Papež přijal umělce v Sixtinské kapli
Jana Gruberová – Vatican News
„Církev vždy měla k umělcům vztah, který lze označit za přirozený a zvláštní. A s tímto vědomím očekává nové plody i v naší době, v atmosféře naslouchání, svobody a respektu, protože lidé tyto plody, zvláštní plody, potřebují“, přivítal papež František své hosty v nádherném prostředí Sixtinské kaple. Setkání se konalo u příležitosti padesátého výročí otevření Sbírky moderního a současného umění Vatikánských muzeí a přítomno bylo přibližně dvě stě malířů, sochařů, architektů, spisovatelů, básníků, hudebníků, režisérů a herců. A právě jim papež navrhl, aby pokračovali v tomto „přirozeném a zvláštním vztahu“ mezi církví a uměleckým světem.
Ve svém promluvě papež citací Romana Guardiniho připomíná, že umělec je tak trochu dítě a zároveň vizionář, neboť ve svém tvůrčím aktu získává spontánní představivost dítěte a pronikavost vidoucího, který dokáže zachytit realitu. Poté cituje Hannah Arendtovou, podle níž je člověku vlastní vnášet svým životem do světa cosi nového. A konečně poznamenává, že umělcova tvořivost se zjevně určitým způsobem podílí na generativní vášni Boha.
Ale umělci, dodává František, jsou také trochu jako proroci. Umějí se dívat na věci do hloubky i do dálky, jako strážci, kteří mhouří oči, aby dohlédli na obzor a rozeznali skutečnost od zdání. V tomto poslání jsou povoláni uniknout „sugestivní síle oné domnělé umělé a povrchní krásy, která je dnes velmi rozšířená a často se podílí na ekonomických mechanismech, jež vytvářejí nerovnosti“.
Stejně jako bibličtí proroci nás umělci konfrontují s věcmi, které někdy dráždí, neboť kritizují dnešní falešné mýty, nové modly, banální diskurzy, nástrahy konzumu, úskoky moci, pokračoval papež. Často používají ironii, která je úžasnou ctností. Bible je totiž plná momentů ironie, v nichž se zesměšňuje domýšlivost, soběstačnost, přetvářka, nespravedlnost, nelidskost, když jsou oděny do moci a někdy i posvátnosti, vysvětloval římský biskup.
„Činíte dobře“, dodal papež František na adresu přítomných, „že jste také strážci pravého náboženského smyslu, někdy banalizovaného nebo komercionalizovaného. Tím, že jste vidoucími, strážci, kritickými svědomím, cítím, že jste spojenci v mnohém, co mi leží na srdci, jako je obrana lidského života, sociální spravedlnost, péče o ty nejposlednější lidi a společný domov, pocit, že jsme všichni bratři“.
Jak papež vyzdvihl, záleží mu na lidskosti lidstva, což je také velká Boží vášeň. „Jednou z věcí, které umění přibližují víře, je skutečnost, že tak trochu ruší. Umění a víra nemohou nechat věci tak, jak jsou: mění je, přetvářejí, obracejí. Umění nikdy nemůže být anestetikem; sice dodává klid, ale neuspává svědomí, udržuje je bdělé. Často se také vy, umělci, snažíte prozkoumat podzemní svět lidského bytí, propasti, temná zákoutí. My lidé nejsme jen světlem, a vy nám to připomínáte; ale musíme vrhat světlo naděje do temnoty člověka, individualismu a lhostejnosti. Pomozte nám zahlédnout světlo, krásu, která zachraňuje“, vybízel František.
K umění se nevyhnutelně pojí prožitek krásy, přičemž podle papeže Františka je pravá krása odrazem harmonie, která se tak stává výkonnou ctností krásy. Dnes, jak papež podotkl, se však nacházíme v době ideologické mediální kolonizace a drásajících konfliktů; uniformující globalizace koexistuje s uzavřenou lokálností, čímž může trpět také církev. Proto potřebujeme, aby princip harmonie více obýval náš svět, zdůraznil papež a vyzval: „Vy, umělci, nám můžete pomoci vytvořit prostor pro Ducha. Když vidíme dílo Ducha, které spočívá v tom, že vytváří harmonii rozdílů, pak pochopíme, co je to krása. Krása je dílo Ducha, který navozuje harmonii. Bratři a sestry, nechť váš génius kráčí touto cestou!“.
Nakonec, než František postupně pozdravil všechny účastníky audience, vyslovil výzvu, která mu leží na srdci: „Chtěl bych vás požádat, abyste nezapomínali na chudé, kteří jsou Kristovými oblíbenci, a to ve všech podobách nouze dnešního člověka. I chudí potřebují umění a krásu. Obvykle nemají žádný hlas, kterým by se mohli vyjádřit. Vy můžete být tlumočníky jejich tichého výkřiku“.
