Papež k novým kardinálům: Učme se být symfonickou a synodální církví

PAPEŽ FRANTIŠEK

Když jsem přemýšlel o této slavnosti, a zvláště o vás, drazí bratři, kteří se stanete kardinály, napadl mě tento text ze Skutků apoštolů (srov. 2,1-11). Je to zásadní text: vyprávění o Letnicích, o křtu církve... Mou mysl však přitahovala jedna konkrétní věc: onen výraz, který vyšel z úst Židů, kteří „tehdy bydleli v Jeruzalémě“ (v. 5). Říkají: „My jsme Parthové, Médové, Elamité...“ (v. 9) a tak dále. Tento dlouhý výčet národů mě přivedl k myšlence na kardinály, kteří díky Bohu pocházejí ze všech částí světa, z nejrůznějších národů. Proto jsem si vybral tento biblický úryvek.

Když jsem o něm pak meditoval, uvědomil jsem si jakési „překvapení“, které se v tomto spojení myšlenek skrývalo, překvapení, v němž jako bych s radostí rozpoznal, takříkajíc humor Ducha svatého, promiňte mi ten výraz.

Co je to za „překvapení“? Spočívá v tom, že obvykle se my, pastýři, když čteme toto vyprávění o Letnicích, ztotožňujeme s apoštoly. Je přirozené, že tomu tak je. Na druhé straně oni „Parthové, Médové, Elamité“ atd., které jsem si v duchu spojil s kardinály, nepatří do skupiny učedníků, stojí mimo večeřadlo, jsou součástí onoho davu, který se „seběhl“, když uslyšel hukot, jako když se přižene silný vítr (srov. v. 6). Apoštolové byli „všichni Galilejci“ (srov. v. 7), zatímco lidé, kteří se shromáždili, byli „ze všech možných národů pod nebem“ (v. 5), právě jako biskupové a kardinálové v naší době.

Takovéto obrácení rolí nutí k zamyšlení a při bližším pohledu odhaluje zajímavou perspektivu, o kterou bych se s vámi rád podělil. Jde o to aplikovat na nás, přičemž se hlásím jako první, zkušenost těch Židů, kteří se z Božího daru ocitli jako protagonisté v události Letnic, tedy „křtu“ Duchem svatým, který dal vzniknout jedné, svaté, všeobecné a apoštolské církvi. Tuto perspektivu bych shrnul takto: s úžasem znovu objevit dar toho, že jsme přijali evangelium „v našich jazycích“ (v. 11), jak říkají tito lidé. Vzpomenout si vděčně na dar, že nám bylo hlásáno evangelium a že jsme byli vybráni z národů, ze kterých každý svého času přijal kérygma, hlásání o tajemství spásy, a jehož přijetím byly pokřtěny v Duchu svatém a staly se součástí církve. Matky církve, která mluví všemi jazyky a která je jedna a všeobecná.

Toto slovo ze Skutků apoštolů nás tudíž přivádí na myšlenku, že ještě předtím, než jsme „apoštoly“, dříve, než jsme kněžími, biskupy, kardinály, jsme „Parthy, Médy, Elamity“ atd. atd. A to by v nás mělo vzbudit pocit úžasu a vděčnosti za to, že jsme přijali milost evangelia v příslušných národech, z nichž pocházíme. Myslím, že to je velmi důležité a nemělo by se na to zapomínat. Protože tam, v dějinách našeho národa, řekl bych v „těle“ našeho národa, Duch svatý způsobil div: sdělil tajemství Ježíše Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. A toto tajemství k nám přišlo „v našem jazyce“, na rtech a v gestech našich prarodičů a rodičů, katechetů, kněží, řeholníků... Každý z nás si může připomenout konkrétní hlasy a tváře. Víra se předává „v nářečí“; nezapomínejte na to: víra se předává v nářečí, tedy prostřednictvím matek a babiček.

Jsme totiž hlasateli evangelia do té míry, v jaké si v srdci uchováváme úžas a vděčnost za to, že nám bylo evangelium hlásáno. Nebo spíše z toho, že je nám ustavičně hlásáno, neboť se jedná o stále aktuální dar, který si žádá, aby byl trvale obnovován v paměti a víře. Jsme hlasatelé evangelia, kterým bylo evangelium hlásáno, nikoli funkcionáři.

Bratři a sestry, drazí kardinálové, Letnice, stejně jako křest každého z nás, nejsou minulostí, ale tvůrčím činem, který Bůh neustále obnovuje. Církev, a každý její člen, žije z tohoto stále přítomného tajemství. Nežije „z renty“, ne, a tím méně z archeologického dědictví, jakkoli vzácného a ušlechtilého. Církev a každý pokřtěný člověk žije z Božího dneška, skrze působení Ducha svatého. I úkon, který zde nyní konáme, má smysl, pokud jej prožíváme v této perspektivě víry. A dnes, ve světle Slova, můžeme tuto skutečnost pochopit: Vy, noví kardinálové, jste přišli z různých částí světa a tentýž Duch, který podnítil evangelizaci vašich národů, ve vás nyní obnovuje vaše povolání a poslání v církvi a pro církev.

Z této úvahy, která vyplynula z podnětného „překvapení“, bych pro vás, bratři kardinálové, a pro váš sbor, chtěl vyvodit jeden prostý důsledek. A rád bych ho vyjádřil obrazem, obrazem orchestru, který tolik používáme: kardinálské kolegium je povoláno k tomu, aby se podobalo symfonickému orchestru, který představuje symfoničnost a synodalitu církve. Říkám také „synodalitu“, a to nejen proto, že prožíváme předvečer prvního synodálního shromáždění, které má právě toto téma, ale protože se mi zdá, že metafora orchestru může dobře osvětlit synodální charakter církve.

Symfonie těží z dovedné skladby tónových zabarvení různých nástrojů: každý z nich dává svůj přínos, někdy sólově, jindy ve spojení s nějakým jiným nástrojem, někdy s celým ansámblem. Různorodost je nutná, je nepostradatelná. Ale každý zvuk musí přispívat ke společnému záměru. A k tomu je zásadní vzájemné naslouchání: každý hudebník musí naslouchat ostatním. Kdyby někdo poslouchal jen sám sebe, jakkoli by jeho zvuk byl vznešený, symfonii by to neprospělo; a totéž by se stalo, kdyby jedna sekce (nástrojová skupina) orchestru neposlouchala ostatní, ale hrála, jako by byla sama, jako by byla celek. A dirigent orchestru stojí ve službách tohoto druhu zázraku, kterým je pokaždé provedení nějaké symfonie. Musí naslouchat více než kdokoli jiný a zároveň je jeho úkolem pomoci každému člověku i celému orchestru, aby maximálně rozvinul tvůrčí věrnost, věrnost prováděnému dílu, ale tvůrčí, schopnou dát oné partituře duši, nechat ji jedinečným způsobem rezonovat tady a teď.

Drazí bratři a sestry, prospěje nám, když se zhlédneme v tomto obrazu orchestru, abychom se stále lépe učili být symfonickou a synodální církví. Navrhuji to zejména vám, členům kardinálského kolegia, v útěšné důvěře, že máme Ducha svatého jako svého učitele, On je protagonistou: vnitřním učitelem každého z nás a mistrem společné pouti. On vytváří rozmanitost a jednotu, On je harmonie sama. Svatý Basil usiluje o syntézu, když říká: „Ipse harmonia est“, On je sama harmonie. Svěřujeme se jeho jemnému a silnému vedení a starostlivé péči Panny Marie.