšení Kristova kříže. Na tom dřevě totiž Ježíš vzal na sebe náš hřích a zlo světa a porazil je svou láskou. Proto dnes slavíme. Boží slovo, které jsme slyšeli, nám o tom vypráví a staví do protikladu jedovaté hady, jejichž uštknutí působí smrt, a na druhé straně hada, který zachraňuje. Zastavme se u těchto dvou obrazů.
Především jsou zde hadi, útočící svým uštknutím na lidi, kteří již po několikáté upadli do hříchu reptání. Reptat proti Bohu znamená nejenom mluvit o něm zle a stěžovat si na něj; znamená to, že v srdcích Izraelitů selhala důvěra v něj a v jeho zaslíbení. Boží lid totiž kráčí pouští směrem k zaslíbené zemi a přemohla jej únava, nemůže cestu vydržet (srov. Nm 21,4). Lidé proto klesají na mysli, ztrácejí naději a v určitém okamžiku jako by zapomněli na Hospodinův slib: tito lidé už nemají sílu věřit, že právě On vede jejich cestu do bohaté a úrodné země.
Nikoli náhodou lidi, jejichž důvěra v Boha se vyčerpala, podléhají hadímu uštknutí. Smrtící hadi připomínají prvního hada zmíněného v Bibli v knize Genesis, pokušitele, který otrávil lidské srdce, aby ho přiměl pochybovat o Bohu. Ve skutečnosti ďábel právě v podobě hada svádí Adama a Evu k nedůvěře přesvědčováním o tom, že Bůh není dobrý, ale spíše jim závidí jejich svobodu a štěstí. A nyní, na poušti, se vracejí hadi, „jedovatí hadi“ (v. 6); to znamená, že se vrací prvotní hřích. Izraelité pochybují o Bohu, nedůvěřují mu, reptají, bouří se proti tomu, kdo jim dal život, a tak jdou na smrt. Až sem vede nedůvěra srdce!
Drazí bratři a sestry, tato první část onoho příběhu nás vybízí, abychom se blíže podívali na okamžiky v našich osobních dějinách i dějinách společenství, kdy selhala důvěra v Pána i mezi námi. Kolikrát jsme se zklamaně a nevrle zatvrdili na svých pouštích a ztráceli jsme cíl cesty z dohledu! I v této velké zemi je poušť, která sice nabízí na pohled nádhernou krajinu, ale zároveň k nám promlouvá o námaze a vyprahlosti, kterou si někdy neseme v srdci. Jsou to chvíle únavy a zkoušek, kdy už nemáme sílu vzhlížet vzhůru, k Bohu; jsou to situace osobního, církevního a společenského života, kdy nás uštkne had nedůvěry, který do nás vpraví jedy rozčarování a sklíčenosti, pesimismu a rezignace, uzavře nás do našeho ega a uhasí nadšení.
V dějinách této země však byla i jiná bolestivá uštknutí: mám na mysli jedovaté hady násilí a ateistického pronásledování, onu mnohdy neklidnou cestu, na níž byla ohrožena svoboda lidí a zraněna jejich důstojnost. Je dobré, abychom si uchovávali vzpomínky na to, co jsme vytrpěli: nesmíme z paměti vyškrtnout určité temné stránky, jinak bychom se mohli domnívat, že již uplynuly jako voda a že cesta dobra je navždy vytyčena. Nikoli, pokoj se nikdy nezíská jednou provždy, musí se dobývat každý den, stejně jako soužití různých etnických skupin a náboženských tradic, integrální rozvoj a sociální spravedlnost. Pokud má Kazachstán ještě více růst „v bratrství, dialogu a porozumění [...], budovat mosty solidarity a spolupráce s ostatními lidmi, národy a kulturami“ (sv. Jan Pavel II., promluva při uvítacím ceremoniálu, 22. září 2001), je třeba, aby se všichni angažovali. Předtím je třeba obnovit úkon víry vůči Pánu: vzhlížet k Němu, hledět na Něj, učit se z jeho univerzální a ukřižované lásky.
Tak se dostáváme k druhému obrazu hada, který zachraňuje. Zatímco lidé umírali na hadí uštknutí, Bůh vyslyšel Mojžíšovu přímluvnou modlitbu a řekl mu: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu“ (Nm 21,8). A vskutku, „když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živu“ (v. 9). Můžeme si však položit otázku: proč Bůh místo těchto pracných pokynů Mojžíšovi jedovaté hady jednoduše nezničil? Tento způsob jednání nám odhaluje jeho jednání tváří v tvář zlu, hříchu a nedůvěře lidí. Tehdy stejně jako dnes, ve velkém duchovním boji, který bude obývat dějiny až do konce, Bůh neničí podlost, jíž se člověk svobodně dopouští: jedovatí hadi nezmizí, jsou tu stále, číhají, mohou kdykoli uštknout. Co se tedy změnilo, co dělá Bůh?
Ježíš to vysvětluje v evangeliu: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný“ (Jan 3,14-15). Zde nastává zlom: had, který zachraňuje, přišel mezi nás: je to Ježíš, který po svém vyvýšení na kříži nedovolí, aby nám útočící jedovatí hadi přivodili smrt. Ve srovnání s naší přízemností nám Bůh dodává novou výšku: pokud upřeme svůj pohled na Ježíše, hryzající zlo nás už nemůže ovládnout, protože On na kříži vzal na sebe jed hříchu a smrti a porazil jeho ničivou moc. Právě toto Otec učinil tváří v tvář šířícímu se zlu ve světě; dal nám Ježíše, který se nám přiblížil způsobem, jaký bychom si nikdy nedokázali představit: „S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21). V tom spočívá nekonečná velikost Božího milosrdenství: Ježíš, který se za nás „stal hříchem“, Ježíš, který se na kříži takříkajíc „stal hadem“, abychom při pohledu na něj mohli odolat jedovatým uštknutím zlých hadů, kteří na nás útočí.
Bratři a sestry, toto je cesta, cesta naší spásy, našeho znovuzrození a vzkříšení: pohled na ukřižovaného Ježíše. Z této výšky se můžeme podívat na své životy a dějiny našich národů novým způsobem. Z Kristova kříže se totiž učíme lásce, nikoli nenávisti, učíme se soucitu, nikoli lhostejnosti, učíme se odpuštění, nikoli pomstě. Ježíšova rozpřažená náruč je objetím něhy, kterým nás chce Bůh přijmout. A ukazuje nám bratrství, které jsme povoláni prožívat mezi sebou a se všemi. Naznačuje nám cestu, křesťanskou cestu: nikoli cestu vnucování a nátlaku, moci a násilí, nikdy takovou cestu, která by Kristovým křížem napadala ostatní bratry a sestry, za které Ježíš dal svůj život! Ježíšova cesta je jiná, je to cesta spásy, cesta pokorné, bezplatné a univerzální lásky, bez „kdyby“ a „ale“.
Ano, protože Kristus na dřevě kříže odňal zlému hadu jeho jed a být křesťany tedy znamená oprostit se od jedovatosti: nekousat se navzájem, nereptat, neobviňovat se, nepomlouvat, nešířit zlé skutky, neznečišťovat svět hříchem a nedůvěrou, která pochází od Zlého. Bratři a sestry, jsme znovuzrozeni z otevřeného Ježíšova boku na kříži: ať v nás není jed zhouby (srov. Mdr 1,14). Modleme se, abychom se díky Boží milosti stávali stále více křesťany: radostnými svědky nového života, lásky a pokoje.
Přeložila Jana Gruberová
