Papež k premonstrátům: Staňte se Kristovým tělem, které slavíte, přijímáte a uctíváte
Jana Gruberová – Vatican News
„Kéž vám betlémská prostota a chudoba vnuknou smysl pro lidské bratrství. Kéž vás mateřská přítomnost Nejsvětější Panny Marie vede na pouti víry a starostlivé lásky. Nechť vám Kristova Matka a Matka církve pomůže k plnému lidství, abyste věrohodně svědčili o spásonosném evangeliu“, popřál Svatý otec premonstrátům k jejich nedávno završenému jubilejnímu roku.
Ve své obsáhlé promluvě se poté věnoval různým aspektům premonstrátského řeholního života – sepětí mnoha klášterů a opatství s jejich okolím, misijnímu úsilí a významu modlitby společně s Božím lidem. Dotkl se rovněž hospodářské činnosti řádu, která by měla splňovat měřítka evangelní prostoty a ekologické udržitelnosti. „Zbožňování peněz nás odvádí od našeho pravého povolání“, poznamenal František.
„Přítomnost sesterského nebo bratrského společenství je pro okolní prostředí jakýmsi světelným majákem. Přesto však lidé také vědí, že řeholní komunity nikoli pokaždé cele splňují požadavky života, k němuž byly povolány. Konkrétní zkušenost s křesťanstvím sestává z dobrých předsevzetí a chyb a spočívá v ustavičně nových začátcích. Za to se není nutno stydět, protože tudy vede cesta! Nikoli náhodou se ve slibech, jimiž se přičleňujete ke kanonii, zavazujete k životu založeném na obrácení a společenství. Společenství nelze dosáhnout bez konverze – a právě tato neustále obnovovaná konverze k bratrství svědčí o evangeliu jasněji než mnohá kázání“.
Ke zdrojům společenství pak trvale přivádí společné a věrné slavení liturgie hodin a eucharistie, pokračoval Petrův nástupce.
„Liturgie stojí ve středu spirituality řeholních kanovníků a zapojuje veškerý Boží lid, neboť modlitba církve nezná hranic. Věrnost společné modlitbě, která je Kristovou modlitbou, v sobě nese významnou apoštolskou hodnotu. Pomáhá všem lidem k otevřenosti srdcí a myslí – a tato otevřenost se vyjadřuje ve veřejném a přístupném slavení ve vašich kostelech. Věřící a kolemjdoucí jsou v nich vítáni a jsou začleňování do modlícího se společenství“.
Jak papež František dále poznamenal, z četných premonstrátů se stali misionáři, čímž ještě zřetelněji ztělesnili misijní duch sv. Norberta.
„Misijní dějiny jsou dějinami odhodlanosti a odříkání z lásky. Ve vašem řádu postupně narůstalo vědomí, že misie obnáší zakládání nových stabilních komunit na misijních územích, kde tak postupně vznikaly opatství a kláštery v kontextu silně odlišném od evropského. (...) Dnes jsou vaše evropské historické fundace vyzvány k tomu, aby přehodnotily své vlastní dějiny. (...) Nezapomínejme: být řádem znamená učit se jedni od druhých, znamená to, že sdružené komunity při zachování své vlastní autonomie mají pěstovat bratrský zájem o všechna ostatní společenství, což je pro vás způsob, jak prožívat všeobecnost církve.“
Řeholní kanovníci jsou misionáři, protože se na základě svého charismatu snaží o to, aby vždy vycházeli z evangelia a konkrétních potřeb místních lidí, kteří nejsou abstraktní položkou, poznamenal papež, avšak naopak komunitou s konkrétními tvářemi jednotlivců či rodin. Je zapotřebí se kulturně do tohoto lidu včlenit a vést s ním dialog, nezříkat se ho, poněvadž díky takovému charismatu se trvale držíme při zemi a v realitě. Misijní rozmach jednotlivých premonstrátských řeholních domů se pak projevuje konkrétními volbami v sociální, ekonomické a kulturní oblasti, vysvětloval papež a vyzval k zachování evangelní chudoby i ekologické udržitelnosti:
„Hospodářská činnost slouží poslání a uskutečňování charismatu: nikdy není samoúčelná, ale směřuje k duchovnímu cíli. Nikdy nemůže být v rozporu s účelem, kterému slouží. To znamená, že při rozhodování o způsobu vydělávání peněz je třeba si položit otázku: Jaký dopad to bude mít na lidi v dané oblasti? Jaké to bude mít důsledky pro chudé, pro naše hosty, pro návštěvníky? Jsou naše rozhodnutí výrazem evangelijní prostoty? Podporují pohostinnost a bratrský život? Zde vidíme, že rozhodnutí v ekonomické oblasti musí být harmonizována posláním, lidmi, společenstvím, nikoliv opačně. Když v řeholním řádu, případně i v diecézi, převládne ekonomická činnost, zapomíná se na lidi a na to, co řekl Ježíš: že nelze sloužit dvěma pánům (srov. Lk 16,13). „Buď sloužíte Bohu - a já jsem čekal, že řekne 'nebo ďáblu', ne, neřekl ďáblu - nebo mamonu“. Modlářství peněz. To nás vzdaluje od pravého povolání. Proto se musíme vždy ptát na důsledky: Jaké to bude mít důsledky pro chudé, pro naše hosty, pro návštěvníky, kteří uvidí naši hospodářskou činnost? Jsou naše ekonomická rozhodnutí výrazem evangelijní prostoty, nebo jsme podnikatelé? Podporují pohostinnost a bratrský život? A nemůžete sloužit dvěma pánům. Buďte opatrní. Ďábel obvykle vchází skrze kapsu! Je třeba se také ptát, jaké jsou důsledky pro životní prostředí. Stabilita komunity a letité zkušenosti pomáhají předvídat důsledky dlouhodobých rozhodnutí. Klíčovým kritériem je udržitelnost a sociální spravedlnost. Jako zaměstnavatel může opatství nebo klášter zvážit zaměstnávání osob, které mají potíže s hledáním práce, nebo spolupracovat se specializovanou sociální agenturou pro zaměstnávání. Moudrá otevřenost při sdílení kulturních statků, zahrad a přírodních oblastí může přispět k dynamice širšího okolního území. Koneckonců je součástí vaší tradice brát ohled na životní prostředí a lidi, kteří ho obývají spolu s vámi. To vytváří podmínky pro účinnou pastorační péči a věrohodné hlásání evangelia. Ekonomická a sociální rozhodnutí nejsou oddělena od poslání. K rozvoji dobrých iniciativ mohou přispět také kontakty s veřejnými orgány a různými společnostmi, stejně jako investice komunity. Kéž vzájemné kontakty v rámci řádu udržují váš pohled otevřený, probouzejí solidaritu mezi komunitami a pozornost ke kontextu, v němž každá z nich žije a vydává svědectví o evangeliu. Vedle této péče o dobré hospodaření je třeba se starat i o ty, kteří se nacházejí mimo sociální síť, o ty, kteří jsou kvůli extrémní chudobě nebo slabosti vyřazeni na okraj společnosti a z tohoto důvodu jsou obtížně dosažitelní. Některé potřeby lze zmírnit pouze prostřednictvím charity, která je prvním krokem k lepšímu začlenění do společnosti“.
V závěru se Svatý otec zmínil o ústředním postavení eucharistie v premonstrátském životě a spojil je s přáním do budoucnosti řádu:
„Po vzoru svatého Norberta zaujímá ve zbožnosti premonstrátů stále větší místo eucharistie, a to jak při slavnostním a soustředěném společném slavení, tak při tiché adoraci. Stejně jako je Pán přítomen pro nás v této svátosti, chce být skrze nás přítomen v životě těch, se kterými se setkáváme. Kéž se, bratři a sestry, stanete tím, co slavíte, přijímáte a uctíváte: Kristovým tělem a v něm ohniskem společenství, u něhož se mnozí budou moci zahřát“.
