Katecheze o apoštolské cestě do Mongolska
1 Sam 16,6-7
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
V pondělí jsem se vrátil z Mongolska. Chtěl bych vyjádřit uznání všem, kteří tuto moji návštěvu provázeli modlitbou, a znovu vyslovit vděčnost státním představitelům, kteří mne slavnostně přijali: zejména panu prezidentovi Chürelsüchovi a bývalému prezidentu Enkhbajarovi, který mi předal oficiální pozvání k návštěvě své země. S radostí se v myšlenkách vracím k místní církvi a mongolskému národu – národu ušlechtilému a moudrému, který se vůči mně projevil velice srdečně a láskyplně. Dnes bych se s vámi rád vydal k jádru této cesty.
Nabízí se totiž otázka, proč se papež vydává tak daleko, aby navštívil malé stádce věřících? Protože právě tam, daleko od světel ramp, často nacházíme známky Boží přítomnosti. Bůh nehledí na vnější zdání, ale na srdce, jak jsme slyšeli ve čtení z proroka Samuela (1 Sam 16,6-7). Hospodin nevyhledává ústřední postavení na jevišti, ale prosté srdce člověka, který po něm touží a miluje ho bez vnějších příkras, aniž by se vyvyšoval nad druhými. Dostalo se mi té milosti, že jsem se v Mongolsku setkal se skrovnou, leč radostnou církví, a mohu dosvědčit jejich radost z toho, že se na několik dní ocitli ve středu zájmu celé církve.
Ono společenství má pohnuté dějiny. Povstalo skrze Boží milost z apoštolského nadšení několika misionářů – onoho nadšení, nad nímž v této době (v našich katechezích) uvažujeme, kteří se zhruba před třiceti lety ve své horlivosti pro evangelium vydali do této země, již neznali. Naučili se její jazyk, který není jednoduchý, a přestože pocházeli z různých národů, uvedli do života jednotné a skutečně katolické společenství. Takový je totiž význam slova „katolický“, které znamená „všeobecný“. Nejedná se však o všeobecnost, spějící ke stejnorodosti, nýbrž o univerzalitu, která se inkulturuje. Toto je katolicita: vtělená všeobecnost, „vtělená“ v tom smyslu, že podchycuje dobro tam, kde žije, a slouží lidem, s kterými žije. Takto žije církev: s mírností dosvědčuje Ježíšovu lásku, nejprve životem a teprve poté slovy, a těší se ze svého pravého bohatství, jímž je služba Bohu a bližním.
Takto se zrodila ona mladá církev: ve stopě milosrdné lásky, která nejlépe svědčí o víře. V závěru své návštěvy jsem s radostí požehnal a otevřel „Dům milosrdenství“, první charitativní dílo, které v Mongolsku vzniklo jako výraz všech složek místní církve. Tento domov je vizitkou tamních křesťanů, avšak pobízí každé naše společenství k tomu, aby bylo domovem milosrdenství, tedy otevřeným a vstřícným místem, kde se bída každého člověka může bez ostychu setkat s pozvedajícím a uzdravujícím Božím milosrdenstvím. Zde se tedy projevuje svědectví mongolské církve, v níž se misionáři z různých zemí cítí zajedno s tamním národem, radostně mu slouží a odhalují jeho již existující krásy. Tito misionáři se tam totiž nevydali, aby někoho přetahovali na svou stranu, což není evangelní. Přijeli, aby žili společně s mongolským národem, mluvili jeho jazykem, řečí oněch lidí, osvojili si hodnoty onoho národa a hlásali evangelium v mongolském stylu a mongolskými slovy. Přišli tam a „inkulturovali se“, přijali mongolskou kulturu, aby v této kultuře hlásali evangelium.
Měl jsem možnost trochu poodkrýt tuto krásu díky tomu, že jsem poznal některé tamní lidi, vyslechl jejich příběhy a ocenil jejich náboženské hledání. V tomto smyslu jsem vděčný za mezináboženské a ekumenické setkání, které se uskutečnilo minulou neděli (3. září 2023). Mongolsko má významnou buddhistickou tradici, k níž se hlásí řada lidí, kteří mlčky prožívají svou religiozitu upřímným a radikálním způsobem, prostřednictvím altruismu a zápasu s vlastními vášněmi. Pomysleme na to, kolika dobrým semenům tak ve skrytu dávají vzklíčit v zahradě tohoto světa, kde se běžně mluví pouze o hluku padajících stromů. Lidem, včetně nás, se líbí skandály: „Ale podívejte na to barbarství – skácel se strom a jaký to nadělalo hluk!“ – „Nevidíš ale prales, který denně tiše roste?“. Je rozhodující, abychom dokázali rozpoznat dobro. Často si naopak vážíme druhých lidí jenom do té míry, v jaké vyhovují našim představám. Musíme však vidět ono dobro. Z toho důvodu je důležité upřít zrak do výšky, ke světlu dobra, tak, jak to činí mongolský národ. Jedině takto, počínaje uznáním dobra, se utváří společná budoucnost – pouze doceněním druhého člověka mu napomáháme, aby se zlepšil.
Byl jsem v srdci Asie a prospělo mi to. Prospívá, když vstoupíte do dialogu s oním velkým světadílem, zachytíte jeho poselství, poznáte jeho moudrost a způsob nahlížení věcí i pojetí času a prostoru. Prospělo mi, že jsem se setkal s mongolským národem, který uchovává své kořeny a tradice, váží si starých lidí a žije v souladu s životním prostředím. Je to národ, který bedlivě zkoumá nebe a cítí dech stvoření. Pomysleme na bezmezné a tiché mongolské pláně, které v nás podněcují potřebu rozšířit obzory svého pohledu. Prosím, rozšiřme je do šíře a výšky, dívejme se a nedejme se uvěznit malichernostmi. Rozšiřme svůj pohled, aby zahlédl dobro, které je v druhých, a byl schopen rozšířit vlastní obzory a také rozšířit srdce, aby chápalo a bylo nablízku každému člověku a civilizaci.
