Papež: "Ježíšův život", kniha, která nás "přivede do kontaktu s Ježíšem"
PAPEŽ FRANTIŠEK
Rozhodujícím aspektem, který mě při četbě evangelia vždycky napadne, je důležitost pohledů, což je detail, na který se tento "Ježíšův život" také často zaměřuje. Některé pohledy se kříží: vzpomeňme si na Zachea, který poněkud groteskním způsobem leze na strom, chce se podívat na Ježíše, aniž by byl viděn, a místo toho se na něj podívá Ježíš a řekne mu, že půjde do jeho domu. Vzpomeňme si na slepce z Jericha: neviděl, ale hledal Boží pohled, chtěl, aby se na něj Ježíš podíval, a dokud nenašel tu tvář, která na něm spočívala, nepřestal volat, prosit, naléhat.
Na každé stránce evangelia jsou pohledy: tak se lidé setkávají s Ježíšem. Jsou tu také pohledy znalců Zákona, těch, kteří se ho snažili testovat, a také udivené pohledy těch, kteří nechápali. Pohled je důležitý, výraz je důležitý. Nestačí jen číst, nestačí jen poslouchat, je dobré vstoupit do epizod evangelia v první osobě, skládat si v mysli a srdci Ježíšův pohled. Představte si například, jak jeho oči spočinou mezi mnoha jinými lidmi na chudé vdově, která daruje chrámu malou almužnu: Ježíšův pohled zkoumal učitele Zákona, kteří se procházeli chrámem, aby na sebe upozornili a ukázali se jako dokonalí, ale pak ho upoutá ta vdova, která daruje dvě mince, dva haléře, víc než kdokoli jiný, protože to bylo všechno, co měla. Tento pohled je kanonizací velkorysosti.
Vzpomeňme si znovu na Jaira, který jde prosit o pomoc pro svou těžce nemocnou dceru, a když se ocitne před Mistrem, dozví se, že mezitím zemřela. Podívá se na Ježíše a Ježíš se podívá na něj a uklidní ho. Ježíš má jedinečnou schopnost dívat se do očí. A zatímco Jairus říká Ježíšovi, že je zbytečné chodit k němu domů, Ježíš tam jde a přivádí jeho dceru zpět k životu. Ale všechno začalo pohledem. I vdova z Nainu se jistě na Ježíše podívala, když k ní přišel se svými učedníky. O co mohla ta ztrápená a zarmoucená žena žádat svýma očima? Rozhodně ne o život svého syna, protože si byla jistá, že je mrtvý a že ho nikdo a nic nemůže přivést zpět k životu. Přesto si o něco říkala tím svým pohledem. Ježíš je při pohledu na ni a její bolest hluboce dojat. Přistoupí k pohřebnímu průvodu a vzkřísí jejího mrtvého syna a vrátí ho matce.
Jindy se setkáváme s bezradnými pohledy, které zprvu Ježíše nevidí: vzpomeňme na učedníky na cestě do Emauz. Jejich oči byly jakoby zahalené. Vzpomeňme si na Magdalénu, když jde ke hrobu a myslí si, že vzkříšený Ježíš je zahradník. A pak se ukáže Kristus: totéž se stane i nám, když vezmeme do ruky evangelium, něco si přečteme a v určitém okamžiku se nám ukáže Kristus, odhalí se nám a my zažijeme jedinečný duchovní zážitek úžasu, který nám umožní setkat se s Ježíšem.
[...] Přistupujme tedy k epizodám Ježíšova života s kontemplativním pohledem. Je pravda, že víra začíná nasloucháním, ale setkání začíná viděním. Proto je důležité slyšet a vidět Ježíše v evangeliích. Vidění se snáze spojuje s pamětí, která umožňuje růst křesťanského života: je to, jak učí svatý Jan, ale obecněji celé Písmo svaté, paměť toho, co jsme viděli a slyšeli.
Tato kniha, tento "Ježíšův život", napsaný slovy evangelií, nám může pomoci navázat s ním kontakt, aby nezůstal jen velkou postavou, protagonistou dějin, náboženským vůdcem nebo učitelem morálky, ale stal se pro každého člověka Pánem. Pánem života. Přeji čtenářům, aby viděli Ježíše, aby se s ním setkali a aby přijali milost - která je darem Ducha svatého - nechat se jím oslovit.
Níže zveřejňujeme úryvek z 8. kapitoly knihy Život Ježíše*.
"Požehnaný... Požehnaný..." Boží království, které pozvedá pokorné.
Rok 28 n. l., srpen
Zástup ho následoval, protože očekával zázraky. Přistupovali k němu ti nejchudší, ti, kteří žili jen z almužny, vyděděnci, ti, kteří se necítili dobře, ti, kterým se zdálo, že je všechno špatně. Byli tam i ti, kteří měli doma nemocné. Byli mezi nimi i zlí a "nepřijatelní". V tomto Mistrovi, tak odlišném od mnoha samozvaných "Mesiášů", rozpoznali autoritu, kterou nikdy předtím neviděli. Jeho oči je zasáhly ještě před jeho slovem. Zasáhl je jeho pohled, díky němuž jste se cítili přijatí, pochopení, milovaní a zároveň obnažení před pravdou života, hříchu a lidské bídy.
[...] Ježíš, který se na ně díval očima plnýma lásky, soucitu a přátelství, toho dne pochopil, že konečně nastal čas říci víc, zvěstovat Boží království. Všem, nejen svým vlastním. Proto se po svolání Dvanácti a chvíli strávené s nimi rozhodl promluvit k zástupům, které na něj čekaly.
Bylo ráno a slunce už svítilo vysoko a osvětlovalo zářivými odlesky vody Galilejského jezera, toho dne velmi klidného. Letní den, ale bez dusna. Celá okolní příroda jako by se připravovala na to, co se chystal říct. Za ním se tyčila "hora", zelený kopec, z jehož vrcholu se začal snášet lehký vánek, který měl pomoci jeho slovům, aby se dostala k těm nejvzdálenějším. Před ním stál impozantní zástup lidí, kteří přicházeli nejen z Kafarnaum a dalších galilejských měst, ale také z Jeruzaléma, Sidonu a Týru.
[...] V každém z nich byla otázka, nevyřčená úzkost, pochybnost, bolest, touha, starost, zranění. Nikdo z nich se nemohl označit za sytého nebo klidného. Právě tyto zástupy vždy dokázaly vyvolat Ježíšův soucit [...] Matky zvedaly své nejmenší děti, aby se na ně podíval a požehnal jim. Pro mnohé z těchto žen byla tato malá stvoření vším, co měly. Ježíš je pozoroval: o každém z nich věděl, jak poroste, kým se stane, jak se bude vyvíjet jeho život. Za každé z těchto dětí se modlil k Otci, aby mu otevřel brány ráje.
Poté, co se dlouze zadíval do davu, vyzval všechny, aby se posadili a lépe poslouchali. Tehdy začal křičet toto slovo a mnohokrát ho opakoval: "Blahoslavení.... blahoslavení... blahoslavení". Ti, kteří byli dál, na okraji, dokázali rozeznat jen to jedno slovo, ale pochopili, že Mistr mluví o štěstí, o štěstí pro ně. Ježíš řekl:
"Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
Blahoslavení truchlící, neboť oni budou potěšeni.
Blahoslavení tiší, neboť oni zdědí zemi.
Blaze těm, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blahoslavení milosrdní, neboť oni naleznou milosrdenství."
[...] Kopec od břehu jezera až po vrchol obklopilo neskutečné ticho. [...] Na pravé straně náhorní plošiny, v úkrytu olivovníku, stála žena, které se manžel zřekl, když s ním otěhotněla. Jmenovala se Rebeka. Navzdory těžkému životu, který musela od té doby vést, byla stále krásná. Zahanbeně sklopila oči a neodvážila se je k Ježíšovi zvednout ani na dálku, jako by se bála setkat s jeho pohledem. Než ho stačila zastavit, přiběhl k Nazaretskému její syn Ješua. Chtěl lépe slyšet. Když mistr začal mluvit, posadil se téměř vedle jeho nohou. Nevztáhl k nim ruku, aby se jich dotkl, jen proto, že ho Petr popadl, natáhl ruku, jako by chtěl chytit rybu, která vylétla z vody, a zadržel ho vedle sebe.
Ješuovi bylo šest let, měl jasné oči a hnědé kadeře pokryté pískem a potem. Tomuto maličkému zůstalo od Ježíše jen pár slov. "Blahoslavení truchlící, neboť oni budou potěšeni." "V pláči..." jako jeho matka, která neměla z čeho žít a trávila dny sháněním kousku jídla výměnou za nějakou skromnou službu, stydíc se za svůj vyděděný stav. Chlapeček vyskočil, a než ho Petr stačil zastavit, vrhl se k matce. Ježíš ho koutkem oka sledoval. Ano, mluvil i o něm, o tom dítěti, i o ní, o jeho matce…. " Mami, mami...". Ten kluk k ní přistoupil a řekl jí: "I ty jsi požehnaná, protože pláčeš…. Řekl to! Řekl, že budeš utěšena!"
[...] Ta slova, která vykoktal její syn, byla příslibem, vykoupením, nadějí. "Vlastně se mnou není nic v nepořádku," pomyslela si Rebecca. "Nejsem prokletá..." opakovala a snažila se udržet Ježíšova slova, která se snoubila s jeho milosrdným pohledem. [...] Ano, blahoslavenství slibovala něco do budoucna. Ale útěchu jsme mohli zažít už při pohledu na Ježíše. Rebeka konečně sebrala odvahu a s pocitem, že je milována a chápána jako nikdy předtím ve svém neklidném životě, zvedla oči a konečně se podívala na Mistra, který mluvil. Mluvil také o ní, právě o ní.
Pro Piemme vydalo knihu nakladatelství Mondadori Libri S.p.A.
© 2022 Mondadori Libri S.p.A., Milán
Práva na papežské texty:
© Libreria Editrice Vaticana-Dicastero per la Comunicazione
* Knihu představí v úterý 27. září odpoledne v milánské věznici Opera arcibiskup Mario Delpini, zpěvák a skladatel Roberto Vecchioni a Arnoldo Mosca Mondadori. Odpoledne 12. října se na univerzitě LUMSA v Římě uskuteční prezentace s kardinálem Tolentinem. Večer 19. října proběhne prezentace v Chioggii, v aule San Nicolò, za účasti otce Luigiho Epicoca z Dikasteria pro komunikaci.
