Papež k církvi v Marseille: Buďte nástroji milosrdenství a prostředníky přímluvy
PAPEŽ FRANTIŠEK
Drazí bratři a sestry, bon après-midi!
Jsem rád, že mohu začít svou návštěvu tím, že se s vámi budu sdílet tuto chvíli modlitby. Děkuji kardinálu Jeanu-Marcu Avelinovi za jeho slova na uvítanou a zdravím J. E. mons. Erica de Moulins-Beaufort, své bratry biskupy, otce rektory a vás všechny, kněze, jáhny a seminaristy, zasvěcené muže a ženy, kteří v této arcidiecézi velkoryse a s nasazením pracujete na budování civilizace setkání s Bohem a bližním. Děkuji vám za vaši přítomnost a službu a za vaše modlitby!
Po příjezdu do Marseille jsem se připojil k několika velikánům: svaté Terezii od Dítěte Ježíše, svatému Karlu de Foucauld, svatému Janu Pavlu II. (Karol Wojtyla navštívil Marseille jako mladý kněz v roce 1947, František je první novodobý papež, který město navštěvuje, pozn. red.) a mnoha dalším, kteří sem přišli jako poutníci, aby se svěřili Panně Marii Strážkyni, Notre Dame de la Garde. Pod její plášť vkládáme plody Středomořských setkání spolu s očekáváními a nadějemi vašich srdcí.
V biblickém čtení nás prorok Sofoniáš nabádal k radosti a důvěře a připomínal nám, že Hospodin, náš Bůh, není daleko, je zde, blízko nás, aby nás zachránil (srov. 3,17). Je to poselství, které nám svým způsobem připomíná historii této baziliky a to, co představuje. Nebyla totiž založena na památku nějakého zázraku nebo konkrétního zjevení, ale prostě proto, že od 13. století zde, na vrchu La Garde, svatý Boží lid hledal a nacházel přítomnost Pána očima jeho svaté Matky. Proto se sem po staletí chodili modlit obyvatelé Marseille, zejména ti, kteří se plaví na vlnách Středozemního moře. Svatý Boží věřící lid „pomazal“ – použiji toto slovo – tuto svatyni, toto místo modlitby. Svatý Boží lid, který, jak říká koncil, je neomylný in credendo.
Ještě dnes je Dobrá Matka, Bonne Mère, pro všechny protagonistkou velmi něžného „křížení pohledů“: na jedné straně Ježíše, na kterého nám vždy ukazuje a jehož láska se odráží v jejích očích – nejryzejší Mariino gesto je: „Udělejte, co vám řekne“, kterým ukazuje na Ježíše, na druhé straně mnoha mužů a žen všech věkových kategorií a stavů, které shromažďuje a přivádí k Bohu, jak jsme si připomněli na začátku této modlitby, když jsme jí k nohám položili zapálenou svíci. Na křižovatce národů, kterou je Marseille, bych se tedy s vámi rád zamyslel právě nad tímto křížením pohledů, protože se mi zdá, že dobře vyjádřuje mariánský rozměr naší služby. I my, kněží, jáhni a zasvěcené osoby, jsme totiž povoláni k tomu, abychom lidem dávali pocítit Ježíšův pohled a zároveň abychom k Ježíši přiváděli pohledy našich bratří a sester. Je to výměna pohledů. V prvním případě jsme nástroji milosrdenství, v druhém nástroji prostředníky přímluvy.
První pohled je pohled Ježíše, který hladí člověka. Je to pohled, který směřuje shora dolů, ale nikoli proto, aby soudil, nýbrž aby pozvedl ty, kdo jsou na dně. Je to pohled plný něhy, který se zračí v Mariiných očích. A my, kteří jsme povoláni předávat tento pohled dál, jsme povinni snížit se, soucítit – toto slovo zdůrazňuji: soucit. Nezapomínejme, že Božím stylem je blízkost, soucit a něha – a osvojit si „trpělivou a povzbuzující laskavost Dobrého pastýře, který ztracenou ovci nekárá, ale nese ji na ramenou a raduje se z jejího návratu do ovčince“ (srov. Lk 15,4-7, Kongregace pro klérus, Direktář pro službu a život kněží, 41). Rád přemýšlím o tom, že Bůh nedokáže ukazovat prstem, aby soudil, ale umí podat ruku, aby pozvedl.
Bratři, sestry, učme se z tohoto pohledu, nenechme uplynout jediný den, aniž bychom si vzpomněli, kdy jsme ho na sebe přijali, a učiňme ho svým vlastním, abychom byli muži a ženami soucitu. Blízkost, soucit, laskavost. Nezapomínejme. Soucítit znamená být nablízku a být vlídní. Otvírejme dveře kostelů a far, ale především dveře srdce, abychom svou mírností, laskavostí a vstřícností ukázali tvář našeho Boha. Kéž kdokoli, kdo se k vám přiblíží, nenajde odstup a odsudek, ale svědectví pokorné radosti, plodnější než jakákoli okázalá schopnost. Kéž zranění životem najdou bezpečný přístav a přijetí ve vašem pohledu, povzbuzení ve vašem objetí, pohlazení ve vašich rukou, schopných setřít slzy. Ani v mnoha povinnostech každého dne prosím nedopusťte, aby vás opustila vřelost Božího otcovského a mateřského pohledu. A vás kněze, prosím, ve svátosti smíření stále odpouštějte, odpouštějte! Buďte velkorysí jako Bůh je velkorysý vůči nám. Odpouštějte! S Božím odpuštěním se otevírají mnohé životní cesty. Je krásné štědře rozdávat Boží odpuštění, vždy, stále, aby skrze milost uvolnilo lidi z pout hříchu a osvobodilo je od blokád, výčitek svědomí, zášti a strachu, proti nimž sami nemohou zvítězit. Je krásné v každém věku s úžasem znovu objevovat radost z toho, že svátostmi osvětlujeme život ve šťastných i smutných chvílích a že ve jménu Boha předáváme nečekané naděje: jeho blízkost, která utěšuje, jeho soucit, který uzdravuje, jeho něhu, která dojímá. Blízkost, soucit, vlídnost. Buďte nablízku všem, zvláště těm křehkým a méně šťastným, a nikdy nedopusťte, aby trpícím chyběla vaše pozorná a diskrétní blízkost. Tak v nich, ale i ve vás poroste víra, která oživuje přítomnost, naděje, která se otevírá budoucnosti, a láska, která trvá navěky. Zde je první krok: přineste Ježíšův pohled svým bratřím a sestrám. V životě existuje jediná situace, kdy je povoleno pohlížet na druhého člověka shora: když se jej snažíme vzít za ruku, abychom jej pozvedli. V jiných situacích se jedná o hřích – pýchu. Pohleďte na lidi, kteří jsou na dně a kteří vás – vědomě či nevědomky – žádají, abyste je pozvedli. Berte je za ruku a pozvedněte je: je to velmi krásné gesto, které nelze učinit bez laskavosti.
A pak je tu druhý pohled: pohled mužů a žen, kteří se obracejí k Ježíši. Podobně jako Maria, která v Káně přednesla před Bohem starosti mladých manželů (srov. Jan 2,3), jste i vy povoláni být hlasem, který se přimlouvá za druhé (srov. Řím 8,34). Buďte muži a ženami pro druhé. Pak bude modlitba breviáře, každodenní rozjímání slova, růženec a každá další modlitba – doporučuji zejména adoraci. Trochu jsme pozbyli smyslu pro adoraci, měli bychom se k němu vrátit, doporučuji vám to. Všechny tyto modlitby budou pak oplývat tvářemi těch, které vám Prozřetelnost staví do cesty. Budete s sebou nosit jejich oči, jejich hlasy, jejich otázky: u eucharistického stolu, před svatostánkem nebo v tichu svého pokoje, kam Otec vidí (srov. Mt 6,6). Budete je věrně opakovat jako přímluvci, jako „andělé na zemi“, poslové, kteří všechno přinášejí „před Hospodinu slávu“ (Tb 12,12).
A tuto krátkou meditaci bych rád shrnul tím, že vás upozorním na tři Mariina zobrazení, která jsou v této bazilice uctívána. Prvním z nich je velká socha, která stojí na vrcholu baziliky a zobrazuje Marii, jak drží v ruce žehnající Dítě Ježíše: Hle, jako Maria přinášejme Ježíšovo požehnání a pokoj všude, do každé rodiny a do každého srdce. Rozsévejte pokoj! Je to pohled milosrdenství. Druhý obraz je pod námi, v kryptě: je to Vierge au bouquet, dar od štědrého laika. I ona nese na jedné ruce Dítě Ježíše a ukazuje nám ho, ale v druhé ruce drží místo žezla kytici květin. Nutí nás to přemýšlet o tom, jak nám Maria, vzor církve, představuje svého Syna, ale také mu představuje nás jako kytici květů, v níž je každý člověk jedinečný, krásný a vzácný v Otcových očích. Je to pohled přímluvy. Přímluva je velice důležité. Ten první Mariin pohled byl pohledem milosrdenství, tento je pohledem přímluvným.
A konečně třetím obrazem je ten, který vidíme zde uprostřed, na oltáři, a který je nápadný svou nádherou, kterou vyzařuje. I my, drazí bratři a sestry, se stáváme živým evangeliem v té míře, v jaké ho dáváme, vycházíme ze sebe, odrážíme jeho světlo a krásu pokorným, radostným životem, bohatým na apoštolskou horlivost. Kéž jsou nám v tom pobídkou mnozí misionáři, kteří se z tohoto vrchu vydali hlásat radostnou zvěst o Ježíši Kristu do celého světa.
Drazí, přinášejme našim bratřím Boží pohled, přivádějme naše žíznící bratry k Bohu, šiřme radost z evangelia. Takový je náš život a je neuvěřitelně krásný, navzdory těžkostem a pádům i našim hříchům. Modleme se společně k Panně Marii, aby nás provázela a chránila. A vy se, prosím, modlete za mě.
Modlitba k Notre Dame de la Garde v Marseille
Panno Maria, obracím se k Tobě v modlitbě
k Tobě, kterou zde nazývám Pannou Marií Strážnou.
Představuješ mi svého Syna.
On mi říká: "Zde je tvá matka."
Jsem a chci zůstat Tvým synem.
Chraň zdraví mé duše a těla
i všech mých blízkých.
Pomoz nám, abychom byli oddáni víře
našeho křtu
a respektovat vše, co
co od nás Tvůj Syn žádá.
Dej nám, abychom milovali všechny ty.
kteří nás obklopují.
Ať naše láska vyzařuje dobrotu
porozumění a shovívavost.
Pomoz nám stále lépe sloužit našim bratrům,
podporuj nás v našich zkouškách.
Ochraňuj všechny, kdo trpí
na těle i na duši.
Ó Panno Strážná,
Ó Matko nebes,
obracím se k tobě se srdcem dítěte.
Pros za nás svého Syna Ježíše.
Vypros nám milost, abychom Ho stále více milovali a den ode dne se Mu více podobali.
