Papež František v rozhovoru s konžskými a jihosúdánskými jezuity

Papež František se 2. února během své apoštolské cesty do Konžské demokratické republiky setkal s osmdesáti dvěma jezuity působícími v této zemi, které vedl provinciál P. Rigobert Kyungu. Mezi nimi byl i jezuita Donat Bafuidinsoni, biskup z Inonga. Setkání se uskutečnilo v Kinshase na nunciatuře v 18.30 hodin po návratu z modlitebního setkání s kněžími, jáhny, zasvěcenými muži a ženami a seminaristy v katedrále Notre Dame du Congo. Po představení provincie otcem Kyungu byl ponechán prostor pro dotazy přítomných.

Svatý otče, Tovaryšstvo Ježíšovo přijímá své poslání od papeže. Jaké poslání svěřujete Tovaryšstvu dnes?

Souhlasím s univerzálními apoštolskými preferencemi, které Tovaryšstvo rozvinulo. Spočívají především v ukazování cesty k Bohu prostřednictvím duchovních cvičení a rozlišování.

Druhým posláním je poslání smíření a spravedlnosti, které se musí uskutečňovat společným putováním s chudými, vyloučenými, těmi, jejichž důstojnost je zraňována. A pak mladí lidé: musíme je doprovázet při vytváření budoucnosti. Tedy spolupráce v péči o společný domov v duchu Laudato si’.

Schválil jsem je a nyní je jezuité musí vtělit do každé konkrétní místní reality tím nejvhodnějším, rovněž nejpřiměřenějším způsobem, nikoliv teoreticky a abstraktně. I zde v Kongu je musíte přizpůsobovat.

Je samozřejmě jasné, že je zde silné téma konfliktu, boje mezi frakcemi. Ale otevřeme oči světu: celý svět je ve válce! Sýrie je ve válce už dvanáct let, pak Jemen, Myanmar s dramatem Rohingů. Napětí a konflikty jsou i v Latinské Americe. A pak tato válka na Ukrajině. Celý svět je ve válce, to si pamatujme. Ale ptám se sám sebe: bude mít lidstvo odvahu, sílu, nebo dokonce možnost se obrátit? Nebo kráčí kupředu k propasti? Nevím: je to otázka, kterou si kladu. Nerad to říkám, ale jsem trochu pesimista.

Dnes se skutečně zdá, že hlavním problémem je výroba zbraní. Na světě je stále tolik hladu, a my dál vyrábíme zbraně. Z této katastrofy se těžko dostaneme zpět. A to nemluvíme o atomových zbraních! Stále věřím v práci přesvědčování. My křesťané se musíme hodně modlit: „Pane, smiluj se nad námi!“

V těchto dnech mě zarážejí zprávy o násilí. Zvláště mě zaráží krutost. Zprávy přicházející z válečných konfliktů ve světě k nám promlouvají o krutosti, na kterou je těžké i pomyslet. Nejenže se lidé zabíjejí, ale zabíjejí se s mimořádnou krutostí. Pro mě je to něco nového. Dává mi to podnět k zamyšlení. I zprávy z Ukrajiny nám vyprávějí o ukrutnostech. I zde v Kongu jsme o nich slyšeli z přímých svědectví obětí.

Máte dobré vztahy s patriarchou Bartolomějem. Jak se církev připravuje na rok 2025, kdy se bude slavit 1700. výročí prvního nicejského koncilu?

Vycházím z vaší otázky a připomínám dnes zesnulého velkého pravoslavného teologa Ioannise Zizioulase, který byl metropolitou pergamským. Přijel do Vatikánu představit mou encykliku Laudato si’. Byl to odborník na eschatologii. Jednou se ho ptali, kdy dojde k jednotě křesťanů. Odpověděl se zdravým realismem a snad i s jemnou ironií: „Na konci časů!“ Pamatujme na něj ve svých modlitbách.

Ano, připravujeme setkání na rok 2025. S patriarchou Bartolomějem se chceme dohodnout na datu Velikonoc, které se shoduje s tímto rokem. Uvidíme, zda se nám podaří dohodnout se i do budoucna. A tento koncil chceme oslavit jako bratři. Připravujeme se na něj. Jen si pomyslete, že Bartoloměj byl prvním patriarchou, který po tolika staletích přijel na inauguraci papeže, jemuž je svěřena služba jednotě!

Jako jezuita – profes čtyř slibů – jste se zavázal, že nebudete usilovat o moc v církvi. Co vás přimělo k přijetí biskupského a poté kardinálského a posléze papežského úřadu?

Když jsem tento slib skládal, bral jsem ho vážně. Když mi navrhli, abych se stal pomocným biskupem v San Miguel, nepřijal jsem to. Pak jsem byl požádán, abych se stal biskupem oblasti na severu Argentiny, v provincii Corrientes. Nuncius, aby mě povzbudil k přijetí, mi řekl, že tam jsou ruiny jezuitské minulosti. Odpověděl jsem, že nechci být strážcem těchto ruin, a odmítl jsem. Tyto dvě žádosti jsem odmítl kvůli slibu, který jsem složil. Potřetí přišel nuncius, ale již s pověřením podepsaným generálním představeným otcem Kolvenbachem, který souhlasil, abych přijal. Byl jako pomocný asistent v Buenos Aires. Přijal jsem tedy v duchu poslušnosti. Pak jsem byl jmenován koadjutorem arcibiskupem svého města a v roce 2001 kardinálem. Na poslední konkláve jsem přijel s malým kufříkem, abych se okamžitě vrátil do diecéze, ale musel jsem zůstat. Věřím v jezuitskou výjimečnost ohledně tohoto slibu a dělal jsem všechno pro to, abych biskupský úřad nepřijal.

Svatý otče, povodí řeky Kongo, po Amazonii druhé zelené plíce planety, je ohroženo odlesňováním, znečištěním a intenzivní a nelegální těžbou přírodních zdrojů. Myslíte si, že bude možné uspořádat synodu o tomto regionu, podobně jako se konala synoda o Amazonii?

Synoda o Amazonii byla příkladná. Hovořilo se tam o čtyřech snech: na poli sociálním, kulturním, ekologickém a církevním. To platí i pro povodí Konga: je zde podobnost. Rovnováha na planetě závisí také na zdraví amazonského a konžského biomu. Synoda o Kongu se konat nebude, ale určitě by bylo dobré, aby se biskupská konference synodálně angažovala na místní úrovni. Se stejnými kritérii, ale aby přinesla rozhovory a témata více spojená s realitou země.

Hovořilo se o vaší možné rezignaci. Máte skutečně v úmyslu opustit petrovskou službu? A generální představený v Tovaryšstvu? Měl by podle vás zůstat ve funkci až do smrti?

Podívejte, je pravda, že jsem dva měsíce po svém zvolení napsal rezignaci a tento dopis jsem předal kardinálu Bertonimu. Nevím, kde tento dopis je. Udělal jsem to pro případ, že bych měl nějaké zdravotní potíže, které by mi bránily vykonávat službu, a nebyl bych dostatečně při smyslech, abych mohl rezignovat. To však vůbec neznamená, že by se rezignace papežů měla stát, řekněme, módou, normální věcí. Benedikt měl odvahu to udělat, protože se necítil schopen pokračovat kvůli svému zdraví. V tuto chvíli to není na pořadu dne. Domnívám se, že papežova služba je ad vitam. Nevidím důvod, proč by tomu tak nemělo být. Myslete si, že služba velkých patriarchů je vždy na celý život. A historická tradice je důležitá. Na druhou stranu, pokud nasloucháme tomu, co se kde šustne, pustému žvanění, měli bychom měnit papeže každého půl roku!

Ohledně Tovaryšstva Ježíšova: ano, v tomto jsem konzervativní. Musí to být na celý život. Ale samozřejmě vyvstává stejná otázka jako u papeže. Otec Kolvenbach a otec Nicolás, poslední dva předchozí generálové, odešli ze zdravotních důvodů. Myslím, že je také důležité si uvědomit, že jedním z důvodů doživotního generálního úřadu v Tovaryšstvu je vyhnout se volebním kalkulacím, frakcím, tlachání…

Co vás těší na konžské inkulturaci a zejména na konžském ritu? Dvakrát jste v tomto ritu slavil ve Vatikánu. A potřetí to bylo tady. Zdá se, že jej přijímáte s potěšením. Pak bych se vás rád zeptal na obraz církve jako nemocnice. Jak nám to můžete vysvětlit?

Konžský obřad se mi líbí, protože je to umělecké dílo, liturgické a poetické mistrovské dílo. Byl proveden s církevním smyslem a estetickým cítěním. Není to adaptace, ale poetická, tvůrčí skutečnost, která má být smysluplná a přizpůsobená konžské realitě. Takže ano, líbí se mi to a dělá mi to radost.

Církev jako polní nemocnice. Církev má pro mě poslání nemocnice, služby pro péči, uzdravení a život. Jednou z nejošklivějších věcí v církvi je autoritářství, které je pak zrcadlem společnosti zraněné světskostí a korupcí. A posláním církve je sloužit zraněným lidem. Dnes je tento obraz ještě aktuálnější vzhledem k válečnému scénáři, který prožíváme. Církev musí být nemocnicí, která jde tam, kde jsou lidé zranění. Církev není jakási neurčitá duchovní nadnárodnost. Podívejte se na svaté! Uzdravujte, pečujte o rány, které svět prožívá! Služte lidem! Slovo sloužit je velmi ignaciánské. Ve všem milovat a sloužit! To je ignaciánské heslo. Chci církev služby.

Chtěl jste jezuitské biskupy. Mezi námi je jezuita povolaný k biskupskému svěcení. Co od nich očekáváte?

Volba jezuity za biskupa závisí pouze na potřebě církve. Věřím v náš slib, že jezuité by neměli být biskupy, a když ano, jen kvůli dobru církve. V tomto případě převažuje druhé dobro. Řeknu vám popravdě: když se generální představený nebo provinciálové dozvědí, že se uvažuje o tom, aby se biskupem stal jezuita, zasáhnou a umí Tovaryšstvo „bránit“. Pokud se však rozhodne, že je to nutné, stane se tak. Jindy – a mám na mysli konkrétní případ – pokud je první z trojice navržených jezuita, ale na seznamu se někdo objeví jako druhý vhodný kandidát, vybere se druhý z trojice. Věřím v hlasování, ale potřeby církve mají přednost.

Jaké jsou vaše největší útěchy a sklíčenosti?

Největší útěchou je, když vidím prosté lidi, kteří věří. To mi dělá dobře. Mou útěchou jsou věřící Boží lidé, hříšní, ale věřící. Mou sklíčeností jsou naopak elity, hříšníci a nevěřící. Kněží ať jsou pastýři lidu, a ne monsignory nebo státními kleriky.

V některých zemích existují dohody mezi státem a církví. Obávám se, že to dává biskupům velkou moc. Co si o tom myslíte vy?

To se často týká vztahů mezi Svatým stolcem a různými zeměmi. Smyslem těchto dohod je pomoci církvi jít kupředu, a rozhodně ne zakrývat zesvětštění církve. Potřebujeme jistotu pro vyučování, služby, svobodné hlásání evangelia. Cílem tedy není chránit jiné zájmy. Dohoda musí být o službě, nikoli o zvýraznění světského charakteru církve.

Během své apoštolské cesty do Jižního Súdánu se papež František 4. února před polednem setkal s jedenácti jezuity působícími v zemi v čele s P. Kizitem Kiyimbou, provinciálem východní africké provincie, která zahrnuje Súdán, Jižní Súdán, Etiopii, Ugandu, Keňu a Tanzanii. František se právě vrátil z katedrály svaté Terezie, kde se setkal s biskupy, kněžími, jáhny, zasvěcenými ženami a muži a rovněž i se seminaristy. Otec provinciál představil činnost Tovaryšstva v zemi. Poté se každý z účastníků krátce představil.

Svatý otče, víra směřuje k Jihu. Peníze ne. Máte nějaký strach, nějakou naději?

Pokud člověk nemá naději, může zavřít dveře a odejít! Můj strach se však týká dalekosáhle se rozšiřující pohanské kultury. Pohanské hodnoty dnes mají stále větší váhu: peníze, vážnost v očích světa, moc. Musíme si uvědomit, že svět se pohybuje v pohanské kultuře, která má své vlastní modly a bohy. Peníze, moc a sláva jsou věci, na které svatý Ignác poukazuje ve svých Duchovních cvičeních jako na základní hříchy. Volba chudoby, kterou svatý Ignác učinil – až do té míry, že nechává skládat profesům zvláštní slib – je volbou proti pohanství, proti bohu peněz. I naše dnešní kultura je pohanskou kulturou války, kde platí jen to, kolik máš zbraní. To všechno jsou formy pohanství.

Nebuďme, prosím, naivní! Nemysleme si, že křesťanská kultura je kulturou nějaké semknuté strany, kde všichni spojeni dohromady tvoří sílu. Církev by se stala [politickou] stranou. Ne! Naopak, křesťanská kultura je schopnost interpretovat, rozlišovat a žít křesťanské poselství. To ovšem nechce naše současné pohanství pochopit. A už vůbec ne přijímat. Dospěli jsme až tak daleko, že když se někdo zamýšlí nad nároky křesťanského života v dnešní kultuře, dochází k závěru, že život křesťanů je považován za formu extremismu. Musíme se naučit jít dále i v těchto souvislostech, kdy dnešní pohanství se nijak neliší od pohanství prvních staletí.

Jaký je váš sen pro Afriku?

Když svět přemýšlí o Africe, myslí se tím či oním způsobem na to, jak z ní kořistit. Je to mechanizmus jakéhosi kolektivního nevědomí: Afrika musí být vykořisťována. Ne, Afrika musí růst. Ano, země afrického kontinentu získaly nezávislost, ale od „půdy země“ nahoru, ne na bohatství, které v sobě skrývá v podzemí. Na toto téma jsem se loni v listopadu téměř hodinu a půl setkával s africkými studenty prostřednictvím videokonference. Byl jsem ohromen inteligencí těchto dívek a chlapců. Jejich způsob myšlení se mi velmi líbil. Uvědomil jsem si, že Afrika potřebuje politiky, kteří jsou jim podobní: dobří, inteligentní, kteří se starají o růst svých zemí. Především politiky, kteří se nenechají zmást korupcí. Politická korupce neponechává zemi žádný prostor k růstu, ničí ji. Tím mi puká srdce. Člověk nemůže sloužit dvěma pánům; v evangeliu je to jasné. Buď sloužíte Bohu, nebo penězům. Je zajímavé, že neříká ďáblu, ale penězům. Musí se formovat poctiví politici. To je také váš úkol.

V čem spočívá tajemství vaší prostoty?

Já? Jednoduchost? Připadám si příliš složitý!

Jaký návod nám můžete nabídnout pro situace, kdy se silná víra střetává se silnou kulturou?

Vždyť ten konflikt není na stejné úrovni! Kultura a víra jsou v dialogu, a musí být. Samozřejmě se může stát, že převažující kultura víru nepřijme. A tento základ pohanství v dějinách nikdy nevymřel. Ale pozor: formou pohanství je i vnější formalizmus, kdy se v neděli chodí na mši jen proto, že se musí, tedy bez duše, bez víry. Silná kultura je výhodou, pokud je evangelizována, ale nelze ji redukovat na nemožnost dialogu s vírou. V tomto ohledu byla důležitá generální konference latinskoamerického episkopátu, která se konala v roce 1979 v Pueble. Tam se objevil výraz evangelizace kultury a inkulturace víry. Při setkání kultury a víry dochází k inkulturaci víry. Proto nelze žít víru zde v Džubě, která je dobrá například pro Paříž. Je třeba hlásat evangelium každé konkrétní kultuře, která zná svá omezení i své bohatství.

Svatý otče, jak se modlíte?

Je jasné, že sloužím mši svatou a recituji breviář. Každodenní liturgická modlitba má svou osobní hutnost. Pak se někdy modlím růženec, někdy si vezmu evangelium a rozjímám o něm. Ale to velmi záleží na konkrétním dni. Co se týče osobní modlitby, musím si jako každý najít ten nejlepší způsob, jak ji den za dnem prožívat. Když jsem se v Kinshase setkal s lidmi, kteří se stali obětí války na východě země, slyšel jsem strašné příběhy zraněných, zmrzačených, týraných… Vyprávěli věci, které snad ani není možné pojmenovat. Je jasné, že jsem se potom nemohl modlit Píseň písní. Člověk se musí modlit ponořen do prožívané skutečnosti. Proto se bojím kazatelů, kteří se modlí abstraktně, teoreticky, mluví, mluví, ale prázdnými slovy. Modlitba je vždy vtělená.

Kdy bude otec Arrupe blahořečen?

Jeho kauza jde kupředu, protože jedna z etap již byla dokončena. Mluvil jsem o tom s otcem generálem. Největší problém se týká spisů otce Arrupeho. Napsal toho hodně a je třeba si to všechno přečíst. A to celý proces zpomaluje. A já se vracím k modlitbě. Arrupe byl mužem modlitby, mužem, který každý den zápasil s Bohem, a odtud pramení jeho silná výzva k prosazování spravedlnosti. Vidíme to v jeho testamentu, projevu, který pronesl v Thajsku před svou mrtvicí, když znovu zdůraznil důležitost misie s uprchlíky.

Jak jste se cítil, když byla cesta do Jižního Súdánu zrušena?

Padla na mě sklíčenost. Měl jsem jet do Kanady, ale bylo mi řečeno, že cestu do Afriky mám odložit, protože bych ji kvůli kolenu nevydržel. Někteří zlomyslní lidé říkali, že jsem raději jel do Kanady, abych byl s bohatými, ale tak to nebylo. Byla to cesta za týranými domorodci. Jel jsem tam, abych utěšil zneužívané a smířil se s domorodými oběťmi školského systému, do kterého byla zapojena i církev. Ale jakmile to bylo možné, přijel jsem. Po této cestě jsem toužil! Ale do Gomy (konžská metropole v provincii Severní Kivu) – zastávka plánovaná v loňském roce – jsem bohužel nemohl jet kvůli válce a následným rizikům pro lidi.

Jak byla vaše druhá encyklika Laudato si’ přijata v Africe?

Dobře. Amazonie a Kongo mají pro svět zásoby kyslíku. A obě oblasti jsou vykořisťované. A Afrika ještě více kvůli nerostným surovinám, na které je bohatá. Diskuze o péči o stvoření je pro obě země důležitá. Jezuité v Kinshase se mě ptali, zda se bude konat synoda o Kongu, jako se konala o Amazonii. Odpověděl jsem, že v této synodě a v postsynodální exhortaci jsou již obsaženy prvky a kritéria, které jsou užitečné i pro Kongo.

Co očekáváte od jezuitů zde v Jižním Súdánu?

Aby byli odvážní, aby byli citliví. Nezapomínejte, že Ignác byl velký i svojí něžností. Chtěl, aby jezuité byli odvážní s něhou. A chtěl, aby to byli muži modlitby. Odvaha, něha a modlitba jsou pro jezuitu dostačující.

Máte pro jezuity ve východní Africe nějaké zvláštní poselství?

Aby byli blízko lidem a Pánu. Základními postoji Pána jsou blízkost, milosrdenství a něha. Blízkost je jasná. Instituce bez blízkosti a něhy také konají dobro, ale jsou pohanské. Jezuité musí být jiní.

Uvažujete o rezignaci?

Ne, to mě ještě nenapadlo. Napsal jsem však dopis a předal ho kardinálu Bertonimu. Obsahuje mou rezignaci pro případ, že bych nebyl ve stavu zdraví a vědomí, abych mohl rezignovat. Pius XII. také napsal rezignační dopis pro případ, že by ho Hitler odvezl do Německa. Řekl tedy, že zajmou Eugenia Pacelliho, a ne papeže.

Překlad o. Pavel Ambros SJ, převzato s laskavým svolením z  webových stránek České provincie Tovaryšstva Ježíšova.