Obsáhlé interview s papežem: Afriky si máme vážit, nikoli ji drancovat

MUNDO NEGRO

Dva dny před svými 86. narozeninami přijal papež František v soukromé knihovně Apoštolského paláce časopis Mundo Negro. Když jsme mu předali výtisk Zvláštního čísla věnovaného Africe, rychle odpověděl, že už ho má a že se s ním seznámí. Poté okamžitě navrhne rozhovor. "Ptejte se, na co chcete. Mluvili jsme spolu 35 minut uprostřed jeho ranního programu.

Svatý otče, stal jste se jezuitou mimo jiné proto, abyste mohl odjet jako misionář do Japonska.

Ano, to je pravda.

Co zůstalo z otce Bergoglia?

Myslím, že mě vždycky zajímaly periferie. Dívám se na periferie zevnitř, nejen proto, že mě intelektuálně zajímají. A to je to, co zůstává, přesahující hranice.

V roce 2015 jste po návštěvě Keni, Ugandy a Středoafrické republiky řekl, že "Afrika nepřestává překvapovat". Jak velký podíl na tomto překvapení mají misionáři, které jste tam potkal?

Na misionářích mě nejvíce překvapuje jejich schopnost přiblížit se k zemi, respektovat kultury a pomáhat jim v rozvoji. Nevykořeňují lidi, naopak. Když vidím misionáře, a vždycky se najde někdo, kdo může selhat, uvědomuji si, že katolická misie není proselytismus, ale hlásání evangelia v souladu s kulturou každého místa. O tom je katolická církev, o respektování kultur. Neexistuje katolická kultura jako taková; existuje katolický způsob myšlení, ale každá kultura je zakořeněna v tom, co je katolické, a to už v samotném působení Ducha svatého ráno o Letnicích. To je zcela jasné. Katolicismus není jednotný, je v něm harmonie, harmonie rozdílů. A tuto harmonii vytváří Duch svatý. Misionář jde, respektuje to, co se na každém místě nachází, a pomáhá vytvářet harmonii, ale neprovádí ideologický ani náboženský proselytismus, tím méně kolonialismus. Některé odchylky na jiných kontinentech, například vážný problém škol v Kanadě, kde jsem byl a kde jsem o tom mluvil, byly způsobeny tím, že nezávislost nebyla v té době příliš jasná, ale misionář tam musí být, aby respektoval kulturu svého lidu, žil s touto kulturou a vykonával svou práci.

Druhý vatikánský koncil, od kterého uplynulo 60 let, dal mimořádný misijní impuls. Změnila se od té doby misie nějak výrazně? Potřebuje církev a lidé další misii?

Díky Bohu, ano. Podle historiků trvá 100 let, než je koncil plně úspěšný, takže jsme teprve na půli cesty. Tolik věcí se v církvi změnilo, tolik věcí k lepšímu... Jsou tu dvě zajímavá znamení: první nerozvážný výbuch koncilu už zmizel, mám na mysli liturgické vření, které již téměř neexistuje. A objevuje se protikoncilní odpor, odpor proti koncilu, který tu dříve nebyl, což je typické pro každý proces zrání. Ale tolik věcí se změnilo... Pokud jde o misie, respekt ke kulturám, inkulturace evangelia, je jednou z hodnot, které přišly jako nepřímý důsledek koncilu. Víra je inkulturována a evangelium přijímá kulturu daného lidu, dochází k evangelizaci kultury. Inkulturace víry a evangelizace kultury jsou tato dvě hnutí, a když mluvím o evangelizaci kultury, nemluvím o redukcionismu kultury, o ideologizaci kultur a podobně, což je v dnešní době vážné pokušení, ale mluvím o evangelizaci, o hlásání a o ničem jiném, s velkým respektem. Proto je nejzávažnějším hříchem, kterého se misionář může dopustit, proselytismus. Katolicismus není proselytismus.

Jak důležité jsou kongregace, mimo jiné misionáři komboniáni, jejichž charisma zdůrazňuje výslovné hlásání evangelia?

Jsou to právě oni, kdo nesou vpřed zvěst, že Pán je živý. Není to dost? Tváří v tvář jiným legálním a dobrým možnostem dělá misionář, který jde hlásat evangelium, něco velkého a dělá to prací, nikoli prázdným tlacháním, za které je placený, ale pracuje. A někdy to dělá v rámci své profese. Když jsem byla v Bangui (Středoafrická republika), vzpomínám si na jednu řeholnici, která každou sobotu jezdila z Konžské demokratické republiky na kánoi do středoafrického hlavního města nakupovat, protože to bylo levnější. Bylo jí kolem sedmdesáti let. V Konžské demokratické republice pobývala od svých 28 let. Byla porodní asistentkou a zúčastnila se více než 2000 porodů. Byla s dívkou, které bylo 13 nebo 14 let. A ta stará žena mi řekla, že do Afriky přišla, když jí bylo dvacet, a už tam zůstala. "A ta dívka?", zeptal jsem se jí. "To je moje dcera." Byla to řeholnice, takže jsem nechápal, co tím myslí. "Matka zemřela při porodu a nevíme, kde je otec. Měl jsem pocit, jako by mě Bůh žádal, abych ji adoptovala, tak jsem ji legálně adoptovala," řekla mi. Taková stará žena každý týden vesluje na nákup se svou dcerou... To jsou misionáři. Uvědomujete si to? Takto dávají svůj život, nemění se. Mluvil jsem s představeným její kongregace, požádal jsem ji, aby přijela do Říma, a vyznamenal jsem ji na Svatopetrském náměstí. Před několika měsíci mi napsala, že upadla a zlomila si zápěstí, a přestože se nemohla namáhat, šla na porodní sál a ukázala personálu, jak se rodí děti.

Katolická církev na africkém kontinentu je na mnoha místech menšinou, jinde koexistuje s tradičními náboženstvími nebo s islámem. Je tedy dialog povinný?

Samozřejmě, že je. Dnes je mnohem větší povědomí o dialogu a člověk, který neumí vést dialog, nedospěje, nevyroste a nebude schopen společnosti nic zanechat. Klíčový je dialog.

Misie prochází z lidského hlediska proměnou. Na jedné straně misionáři, kteří odešli před desítkami let, stárnou a je jich stále méně. Na druhé straně na Západě přijímáme mladé misionáře, a to i z mladých církví. Jak vnímáte tento misionářský proud Sever-Jih?

Pomáhá to, je to výměna, která pomáhá, ale musíme být velmi opatrní, protože nemůžeme používat "suroviny" z misijních zemí, to by byl špatný způsob, jak pokračovat v misii na Západě. Ať ti, kdo sem přicházejí, působí také jako misionáři. Vzpomínám si, že v roce 1994 přijal filipínský episkopát velmi rázné rozhodnutí, jímž nepovoluje ženským řeholním kongregacím, které nepůsobí v zemi, aby tam jezdily hledat povolání, protože tam dojížděly, nadchly se pro některé dívky a přivedly je sem. Filipínský episkopát byl tehdy velmi tvrdý a italské noviny tuto kauzu nazvaly "Obchodování s novickami", jako by šlo o obchod s povoláními. Slovo obchodování s lidmi je tvrdé, ale musíme být velmi opatrní s tímto duchem podpory lidí, který není vždy ztotožněn s povoláním. Máme případy, zejména dívek, které sem přicházejí jako řeholnice, nejsou připraveny, nemají misijní povolání a končí na ulici.

Když jste v roce 2019 navštívil Maroko, řekl jste: "Ježíš si nás nevybral a neposlal nás, abychom byli početnější, ale poslal nás na misii." Máme se znepokojovat počtem katolíků?

Statistiky jsou užitečné, ale neměli bychom do nich vkládat naději. Ptám se sám sebe, v koho vkládám svou naději, a ptám se všech ostatních: v koho vkládáte svou naději vy, ve svou organizaci, v sociologickou schopnost svolávat lidi dohromady, nebo v sílu evangelia?

Je Západ podle "klasického" misionářského pojetí misijním územím?

Pět míst: Belgie, Holandsko, Španělsko, Irsko a Quebec naplnilo svět misionáři. Dnes je těchto pět míst bez povolání. Je to záhada. A jak vysvětlit, že k tomu došlo za necelých 100 let? Nevidím žádné vysvětlení.

Dělá vám to starosti?

Ne, neznepokojuje mě to v tom smyslu, že zanikáme, je to znamení doby, které signalizuje úroveň vývoje, která klade hodnoty jinam. Signalizuje krizi, krize existují a krize je třeba prožít a překonat.

V této krizové době přijímají společnosti, kde je nedostatek povolání, mnoho lidí, mužů i žen, kteří pocházejí z jihu. Mohou například zde v Evropě příchozí ze Subsaharské Afriky nějak obohatit evropská křesťanská společenství?

Svědectví je vždycky políčkem, a to je dobře. Tito lidé nabízejí nové svědectví o nových kulturách, na rozdíl od starších kultur nebo kultur organizovaných v "obchodním" smyslu. Konflikty v těchto nových nebo mladších zemích se liší od konfliktů ve starších, uzavřenějších zemích. Myslím, že jde o změnu značky. Může se však stát i opak, že se pro tento poněkud statičtější či pohanštější životní styl nadchnou, ztratí to dobré, co přinášejí. Je to riziko.

Od 31. ledna do 5. února budete v Konžské demokratické republice Kongo a Jižním Súdánu. Téměř od začátku svého pontifikátu vyjadřujete touhu navštívit tyto dvě země. Je to cesta, na kterou se nejvíce těšíte?

Ano, v červenci bylo cesta odložena kvůli problému s kolenem. Let do Kanady byl velmi dobře naplánován a nemohl být zrušen, ale tento let mohl být odložen. Do Jižního Súdánu jedeme společně, na stejné úrovni, arcibiskup z Canterbury a moderátor Skotské církve: velmi dobře zde spolupracujeme. A Konžská demokratická republika... to je jako bašta inspirace. Stačí se podívat tady v Římě na konžskou komunitu, kterou vede řeholnice, sestra Rita, žena, která učí na univerzitě, ale řídí vše, jako by byla biskupem. Slavil jsem zde mši v konžském ritu, je to komunita, která je mi velmi blízká. Těším se na tuto cestu. Jižní Súdán je trpící společenství. Před několika lety jsme zde ve Vatikánu společně s arcibiskupem z Canterbury a moderátorem skotské církve uspořádali duchovní obnovu pro politické představitele této země a sníme o tom, že se nám podaří uskutečnit tuto cestu.

Proč vás konžská komunita inspiruje?

Mají kořeny, to je to, co rád říkám. Je to církev s kořeny. Není to nějaký povrchní nátěr, mají své kořeny, svou kulturu. Je to působivé.

Jaké poselství chcete předat obyvatelům Jižního Súdánu a Konga?

S přípravou promluv jsem ještě nezačal, stále ještě hledám. Kongo v současné době trpí guerillovou válkou, proto nejedu do Gomy, nelze tam jet, protože tam postupují ozbrojenci. Nejedu tam nikoli proto, že bych se bál o sebe, ale v takové atmosféře třeba hodí na stadion bombu a zabijí spoustu lidí. Musíme především dbát na lidi.

Jak se papež na takovou cestu připravuje?

Pracuje na tom zodpovědný za papežské cesty a jeho tým, který cestu připravuje. Již dvakrát navštívili Kongo, kde vše připravovali, a také Jižní Súdán. Oni to vyhodnocují a dávají mi zprávy, na jejichž základě připravuji promluvy.

Spolu s Konžskou demokratickou republikou a Jižním Súdánem jste za téměř deset let svého pontifikátu navštívil deset afrických zemí. Vaše zmínka o lidské a existenciální periferii nás myšlenkově přivedla na africký kontinent. Jsou tyto dvě periferie neoddělitelné?

Můj první silný kontakt s Afrikou se odehrál v Bangui ve Středoafrické republice v době transformace. Prezidentkou byla Catherine Samba-Panzaová, starostka hlavního města a později zvolená prezidentkou přechodného období, žena, která měla ve věcech jasno. Přijel jsem v době velkého rozkolu mezi islámskou a katolickou komunitou, ale s biskupem, který je nyní kardinálem [Dieudonné Nzapalainga], evangelickým pastorem [Nicolas Nguerekoyame] a muslimským imámem [Kobine Layama], kteří situaci dobře chápali, a všichni tři společně se snažili o dosažení jednoty. Na ten zážitek nemohu zapomenout. Tam jsem otevřel bránu Svatého roku milosrdenství, otevřel jsem cestu. Afrika je originální... Navíc je tu něco, co musíme odsoudit: existuje kolektivní nevědomí, které říká, Afrika má být vykořisťována. Dějiny nám to říkají, s nezávislostí tamních zemí, která zůstala v půli cesty: dávají jim ekonomickou nezávislost od základů, ale ponechávají si podloží, aby ho mohli využívat, vidíme vykořisťování jiných zemí, které jim berou zdroje. Dokonce i představa Afričana jako vykořisťované osoby, celá kolektivní představa černých otroků, kteří odešli do Latinské Ameriky. Představa, že Afrika existuje proto, aby byla vykořisťována, je tou nejnespravedlivější věcí, ale je v kolektivním podvědomí mnoha lidí a je třeba ji změnit.

Za druhé si musíme uvědomit bohatství Afriky, a to nejen její nerostné bohatství, ale také její intelektuální bohatství. Před dvěma měsíci jsem vedl hodinu a půl dlouhý dialog prostřednictvím Zoomu se studenty afrických univerzit a před několika měsíci jsem totéž udělal s těmi ze Spojených států a jasnozřivost těchto chlapců a dívek je impozantní. Jsou velmi inteligentní a mají intuitivní inteligenci, která je spolu s deduktivní inteligencí posouvá dál. Intelektuální rozvoj Afričanů a vzdělání však nejsou prvořadým zájmem. Tohle je vážné.

Kardinál, pastor a imám, o nichž jste mluvil, obdrželi v roce 2016 cenu Black World Fraternity Prize, kterou každoročně uděluje náš časopis.

Jak milé! Jsou to tři velikáni. Jeden zemřel, imám. Modlit se v mešitě v Bangui nebylo v mém plánu. Šel jsem tam a u vchodu mě přivítali velmi milým proslovem. Viděl jsem, že koberec začíná dál. Požádal jsem je, zda bych se mohl jít modlit. Když řekli ano, zul jsem si boty a šel jsem tam. Když jsem vyšel ven, imám mi řekl, že mě doprovodí. "Pojďte a nasedněte do papamobilu." A jeli jsme na stadion, kde bylo hodně lidí, bylo to moc hezké. Na tuto komunitu nezapomínám.

Měl jste na mysli to onlinové setkání se studenty afrických univerzit. Hodně mluvíte o mladých a starých. Afrika je převážně mladý kontinent, kde je průměrný věk nižší než 30 let a kde starší lidé stále zaujímají ústřední místo v komunitách. Je pro vás Afrika "příjemným" prostředím?

Ano, s mladými lidmi se cítím dobře. Cítím se dobře i mezi starými lidmi.

Když jste byl na Madagaskaru, citoval jsi Lukášovo evangelium: "Děkuji ti, Otče, že jsi tyto věci skryl před moudrými a učenými a zjevil jsi je maličkým". Jaké bohatství tohoto kontinentu nevidíme?

Vidíme pouze materiální bohatství, a proto bylo v minulosti pouze vyhledáváno a využíváno. Dnes vidíme, že mnohé světové mocnosti se chystají drancovat, to je pravda, a nevidí inteligenci, velikost a umění lidí. Musíme jít za lidmi, ne za idejemi.

Na svátek Neposkvrněného početí jste opětovně vyzval k míru na Ukrajině. Včera [14. prosince] při generální audienci jste vyzval ke skromným Vánocům s ohledem na ukrajinský lid. Opakujete, že nesmíme zapomínat na další konflikty, které jsou skryté, některé z nich v Africe, protože se díváme jen na východní Evropu.

To je zřejmé. Řekl jsem, že si nyní uvědomujeme, že jde o světovou válku, protože je hned vedle, ale vzpomeňte si na Jemen, Sýrii, Myanmar. Nebo například Rwanda a 28 let genocidy... Zamysleme se nad válkami, které probíhají dnes. Svět je ve válce už léta, od roku 1914 do současnosti proběhly tři světové války, přičemž ta současná se nezastaví. Jedním z vážných problémů je výroba zbraní. Kdosi mi kdysi řekl, že kdybychom na rok přestali vyrábět zbraně, skončil by na světě hlad. Průmysl na zabíjení..., to už je norma, dovoz zbraní...

Neseme my, média, nějakou odpovědnost za toto ticho, které pokrývá celý africký kontinent?

Co si myslíte? V dnešní době jsou to média, kdo vytváří atmosféru. Pokud umlčíte realitu, nesete devadesát procent viny... Ne, to bylo jenom tak vyřčeno, ale nemůžeme umlčet vykořisťování, vykořisťování dětí, žen.

Viděl jste záběry tří migrantů, kteří dorazili do Španělska z Nigérie a během jedenácti dnů na moři seděli u kormidla lodi?

Ano, viděl jsem je.

Když mluvíte o vykořisťování afrického kontinentu, máte na mysli jak přírodní zdroje, tak lidi. O co přicházíme, když stavíme ploty a překážky, abychom je zastavili nebo jim zabránili v příchodu?

A když je oplotíte ostnatým drátem, abyste jim zabránili v útěku... Je to zločin. Jedná se o trestný čin. A země, které mají demografický index na samém dně, potřebují lidi, mají prázdné vesnice a neumějí si poradit s přílivem migrantů. Migranty je třeba přijímat, doprovázet, podporovat a integrovat. Pokud nejsou integrováni, je to špatně.

Četl jsem útlou španělskou knížku o Africe Hermanito [autorů Ibrahima Balde a Amets Arzallus Antia] o chlapci, který se vydal hledat svého bratra a dorazil do Španělska. Co všechno musel vytrpět, aby se tam dostal, koncentrační tábory v severní Africe, celý průmysl, kde se prodává lidské maso. To, co se děje, je složité. Jeden předseda vlády jednou řekl, že problém migrace musí být vyřešen v Africe, což pomůže Africe stát se stále soběstačnější. A to je pravda. Skutečnost je však taková, že Afrika je tu proto, aby byla drancována.

Řekl jste, že vylučování migrantů je "nechutné, hříšné a zločinné". Musíte stále více zvyšovat tón, protože jsme jako společnost stále lhostejnější?

Myslím, že v této věci mluvím jasně, ale existuje velmi velká evropská nespravedlnost, že? Řecko, Kypr, Itálie, Španělsko a také Malta jsou země, které jsou nejvíce činné v oblasti přijímání migrantů, a to, co se stalo v Itálii, kde navzdory tomu, že migrační politika současné vlády je, řekněme, v dobrém slova smyslu restriktivní, vždy otevřela dveře pro záchranu lidí, které Evropa nepřijímá. Tyto země se musí vypořádat se vším a stojí před dilematem, zda je poslat zpátky, abychom je tak zabili... Je to vážný problém. Evropská unie nepomáhá.

V červnu při pokusu dostat se do Španělska přes plot v Melille zahynul neznámý počet lidí a mnoho dalších bylo posláno zpět do pouště, a přestože proběhlo několik novinářských vyšetřování, která události rekonstruovala, debata ve Španělsku byla spíše politická než humanitární.

Musíme realizovat humanitární debatu, musíme vyvolat humanitární debatu.

Co byste vzkázal našim čtenářům?

Čtěte dál MUNDO NEGRO, protože tento časopis je obzorem, který přispívá ke stále větší otevřenosti. Čtěte jej dál, protože otevírá hranice a vyvádí nás z malého světa naší společnosti, našeho města, našich malých věcí, maličkostí, maličkostí... Mundo Negro vám otevře cestu k velkým věcem.