Papež na rodinné konferenci: Porodnost a vstřícnost k příchozím jsou dvě strany téže mince
Jana Gruberová – Vatican News
Papež František se v pátek již podruhé zúčastnil rodinné konference nazvané „Generální stavy o porodnosti“, kterou v Římě zorganizovalo Fórum rodinných asociací Již v roce 2021 papež vystoupil na druhém ročníku této iniciativy, který se konal v omezeném rozsahu kvůli restrikcím způsobeným pandemií. Vedle něj stál tehdejší premiér Mario Draghi, kdežto dnes, 12. května, usedla po jeho pravici italská premiérka Giorgia Meloniová, která promluvila jako první a vyzdvihla, že italská vláda podniká kroky v otázce porodnosti a podpory žen.
Před papežem Františkem vystoupil také Gigi De Palo, předseda Nadace pro porodnost, který právě na téma porodnosti, jež se podle jeho slov „týká ekonomického a sociálního zdraví celé země“, bil na poplach: „Nemá to nic společného s politickými hodnotami nebo směřováním, ale s tím, co se děje v současnosti a co se stane v budoucnosti nám všem, nikoho nevyjímaje. Především jedno číslo: v Itálii jsme na negativním rekordu 339 000 narozených dětí oproti 700 000 zemřelých. Pokud se něco nezmění, za pár let se vše zhroutí“. Nezapomínejme, dodává De Palo, že „narození dítěte také zlepšuje kvalitu našeho občanství: starší společnost má za následek nejen menší počet pracovních sil, ale také menší tvůrčí a inovační sílu. A to ovlivňuje a bude stále více ovlivňovat kvalitu života každého z nás, ať už patříme k jakékoli straně a vyznáváme jakékoli referenční hodnoty“.
„Počet narozených dětí je hlavním ukazatelem naděje národa. Pokud se jich rodí málo, znamená to, že naděje je malá. A to má nejen důsledky z ekonomického a sociálního hlediska, ale také podkopává důvěru v budoucnost“, souhlasil papež František ve svém obsáhlém proslovu.
„Přivádění dětí na svět je dnes vnímáno jako závazek, který mají nést výlučně rodiny. A to bohužel podmiňuje mentalitu mladších generací, které vyrůstají v nejistotě, ne-li v deziluzi a strachu. Žijí ve společenském klimatu, v němž se založení rodiny mění v titánské úsilí, místo aby bylo společnou hodnotou, kterou všichni uznávají a podporují. Cítit se sám a být nucen spoléhat se pouze na vlastní síly je nebezpečné: znamená to pomalu erodovat společný život a smířit se s osamělou existencí, v níž se každý musí postarat sám o sebe. S tím důsledkem, že jen ti nejbohatší si mohou díky svým zdrojům dovolit větší svobodu při výběru, jakou podobu svému životu dají. A to je nespravedlivé a zároveň ponižující“.
Papež František upozornil na obtíže při hledání stabilního zaměstnání a jeho udržení, neúměrně drahé nemovitosti, raketově rostoucí nájemné a nedostatečné mzdy. To vše vytváří kulturu, která je jen málo přátelská, ne-li přímo nepřátelská vůči rodině, soustředěná jako taková na potřeby jednotlivce, kde se neustále uplatňují práva jednotlivce a o právech rodiny se nemluví, dodal.
„Zejména pro ženy existují téměř nepřekonatelná omezení. Nejvíce poškozeny jsou právě mladé ženy, které jsou často nuceny volit mezi kariérou a mateřstvím nebo jsou drceny břemenem péče o rodinu, zejména v přítomnosti křehkých, starých a závislých osob. Právě ženy se stávají otrokyněmi tohoto selektivního pracovního trhu, které jim zároveň brání v mateřství“.
Nemůžeme se smířit s tím, že naše společnost přestává rodit děti a upadá do smutku, pokračoval Svatý otec.
„Když schází generativita, přichází smutek. Je to ošklivý, šedivý neduh. Nemůžeme se pasivně smířit s tím, že tolik mladých lidí se snaží uskutečnit svůj sen o rodině a jsou nuceni snížit laťku této touhy a spokojit se s privátními a průměrnými náhražkami: vydělávat peníze, usilovat o kariéru, cestovat, žárlivě střežit volný čas... To vše je dobré a správné, pokud je to součástí většího generativního projektu. (…) Stav mysli negenerativní společnosti se vyznačuje vnitřní únavou, která umrtvuje velké touhy a charakterizuje naši společnost jako společnost únavy! (…) Každý z nás zakouší, co je ukazatelem jeho vlastního štěstí: když se cítíme naplněni něčím, co vyvolává naději a hřeje na duši, je spontánní se o to podělit s ostatními. Naopak, když jsme smutní, šediví, začínáme se bránit, uzavíráme se do sebe a vše vnímáme jako hrozbu. (...) Porodnost a vstřícnost k příchozím by se nikdy neměly stavět proti sobě, protože jsou to dvě strany téže mince, prozrazují, kolik je ve společnosti štěstí. Šťastné společenství přirozeně rozvíjí touhu vytvářet a integrovat, přijímat, zatímco nešťastná společnost se redukuje na sumu jednotlivců, kteří se snaží za každou cenu ubránit to, co mají. A mnohokrát se zapomínají usmívat.“
Po této zevrubné analýze papež přítomným odkázal slovo „naděje“, což podle jeho slov není optimismus či neurčitý pozitivní pocit z budoucnosti, nýbrž konkrétní ctnost a životní postoj, který souvisí s konkrétními rozhodnutími.
„Živit naději je tedy sociální, intelektuální, umělecká a politická činnost v nejvyšším slova smyslu; je to dávat své schopnosti a zdroje do služeb společného dobra, je to zasévání budoucnosti. Naděje vytváří změnu a zlepšuje budoucnost. (…) Naděje nás totiž vyzývá, abychom se vydali hledat řešení, která budou utvářet společnost odpovídající historickému okamžiku, který prožíváme, době krize poznamenané tolika nespravedlnostmi. Válka je jednou z nich. Oživit porodnost znamená napravit formy sociálního vyloučení, které postihují mladé lidi a jejich budoucnost. A je to služba pro všechny: děti nejsou individuálním zbožím, ale jsou to lidé, kteří přispívají k růstu všech a přinášejí lidské a generační bohatství i tvořivost do srdcí rodičů“.
