Papežův otevřený a upřímný dialog s mladými lidmi na streamingové platformě

Felipe Herrera-Espaliat – Vatican News

Uvolněný, usměvavý a žertovný, jindy zase velmi vážný, dojatý a zarmoucený. Vždy však připraven bez okolků odpovědět na každou ze složitých otázek, které mu kladou mladí lidé z celého světa. Takto se papež projevuje ve filmu „Amén. Francisco responde“, třiaosmdesátiminutovém dokumentu, který vznikl v režii Španělů Jordiho Évoleho a Màriuse Sáncheze a vyšel 5. dubna na streamovací platformě Disney+.

Snímek byl natočen v červnu 2022 v římské čtvrti Pigneto, když papež trpěl silnými bolestmi pravého kolena. Proto působí křehce při chůzi, nikoliv však při odpovědích  na naléhavé otázky tazatelů, vesměs španělsky mluvících, ve věku 20 až 25 let, pocházejících ze Španělska, Senegalu, Argentiny, Spojených států, Peru a Kolumbie. Ačkoli se zpočátku zdají být rozrušeni nadcházejícím dialogem s hlavou katolické církve, po Františkově příchodu brzy přejdou od ostychu k sebedůvěře a někdy i k odvaze a zabývají se mimo jiné tématy role žen v církvi, feminismu a potratů, svědectví o víře a její ztrátě, sexuální identity, migrace a rasismu.

K prolomení ledů se iniciativy ujímá sám František a za použití fotbalové symboliky říká: „Míč na středové značce, hra začíná“. Vzápětí se ho Víctor, který se označuje za agnostika, zeptá, zda za svou práci dostává plat, a papež neváhá odpovědět: „Ne, neplatí mi! A když potřebuji peníze na boty nebo na něco jiného, jdu si říct. Plat neberu, ale to mě netrápí, protože vím, že mi dají zadarmo najíst“. Papež pak podotýká, že jeho životní styl je docela jednoduchý, „obdobný, jakým žije úředník střední třídy“, a že kvůli větším výdajům raději nezatěžuje Svatý stolec, ale žádá o pomoc jinde.

S jistou dávkou ironie pak mladým lidem vysvětluje, že když vidí, jak nějaká sociální organizace potřebuje finanční pomoc, sám ji povzbuzuje, aby ho o prostředky požádala, protože ví, kde je najít a na koho se obrátit. „Požádejte o pomoc, říkám jim, protože tady stejně všichni kradou! Takže já vím, kde se může krást, a pošlu vám peníze. Tím chci říct, že když zjistím, že někdo potřebuje pomoc, požádám o pomoc toho, kdo to má na starosti“, objasňuje papež.

Když se rozhovor stočí k odchodu mnoha katolíků z církevního společenství, František navrhuje jedno ze svých nejčastěji se opakujících témat: periferie. „Když chybí svědectví, církev rezaví, protože se mění v jakýsi klub bezvadných lidí, kteří provádějí svá náboženská gesta, ale nemají odvahu vyjít směrem k periferiím, což je pro mě zásadní. Když se díváte na realitu ze středu, aniž byste chtěli, stavíte si ochranné bariéry, které vás od reality odvádějí, a ztrácíte tak smysl pro realitu. Pokud chcete vidět, co je realita, jděte na periferii. Chcete vědět, co je to sociální nespravedlnost? Jděte na periferii. A když říkám periferie, nemluvím jen o chudobě, ale i o kulturních, existenciálních periferiích“, upozorňuje papež.

Poté se slova ujímá Medha, dívka narozená ve Spojených státech amerických, jejíž rodiče tam odešli z Indie, aby hledali lepší budoucnost pro svou rodinu. Její výpověď souzní se svědectvím Chadima, mladého senegalského muslima usazeného ve Španělsku. Oba vyprávějí o rasismu, kterému vzhledem ke svému původu byli vystaveni. Rozhovor se tedy stáčí ke globálnímu a dramatickému tématu migrace a papež využívá příležitosti, aby odsoudil jak vykořisťování lidí v zemích jejich původu, tak mravní absenci zemí, které migranty nechtějí přijímat. „To se dnes děje, děje se to na hranicích Evropy a někdy se spoluúčastí některých politických představitelů, kteří je posílají zpět. V Evropě jsou země, nechci je jmenovat, abych nevytvořil diplomatickou kauzu, kde najdete malá města nebo vesnice, které jsou téměř prázdné, vesničky, kde žije jen dvacet starých lidí a kolem se rozléhají neobdělaná pole. A tyto země, které zažívají demografický propad, ani nepřijímají migranty“, prohlašuje papež František.

Podle Svatého otce za tím vším stojí kolonialistické společenské vědomí, které upřednostňuje vykořisťování a novodobé otroctví skrývající se za migrační politikou, která se nesnaží migranty přijímat, doprovázet, podporovat ani integrovat. Mladí lidé však papeže upozorňují, že církev s tímto kolonialismem v minulosti spolupracovala a sloužila si jím. František odpovídá, že se za to sice stydí, ale že je třeba vždy přijmout vlastní dějiny: právě toto měřítko mu umožnilo očistit Vatikán od duchovního zesvětštění, které na některých místech našel a které sem stále proniká. „Reforma církve musí začít zevnitř a církev se musí neustále reformovat. Opravdu trvale, protože s rozvojem kultur se mění i nároky, které jsou na ni kladeny“.

Dora, mladá evangelička z Ekvádoru, se rozpláče, když Svatému otci vypráví, jak byla šikanována. Tížil ji takový pocit osamělosti, že uvažovala o sebevraždě. Papež ji utěšuje, vyzývá ji, aby se tiše vyplakala, a když uklidní, ptá se jí, co dělá. Dora odpoví, že je divadelní maskérka, a papež na jejích rtech vyloudí úsměv, když prohodí: „Tak to si tě zavolám, abys mne zkrášlila“.

V tu chvíli rozhovor na několik okamžiků přeruší hřmění bouřky, která se venku rozpoutala a která přerůstá v jeden z nejnapjatějších momentů dokumentu. Milagros z Argentiny se představí jako katolická katechetka a zároveň hrdá pro-potratová aktivistka. Vkládá papeži do rukou zelený šátek s nápisem: „Přístupný, bezpečný a bezplatný potrat“. František toto gesto přijímá a nechává proběhnout debatu mezi ženami ve skupině, z nichž pouze jedna říká, že je proti interrupcím a pro bezpodmínečnou obranu života, který se má narodit.

Poté se slova ujímá papež a věnuje se této otázce jak z pastoračního, tak biologického hlediska. „Vždycky prosím kněze, kteří přistupují k lidem v této situaci, jež tíží svědomí – protože potrat ženu hluboce poznamenává – aby nekladli příliš mnoho otázek a byli milosrdní, jako je Ježíš [...]. Na problém potratů je však třeba nahlížet vědecky a bez citového zatížení. Každá kniha o embryologii nás učí, že v měsíci početí je již vymezena DNA a jsou již definovány orgány. Nejedná se tedy o shluk buněk, které se spojují, ale o lidský život“. Papež tedy pokračuje ve své argumentaci a stejně jako při jiných příležitostech předkládá otázky: „Je oprávněné odstranit lidský život, aby se vyřešil nějaký problém? Nebo když se uchýlím k lékaři, je dovoleno najmout si nájemného vraha, aby odstranil lidský život, aby vyřešil určitý problém?“ ptá se papež mladých lidí.

Papež oceňuje citlivost přítomných dívek, jež poukazují na drama ženy, která čelí nechtěnému těhotenství, ale trvá na tom, že „je dobré nazývat věci pravým jménem. Něco jiného je totiž doprovázet člověka, který k potratu přistoupil, a něco zcela jiného je ospravedlňovat tento čin“, říká jasně.

Téma se mění, ale napětí se zvyšuje, když Juan, Španěl, který kvůli zakoušené úzkosti téměř nemůže mluvit, Františkovi vypráví, že když mu bylo jedenáct let, byl opakovaně zneužíván numerářem Opus Dei, který působil jako učitel v jeho škole. Viník byl odsouzen civilní justicí, i když se sníženým trestem. Papež byl zarmoucen, ale zejména překvapen, když mu mladík předal dopis, který František kdysi sám napsal. Byla to osobní papežova odpověď adresovaná mladíkovu otci, v níž mu sděloval, že tehdejší Kongregace pro nauku víry se bude případem zabývat na kanonické úrovni. Mladý muž, který přiznal, že již není věřící, mu vysvětlil, že Kongregace rozhodla o navrácení reputace dotyčnému profesorovi a zbavila ho odpovědnosti.

František přislíbil, že případ přezkoumá, ale ostatní přítomní mladí lidé mu vytkli obecně nedbalou reakci církve na zneužívání dětí některými duchovními. Papež vyjadřuje lítost nad těmito činy a podrobně popisuje, co všechno se proti nim dělá, aby alespoň v církvi „tyto případy zneužívání dětí nebyly promlčeny“. „A pokud se na ně v průběhu let promlčecí lhůta vztahuje, automaticky tuto promlčecí lhůtu ruším. Nechci, aby se někdy promlčely“, potvrzuje papež se vší vážností.

Další Španělka, která se představuje jako Celia, pak vysvětluje, že je nebinární a křesťanka. „Víš, co je to nebinární osoba?“ ptá se Františka. Papež přisvědčuje, ale dívka mu přesto vysvětluje, že „nebinární osoba nemá výlučně mužskou ani ženskou identitu, nebo ji alespoň nemá naplno a trvale“. Pak chce vědět, zda je v církvi místo pro sexuální a genderovou rozmanitost, a papež odpovídá tím, že rozšiřuje obzor inkluze, což je výzva, kladená dnešní církvi: „Každý člověk je Boží dítě, každý člověk. Bůh nikoho neodmítá, Bůh je Otec. A já nemám právo nikoho z církve vyhánět. Nejen to, mou povinností je vždy přijímat. Církev nemůže nikomu zavřít dveře. Nikomu“. Hned poté se papež staví kriticky k lidem, kteří s odkazem na Bibli propagují nenávistné projevy a ospravedlňují vyloučení tzv. hnutí LGBT z církevního společenství. „Tito lidé se vměšují do církve, aby ji využili pro své osobní vášně a svou osobní omezenost. Je to jedna z forem zkaženosti v církvi“, ujišťuje.

Ožehavé otázky však nekončí a František je tázán na roli žen v církvi, zejména na možnost otevřít kněžství ženám. Papež, jak již uvedl při jiných příležitostech, odpovídá, že „není lepší být knězem než jím nebýt“, což má oporu v teologii, která učí, že svěcenými služebníky se stávají muži. Svatý otec dodává, že ženy jsou v církvi orientovány na něco mnohem důležitějšího, a tím je mateřství, a připravit je o ně by podle Františka znamenalo zbavit je jejich originality a vykonávat nad nimi „služebný machismus“. Proto, vysvětluje papež, má být podpora žen v souladu s jejich povoláním v církvi, která je sama ženou: „Je to ta církev, a nikoli ten církev“, zdůrazňuje.

Audiovizuální montáž ukazuje Svatého otce, který, ačkoli se zřejmě necítí zcela v pohodě, nechává mladé lidi svobodně vyjadřovat, i když mnohé jejich postoje jsou v rozporu s učením církve v různých oblastech. Jako například Alessandra, Kolumbijka, která papeže provokuje popisem činnosti, která ji živí. Představuje se jako tvůrkyně pornografického materiálu, který šíří na sociálních sítích; tato práce jí podle jejích slov umožnila více si vážit sama sebe a trávit více času se svou dcerou.

František pozorně naslouchá a vždy vychází z pozitivní stránky, chválí potenciál sociálních sítí jako nástroje usnadňujícího komunikaci a navazování mezilidských vztahů. Poté se však zabývá morálností obsahu, který mohou šířit. „Pokud prostřednictvím sítě prodáváte například drogy, dáváte mladým lidem jed, škodíte jim, podněcujete kriminalitu. Pokud prostřednictvím sítě navazujete mafiánské kontakty, je to nemorální. Morálnost médií závisí na tom, jak je využíváte“, soudí papež.

Poté María, mladá katolička, která se dříve vyslovila proti potratům, vyvrací Alessandřin názor tím, že pornografie škodí jak těm, kdo ji produkují, tak těm, kdo ji konzumují. František se znovu ujímá slova a připomíná, že ti, kdo pornografii užívají, se lidsky ponižují: „Ti, kdo jsou závislí na pornografii, jsou jako závislí na droze, která je udržuje na úrovni, která jim nedovoluje růst“, upřesňuje.

Poté se dialog přesouvá k tématu masturbace a papež se opět rozhoduje rozšířit tento úzký pohled a předkládá zdravý přístup k sexualitě obecně: „Sex je jednou z krásných věcí, které Bůh dal člověku. Vyjadřovat se sexuálně je bohatství. Proto vše, co znevažuje skutečné sexuální vyjádření, vás také znevažuje a ochuzuje toto bohatství ve vás. Sex má svou vlastní dynamiku, má svůj vlastní smysl existence. Vyjádření lásky je pravděpodobně ústředním bodem sexuální aktivity. Takže cokoli, co ji z tohoto směru odvádí, ji snižuje“. Papež uznává, že katecheze o sexu je v církvi stále ještě v plenkách, a připouští, že křesťané vždy neobdrželi zralou katechezi o pohlavnosti.

Dokumentární film uzavírá kontrastní zkušenost dvou žen, kterou prožily v církvi: jedna sycená a požehnaná vírou, druhá zraněná až do morku kostí.

María zde opět bez komplexů vyjadřuje svou katolickou víru a příslušnost k církvi, na kterou je hrdá. Občas zlomeným hlasem, před pohledy ostatních devíti mladých lidí, kteří s ní během rozhovoru neustále nesouhlasili, María vysvětluje, jak její vztah s Kristem dal jejímu životu smysl. Papež jí pozorně naslouchá, obdivuje ji, ale upozorňuje ji, že její cesta bude těžká: „Svědectví víry, které vydáváš, se dotýká mého srdce, protože říci to, co při tomto setkání vyslovuješ, vyžaduje odvahu. Děkuji ti za tvé svědectví. [...] Nechci tě strašit, ale seber sílu a připrav se na zkoušku. Dobře pokračuj v tomto životě, ale až přijde zkouška, nelekej se, protože i ve chvíli temnoty je tu Pán, který se v ní skrývá“, zní přímá Františkova rada, adresovaná mladé katoličce.

S Mariinou zkušeností však kontrastuje rozervanost a odcizení Lucie, mladé peruánské dívky, která po letech psychického týrání a mocenského zneužívání během služby druhým v ženském řeholním společenství ztratila víru v Krista. Vysvětluje papeži, že nyní, když není ani katoličkou ani věřící, je šťastnější, zatímco divákovi se před očima posouvají záběry z jejího každodenního života, na nichž ji láskyplně objímá jiná dívka. František se ji nesnaží přesvědčit o opaku. Ve skutečnosti jí vysvětluje, že pravá odvaha velmi často spočívá v opuštění toho, co nám škodí, v odstupu: „Toto špatné místo, toto místo zkaženosti, tento klášter mě odlidšťuje, a tak se vracím tam, kde jsem začala, abych hledala lidskost svých kořenů. To mě nepohoršuje“, říká jí papež a pohlíží na ni otcovsky, až jí tváří kmitne úsměv.

Tím rozhovor končí a následuje poděkování Svatého otce za společný zážitek. František uznává rozdíly v myšlení a názorech, které v dialogu zazněly, a zdůrazňuje, že taková je cesta církve, tedy jednota v rozmanitosti, avšak za vzájemného bratrství, o němž nelze vyjednávat.