PODCAST: Papežovo kázání na Zelený čtvrtek
PAPEŽ FRANTIŠEK
"Duch Hospodinův je nade mnou" (Lk 4,18): od tohoto verše začalo Ježíšovo kázání a od téhož verše začalo slovo, které jsme dnes slyšeli (srov. Iz 61,1). Na počátku je tedy Duch Hospodinův.
A právě o něm bych dnes s vámi, drazí bratři, chtěl uvažovat, o Duchu Hospodinově. Bez Ducha Hospodinova totiž není křesťanského života a bez jeho pomazání není svatosti. On je protagonistou a je dobré si dnes, v rodný den kněžství, uvědomit, že On stojí na počátku naší služby, života a vitality každého pastýře. Svatá matka církev nás totiž učí vyznávat, že Duch svatý "dává život"[1], jak řekl Ježíš: "To Duch dává život" (J 6,63); toto učení opakuje apoštol Pavel, který napsal, že "litera zabíjí, ale Duch dává život" (2 Kor 3,6), a mluvil o "zákonu Ducha, který dává život v Kristu Ježíši" (Řím 8,2). Bez něj by ani církev nebyla živou nevěstou Kristovou, ale nanejvýš náboženskou organizací - více či méně dobrou; nebyla by Tělem Kristovým, ale chrámem postaveným lidskýma rukama. Jak tedy může být církev budována, když ne ze skutečnosti, že jsme "chrámy Ducha svatého", který "v nás přebývá" (srov. 1 Kor 6,19; 3,16)? Nemůžeme ho nechat venku nebo ho zaparkovat v nějakém zbožném prostoru, ne, musí být uprostřed... Musíme každý den říkat: "Přijď, neboť bez tvé moci není v člověku nic"[2].
Duch Hospodinův je nade mnou. To může říci každý z nás; a není to opovážlivost, ale skutečnost, protože každý křesťan, zvláště každý kněz, může následující slova učinit svými: "neboť Hospodin mě pomazal" (Iz 61,1). Bratři, bez zásluh, z čisté milosti jsme obdrželi pomazání, které z nás učinilo otce a pastýře ve svatém Božím lidu. Zastavme se tedy u tohoto aspektu Ducha: u pomazání.
Po prvním "pomazání", které se odehrálo v Mariině lůně, sestoupil Duch na Ježíše u Jordánu. Poté, jak vysvětluje svatý Basil, "se každý [Kristův] čin odehrával za spoluúčasti Ducha svatého"[3]. Silou tohoto pomazání totiž kázal a konal znamení, na jeho základě "z něho vycházela moc, která všechny uzdravovala" (Lk 6,19). Ježíš a Duch svatý vždy působí společně, takže jsou jako dvě Otcovy ruce[4] - říká to Irenej -, které, natažené k nám, nás objímají a pozvedají. A jimi jsou označeny naše ruce pomazané Kristovým Duchem. Ano, bratři, Hospodin si nás nejen vyvolil a povolal: vlil do nás pomazání svého Ducha, téhož Ducha, který sestoupil na apoštoly. Bratři, jsme pomazaní.
Pojďme se tedy podívat na apoštoly. Ježíš si je vybral a oni na jeho výzvu opustili své lodě, sítě, domovy a tak dále... Pomazání Slovem změnilo jejich životy. S nadšením následovali Mistra a začali kázat v přesvědčení, že později vykonají ještě větší věci; až přišly Velikonoce. Tam jako by se všechno zastavilo: došli k zapření a opuštění Mistra. Nemějme strach! Buďme odvážní při čtení vlastního života a vlastních pádů. Přišli zapřít a opustit Mistra, Petr, ten jako první; dospěli k poznání své nedostatečnosti a uvědomili si, že mu nerozuměli: "Neznám tohoto člověka" (Mk 14,71), co Petr pronesl na nádvoří velekněze po poslední večeři, není jen impulzivní obhajoba, ale přiznání duchovní nevědomosti - on a ostatní možná očekávali, že za Mesiášem, který přitahuje davy a dělá zázraky, bude úspěšný život, ale nedokázali uznat skandál kříže, který jejich jistoty naboural. Ježíš věděl, že to sami nezvládnou, a proto jim slíbil Parakléta. A právě toto "druhé pomazání" o Letnicích učedníky proměnilo a vedlo je k tomu, aby pásli Boží stádo, a ne už sami sebe. A to je ten rozpor, který je třeba vyřešit: Pasu Boží lid, nebo sám sebe? A je tu Duch svatý, aby mě naučil, jak na to. Právě toto plamenné pomazání uhasilo jejich zbožnost soustředěnou na sebe a vlastní schopnosti: po přijetí Ducha se Petrovy obavy a váhání vypařují; Jakub a Jan, spalováni touhou dát svůj život, přestávají usilovat o čestná místa (srov. Mk 10,35-45) - tedy náš kariérismus bratři; ostatní už nezůstávají uzavření a ustrašení ve večeřadle, ale vycházejí ven a stávají se apoštoly ve světě. Je to Duch, který mění naše srdce, který ho staví sem, na tu jinou, odlišnou rovinu.
Bratři, taková cesta zahrnuje náš kněžský a apoštolský život. I pro nás tu bylo první pomazání, které začalo voláním lásky, jež zachvátilo naše srdce. Opustili jsme kvůli němu své kotviště a na toto upřímné nadšení sestoupila síla Ducha, která nás posvětila. Pak podle Božího načasování přichází pro každého z nás velikonoční fáze, která znamená okamžik pravdy. A je to okamžik krize, která má různé podoby. Každému se dříve či později stane, že zažije zklamání, únavu a slabosti, přičemž se zdá, že ideál se uprostřed požadavků reality opotřebovává, zatímco určitý zvyk přebírá vládu a určité zkoušky, dříve těžko představitelné, způsobují, že se věrnost jeví jako více nepohodlná než kdysi. Tato etapa - toto pokušení, tato zkouška, kterou jsme všichni prošli, procházíme a budeme procházet - představuje rozhodující předěl pro ty, kdo přijali pomazání. Dá se z něj vyjít špatně, sklouznout k určité průměrnosti, unaveně se vléci do "normálu", kam se vkrádají tři nebezpečná pokušení: pokušení kompromisu, kdy se člověk spokojí s tím, co může udělat; pokušení náhražek, kdy se snaží "dobít" něčím jiným než naším pomazáním; a pokušení znechucení - které je nejčastější -, kdy nespokojeně pokračuje setrvačností. A v tom spočívá velké riziko: dokud zůstává zdání neporušené - "jsem kněz, jsem kněz" -, obracíme se sami k sobě a bezvládně se vlečeme; vůně pomazání už neprovoní život a srdce; a srdce se už nerozšiřuje, ale smršťuje, zavalené zklamáním. Je to jako vypařování, víte? Když kněžství pomalu sklouzává do klerikalismu a kněz zapomíná být pastýřem lidu, aby se postupně stal spíše úředníkem.
Tato krize se však také může stát bodem obratu kněžství, "rozhodující etapou duchovního života, v níž je třeba učinit konečnou volbu mezi Ježíšem a světem, mezi hrdinskou láskou a průměrností, mezi křížem a zajištěným blahobytem, mezi svatostí a poctivou věrností náboženským závazkům"[5]. Na závěr této slavnosti vám dají jako dárek klasiku, knihu, která se tímto problémem zabývá: "Druhé povolání", je to klasika od otce Voillauma, která se tohoto problému dotýká: přečtěte si ji. Pak se všichni musíme zamyslet nad tímto momentem našeho kněžství. Je to požehnaný okamžik, kdy jsme stejně jako učedníci o Velikonocích povoláni k tomu, abychom byli "dostatečně pokorní, abychom vyznali, že jsme přemoženi poníženým a ukřižovaným Kristem, a abychom začali novou cestu, cestu Ducha, víry a silné lásky bez iluzí"[6]. Je to kairos, v němž se odhaluje, že "celá věc se neomezuje na opuštění lodi a sítí a následování Ježíše po určitou dobu, ale vyžaduje jít až na Kalvárii, přijmout lekci a ovoce a jít s pomocí Ducha svatého až do konce života, který musí skončit v dokonalosti božské Lásky"[7]. S pomocí Ducha Svatého: je to pro nás, stejně jako pro apoštoly, čas "druhého pomazání", čas druhého volání, kterému musíme naslouchat, druhého pomazání, kdy přijímáme Ducha ne na základě nadšení našich snů, ale na základě křehkosti naší reality. Je to pomazání, které uskutečňuje pravdu v hloubce, které dovoluje Duchu pomazat naše slabosti, naši práci, naši vnitřní nedostatečnost. Pak pomazání voní nově: Jím, ne námi.
V tuto chvíli si vnitřně vzpomínám na některé z vás, kteří jste v krizi - řekněme -, kteří jste dezorientovaní a nevíte, jak se vydat na cestu, jak se vrátit na cestu v tomto druhém pomazání Ducha. Těmto bratřím - mám je přítomné - jednoduše říkám: dodejte si odvahy, Bůh je větší než vaše slabosti, než vaše hříchy. Svěřte se Hospodinu a dovolte mu, aby vás podruhé povolal, tentokrát s pomazáním Ducha svatého. Dvojí život vám nepomůže; ani to, že všechno zahodíte. Dívejte se dopředu, nechte se pohladit pomazáním Ducha svatého.
A cestou k tomuto kroku zralosti je přiznat si pravdu o své vlastní slabosti. K tomu nás nabádá "Duch pravdy" (J 16,13), který nás vede k tomu, abychom se podívali do svého nitra, do hloubky, abychom si položili otázku: závisí mé naplnění na tom, jak jsem dobrý, na roli, kterou získám, na komplimentech, které dostávám, na kariéře, kterou dělám, na nadřízených či spolupracovnících, na pohodlí, které si mohu zajistit, nebo na pomazání, které provoní můj život? Bratři, kněžská zralost přichází od Ducha Svatého, dosahuje se jí, když se On stává protagonistou našeho života. Pak všechno dostane novou perspektivu, dokonce i zklamání a hořkost - dokonce i hříchy -, protože už nejde o to, abychom se snažili o to, aby se nám dařilo lépe tím, že něco vylepšíme, ale o to, abychom se se vším odevzdali Tomu, který nás prosytil svým pomazáním a chce do nás sestoupit až do hloubky. Bratři, objevme tedy znovu, že duchovní život se stává svobodným a radostným ne tehdy, když se snažíme zachránit formy a přišívat záplaty, ale když necháme Ducha, aby převzal iniciativu, a odevzdáni jeho záměrům se disponujeme k tomu, abychom sloužili tam, kde a jak jsme žádáni: naše kněžství neroste úpravami, ale překypováním!
Necháme-li v sobě působit Ducha pravdy, zachováme si pomazání, protože faleš - klerikální pokrytectví - faleš, kterou jsme v pokušení žít, okamžitě vyjde najevo. A Duch, který "smývá to, co je špatné", nám bez ustání bude vnukat, jak "neposkvrnit pomazání", a to ani trochu. Na mysl přichází ona věta z Koheleta, která říká: "Jedna mrtvá moucha zkazí celou vonnou mast" (10,1). Je pravda, že jakákoli dvojakost - klerikální dvojí život, prosím - jakákoli dvojakost, která se vkrádá, je nebezpečná: neměla by se tolerovat, ale měla by se vynést na světlo Ducha. Jestliže totiž "nic není zákeřnějšího než srdce a těžko se uzdravuje" (Jer 17,9), Duch svatý, on jediný nás uzdravuje z nevěry (srov. Oz 14,5). Je to pro nás nepostradatelný zápas: je skutečně nezbytné, jak napsal svatý Řehoř Veliký, aby "ten, kdo hlásá Boží slovo, se nejprve věnoval vlastnímu způsobu života, aby se pak, čerpajíc z vlastního života, naučil, co a jak říkat. [...] Ať si nikdo netroufá říkat venku to, co nejprve neslyšel uvnitř"[8]. A právě Duch je tím vnitřním učitelem, kterému je třeba naslouchat, protože ví, že na nás není nic, co by nechtěl pomazat. Bratři, uchovávejme si pomazání: ať vzývání Ducha není příležitostnou praxí, ale dechem každého dne. Vyzývám vás, uchovávejte pomazání. Já, Jeho pomazaný, jsem povolán, abych se do Něho ponořil, abych nechal Jeho světlo proniknout do svých slabostí - máme jich tolik -, abych našel pravdu o tom, kdo jsem. Nechme se jím podnítit k boji s falešnými představami, které se v nás mísí, a nechme se jím obnovit v klanění, neboť když uctíváme Hospodina, vlévá do našich srdcí svého Ducha.
"Duch Hospodinův je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal; poslal mě," pokračuje proroctví, a poslal mě, abych přinesl radostnou zvěst, vysvobození, uzdravení a milost (srov. Iz 61,1-2; Lk 4,18-19): jedním slovem, abych přinesl harmonii tam, kde není. Jak totiž říká svatý Basil: "Duch je harmonie", je to on, kdo vytváří harmonii. Když už jsem k vám mluvil o pomazání, rád bych vám řekl něco o této harmonii, která je jeho důsledkem. Duch svatý je totiž harmonie. Především v nebi: svatý Basil vysvětluje, že "veškerá ta nadpozemská a nevýslovná harmonie ve službě Bohu a ve vzájemné symfonii nadpozemských sil, ta se nemůže zachovat jinak než z moci Ducha"[9]. A pak na zemi: v Církvi je skutečně onou "božskou a hudební Harmonií"[10], která všechno spojuje. Představme si však presbyterium bez harmonie, bez Ducha: nefunguje. Probouzírozmanitost charismat a znovu ji skládá v jednotu, vytváří soulad, který není založen na uniformitě, ale na tvořivosti lásky. Stejně tak soulad mezi mnohými. Stejně tak harmonie v presbyteriu. V letech Druhého vatikánského koncilu, který byl darem Ducha, vydal jeden teolog studii, v níž hovořil o Duchu nikoli jako o jednotlivci, ale jako o pluralitě. Vyzval nás, abychom o něm přemýšleli jako o božské osobě ne tolik singulární, ale "plurální", jako o "my Boha", my Otce a Syna, protože je jejich spojnicí, je sám o sobě souladem, společenstvím, harmonií[11]. Vzpomínám si, že když jsem tento teologický traktát četl - bylo to na teologii, při studiu -, byl jsem pohoršen: připadalo mi to jako hereze, protože při našem studiu se nechápalo správně, co je to vlastně Duch svatý.
Touží po vytváření harmonie, zejména prostřednictvím těch, do nichž vlil své pomazání. Bratři, budování harmonie mezi námi není ani tak dobrou metodou pro lepší fungování církevní struktury, není to tancování menuetu, není to záležitost strategie nebo zdvořilosti: je to vnitřní požadavek života Ducha. Hřešíme proti Duchu, který je společenstvím, když se stáváme, byť jen lehce, nástrojem rozdělení - v pomluvách - stále se k tomu vracíme. Když se stáváme nástroji rozdělení, hřešíme proti Duchu. A hrajeme do rukou nepříteli, který nevychází na světlo a miluje pomluvy a narážky, podněcuje stranictví a komploty, živí nostalgii po minulosti, nedůvěru, pesimismus, strach. Dávejme si, prosím, pozor, abychom pomazání Ducha a roucho svaté Matky církve neušpinili nejednotou, polarizováním, jakýmkoli nedostatkem lásky a společenství. Nezapomínejme, že Duch, "Boží my", dává přednost komunitní formě: to znamená disponibilitě v ohledu na vlastní potřeby, poslušnosti v ohledu na vlastní vkus, pokoře v ohledu na vlastní nároky.
Harmonie není jednou z ctností, je více. Svatý Řehoř Veliký píše: "Jak velkou cenu má ctnost souladu, ukazuje skutečnost, že bez něj nemají všechny ostatní ctnosti naprosto žádnou cenu"[12]. Pomáhejme si, bratři, střežit soulad - to by měl být úkol - nezačínejme u druhých, ale každý sám u sebe; ptejme se sami sebe: je v mých slovech, v mých komentářích, v tom, co říkám a píšu, pečeť Ducha, nebo pečeť světa? Mám na mysli také kněžské vychování - tak často jsme kněží... hrubí -: myslete na kněžskou slušnost, pokud totiž lidé budou i v nás nacházet nespokojence a rozladěné lidi, staré mládence, kteří kritizují a ukazují prstem, kde uvidí harmonii? Kolik lidí nepřijde nebo odejde, protože se v církvi necítí být vítáni a milováni, nýbrž je na ně pohlíženo s podezřením a jsou posuzováni! Ve jménu Božím přijímejme a odpouštějme, a to vždy! A pamatujme, že podrážděnost a stěžování si kromě toho, že nepřináší nic dobrého, kazí hlásání, protože protiřečí Bohu, který je společenství a harmonie. A to se nelíbí Duchu svatému, o němž nás apoštol Pavel nabádá, abychom ho nermoutili (srov. Ef 4,30).
Bratři, zanechávám vám tyto myšlenky, které mi vyšly ze srdce, a na závěr vám říkám jedno prosté a důležité slovo: děkuji vám. Děkuji vám za vaše svědectví a děkuji vám za vaši službu; děkuji vám za tolik skrytého dobra, které konáte, děkuji vám za odpuštění a útěchu, kterou dáváte ve jménu Božím: vždy odpouštějte, prosím, nikdy neodpírejte odpuštění; děkuji vám za vaši službu, která se často odehrává uprostřed tolika těžkostí, nedorozumění a malého uznání. Bratři, kéž vás Duch Boží, který nenechává padnout ty, kdo v něj vkládají svou důvěru, naplní pokojem a dovede do konce to, co ve vás začal, abyste byli proroky jeho pomazání a apoštoly harmonie.
[1] Nicejsko-konstantinopolské krédo.
[2] Srov. sekvence Letnic.
[3] Spir. 16,39.
[4] Srov. k tomu Irenej, Adv. haer. IV,20,1.
[5] R. Voillaume, "La seconda chiamata", in: S. Stevan, edd. Il coraggio della fragilità, Bologna 2018, 15.
[6] Tamtéž, 24.
[7] Tamtéž, 16.
[8] Homilie na Ezechiela, I, X, 13-14.
[9] Spir. XVI, 38.
[10] K Ž 29,1.
[11] Srov. k tomu H. Mühlen, Der Heilige Geist als Person. Ich - Du - Wir, Münster in W., 1963.
[12] Homilie o Ezechielovi, I, VIII, 8.
