Papež: Sportovní soutěživost, neslučitelná se závistí, přispívá ke zrání ducha
Papež František
Když sportovec dosáhne vysněného vítězství, vystupuje sám na stupně vítězů a přebírá medaili, kterou mu zavěsí na krk. Přesto, když se nad tím zamyslíme, nedospěl k vítězství sám: bez trenéra se totiž vítěz nerodí. Je třeba, aby na přeborníka někdo vsadil, investoval do něj čas a především byl tak trochu vizionář, aby v něm dokázal zahlédnout možnosti, které by si možná ani on sám nedokázal představit. A dal jim zazářit.
Trenér, který chce dostát svému poslání, ví, že musí tvrdě pracovat na fyzické přípravě, což je nezbytné minimum při pokusu o dobytí vítězství. Rozhodující je však druhá strana mince: schopnost motivovat, korigovat bez ponižování, podněcovat k odolnosti. Promlouvat k srdci s vědomím, že čím je sportovec nadanější a talentovanější, tím jemnější je správa jeho duše. Na vrcholu soutěže pak trenér ustoupí stranou a souhlasí s tím, že bude záviset na výkonech svého sportovce. Pokud sportovec vyhraje, nezabere ho žádná kamera, nebudou zde žádné stupně vítězů, žádné medaile v rukou. Pokud naopak dojde k porážce, trenér se ochotně zhostí své odpovědnosti.
V tomto smyslu se vedení tréninku trochu podobá vzdělávání. Vždyť mezi sportem, životem a vírou existuje úzký a hluboký vztah. Sportovci, kteří provozují sport na vysoké úrovni, staví celou svou existenci na určitých zásadách: úctě k ostatním a pravidlům, loajalitě, úsilí, obětavosti, začlenění, týmovém duchu, altruismu a touze po vzestupu. Při jiných příležitostech jsem připomněl, že samo Boží slovo nám umožňuje vykládat zdravou soutěživost, neslučitelnou se závistí, jako dynamiku, která může přispět ke zrání ducha. Chci připomenout dva úryvky z listů svatého Pavla: „Nevíte, že při běhu na závodišti sice všichni (závodníci) běží, ale cenu že získá jenom jeden? Běžte tak, abyste jí dosáhli!“ (1 Kor 9,24). Je to výzva, podle mého názoru velmi krásná, aby se člověk zapojil, to znamená, aby se nedíval na svět z domovních oken. A dále když svatý Pavel mluví ke svému příteli Filemonovi, jako by se sám vyznával slovy: „Ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš.“ (Flp 3,12). Tato pasáž fascinuje ještě více: popravdě řečeno žádný sportovec totiž nezávodí jen kvůli pohybu. Každý sportovec, každý šampión běží, jako by ho něco přitahovalo, jakási krása, která k sobě vábí toho, kdo se za ní vydává. Koneckonců každá životní cesta začíná fascinací, která přitahuje a svádí. Od tohoto počátku se pak odvíjí snaha a odhodlání překonat sám sebe ve sportovní disciplíně.
Je třeba se vyvarovat podbízení, které člověku vnukává, že nejkratší cesta je vždy ta nejlepší a nejpohodlnější. K čemu by nás vedlo ignorování pravidel hry, sportu a života? Bez pravidel není hra krásná a pravá. Bylo by umělá, stala by se výsledkem podvodu. Totéž platí pro život, který se skládá z vítězství a porážek. Kdo nechce vyhrát? A kdo naopak chce prohrávat?
I v neúspěchu je však něco pozitivního. Pocit, který přináší vítězství, je někdy těžké popsat, ale i porážka má svůj hluboký, autentický a vznešený význam. Poražený se nemůže vyhnout povinnému dotazování se po příčinách neúspěchu v oné soutěži, cvičení nebo hře. Poražení se potřebují zastavit a zamyslet, analyzovat své chyby, zpytovat svědomí a načerpat nové síly, aby mohli začít znovu. Proto se právě z velkých porážek mohou zrodit krásná vítězství, vznešené jízdy, nepředstavitelné vzestupy. Ti, kdo jsou zvyklí vyhrávat, se usnutím na vavřínech vystavují riziku, že upadnou do arogance a domýšlivosti. Únava je součástí hry, je její základní složkou, je to břemeno, jehož tíže člověka tříští, zmáhá a vyvádí z rovnováhy, ale této mnohotvárné únavě je třeba najít smysl. Význam. A pak bude její jho lehčí. Sportovec, který ve své únavě vidí dál, je jako světec, který nevnímá tíži a hledí tam, kam ostatní nevidí. Šampion, který najde správný pohon, se rád postaví námaze čelem. Protože kromě cíle záleží také na cestě, pouti, trase. Bez motivace a odhodlání nelze zvládnout oběti.
Dnešní sportovci, které nejmladší generace dobře zná a miluje, mají díky svému talentu a osobnosti velkou odpovědnost, která je vede k tomu, aby byli nejenom sportovním vzorem pro mnoho lidí, kteří sledují zápasy a soutěže, pro fanoušky a příznivce. Proto je důležité, aby si sportovec uvědomil, jaký dopad má jedna jeho věta, posunek či gesto na tisíce lidí. A pokud jsou tato gesta pozitivní, blahodárný účinek se násobí a pro celou komunitu je to výhoda. Mám na mysli mnohé sportovce, kteří dokázali skloubit studium a trénink, úspěch a dobrovolnou práci, záři reflektorů a soukromé přátelství a sdílení.
Cílem této knihy je vyprávět o tom, co vysvítá z životních příběhů některých šampionů, přiblížit ryzí smysl a zápal těchto mužů a žen pro jejich sport a disciplínu, ale zároveň poukázat na jejich schopnost uchovat si srdce, které si umí uvědomit dramata a těžkosti lidí kolem sebe. Jsou to portréty mužů a žen, kteří si nezvykli na svět potlesku, reflektorů a medailí, ale umějí vnímat a naslouchat prosbám o sdílení a pomoc. Mám na mysli například jejich práci s postiženými lidmi, zapojení do vědeckého výzkumu, působení v dětských odděleních nemocnic, konkrétní pomoc v misiích.
Nejsem naivní a dobře si uvědomuji, že kolem sportu se točí velmi důležitá ekonomická říše. A jsem si vědom toho, že okouzlující sportovce se může snadno změnit v předmět, který generuje zisk. Jak jsem připomněl v rozhovoru pro deník La Gazzetta dello Sport, vinou bohatství tak nastává riziko, že se utlumí ona vášeň, která kdysi proměnila obyčejného chlapce, či obyčejnou dívku v neobyčejné mistrovské dílo. A myslím, že trocha „hladu“ v kapse je tajemstvím toho, jak nikdy nepociťovat uspokojení, ale udržet si zaujetí, které je zlákalo v dětství. Je skutečně smutné vidět šampiony, kteří jsou bohatí, ale neteční, téměř jako byrokraté svého sportu.
Tato kniha je svědectvím o tom, že prázdné kapsy, velké srdce, pozorný pohled na druhé, dělá ze sportovních přeborníků svědky takového života, který se odehrává v první osobě s vášní, je schopen velkorysosti a otevřenosti vůči druhým.
