Papežova homilie v Marseille

APOŠTOLSKÁ CESTA DO MARSEILLE

HOMILIE SVATÉHO OTCE

Votivní mše svatá Panny Marie Strážkyně

Stadion Vélodrome, sobota 23. září 2023

V Písmu svatém se vypráví, že král David se po založení svého království rozhodl převézt Archu úmluvy do Jeruzaléma. Po svolání lidu tedy vstal a vydal se pro ni; cestou pak sám před ní spolu s lidem tančil a jásal radostí nad Hospodinovou přítomností (srov. 2 Sam 6,1-15). Právě na pozadí této scény nám evangelista Lukáš vypráví o Mariině návštěvě u její sestřenice Alžběty: Marie totiž také vstane a vydá se do jeruzalémského kraje, a když vstoupí do Alžbětina domu, dítě, které nosí v lůně, poznávajíc příchod Mesiáše, poskočí radostí a začne tančit jako David před archou (srov. Lk 1,39-45). 

Maria je tedy představena jako skutečná Archa úmluvy, která uvádí vtěleného Boha na svět. Je to mladá Panna, která jde vstříc neplodné stařeně a nesením Ježíše se stává znamením Boží návštěvy, která překonává veškerou neplodnost. Je to Matka, která se vydává na judské hory, aby nám sdělila, že Bůh nám vychází vstříc, aby nás vyhledal svou láskou a přiměl nás jásat radostí. Je to Bůh, kdo se vydává na cestu.

V těchto dvou ženách, Marii a Alžbětě, se zjevuje Boží návštěva lidstva: jedna je mladá a druhá stará, jedna je panna a druhá neplodná, obě však "nemožným" způsobem otěhotní. Obě. Takové je Boží působení v našich životech: Bůh umožňuje i to, co se zdá nemožné, plodí život i v neplodnosti.

Bratři a sestry, ptejme se s upřímností srdce: věříme, že Bůh působí v našich životech? Věříme tomu? Věříme, že Pán skrytým a často nepředvídatelným způsobem působí v dějinách, koná zázraky a působí i v naší společnosti poznamenané světáckým sekularismem a jistou náboženskou lhostejností?

Existuje způsob, jak rozpoznat, zda máme tuto důvěru v Hospodina. Jaký je to způsob? Evangelium říká, že "jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě v jejím lůně se pohnulo radostí" (v. 41). To je znamení: pohnutí radostí. Ti, kdo věří, ti, kdo se modlí, ti, kdo přijímají Hospodina, poskakují v Duchu, cítí, jak se v nich něco hýbe, "tančí" radostí. A u toho bych se rád zastavil: u radostného pohnutí víry.

Zkušenost víry vytváří především radostné pohnutí před samotným životem. Zachvět se radostným pohnutím znamená být "vnitřně dotčen", mít vnitřní chvění, cítit, že se v našem srdci něco hýbe. Je to opak plochého, chladného srdce, přizpůsobeného klidnému životu, které se obrní: obrní se lhostejností a stane se neprostupným, zatvrdí se, je necitlivé ke všemu a ke všem, dokonce i k tragickému plýtvání lidským životem, které je dnes odmítáno v tolika lidech, kteří emigrují, stejně jako v tolika nenarozených dětech a v tolika opuštěných starých lidech. Chladné, ploché srdce vleče život mechanicky, bez vášně, bez podnětů, bez touhy. A z toho všeho může člověk v naší evropské společnosti onemocnět: cynismem, rozčarováním, rezignací, nejistotou, všeobecným pocitem smutku. Všechno dohromady je pak smutek, ten smutek skrytý v srdcích. Někteří je nazývají "smutné vášně": je to život bez radostného pohnutí.

Ti, kdo se narodili k víře, naopak rozpoznávají přítomnost Boží jako dítě v Alžbětině lůně. Poznává jeho dílo v klíčení dnů a dostává nové oči, aby se mohl dívat na skutečnost; i uprostřed únavy, problémů a utrpení vidí každodenní Boží navštívení a cítí se jím doprovázen a podporován. Tváří v tvář tajemství osobního života a výzvám společnosti mají věřící radostné pohnutí, vášeň, sen, který chtějí pěstovat, zájem, který je pohání k osobnímu nasazení. Nyní se každý z nás může sám sebe zeptat: Cítím tyto věci? Mám tyto věci? Ti, kdo jsou takoví, vědí, že ve všem je přítomen Bůh, volá, zve nás, abychom vydávali svědectví evangeliu, abychom s mírností, prostřednictvím přijatých darů a charismat budovali: co? Nový svět. 

Zkušenost víry kromě radostného pohnutí tváří v tvář životu vyvolává také radostné pohnutí tváří v tvář bližnímu. V tajemství Navštívení totiž vidíme, že Boží navštívení se neodehrává prostřednictvím mimořádných nebeských událostí, ale v prostotě setkání. Bůh přichází na práh rodinného domu, v něžném objetí dvou žen, v setkání dvou těhotenství plných úžasu a naděje. A v tomto setkání je Mariina starostlivost, Alžbětin údiv, radost ze sdílení. 

Mějme to stále na paměti, a to i v církvi: Bůh je vztah a často nás navštěvuje skrze lidská setkání, když umíme být otevření druhému, když se v nás probouzí pohnutí pro život těch, kteří nás denně míjejí, a když naše srdce nezůstávají netečná a necitlivá k ranám těch, kteří jsou nejkřehčí. Naše velkoměsta a mnohé evropské země, jako je Francie, kde vedle sebe existují různé kultury a náboženství, jsou v tomto smyslu velkou výzvou proti rozjitřenému individualismu, proti sobectví a uzavřenosti, které plodí samotu a utrpení. Učme se od Ježíše mít radostné pohnutí pro ty, kdo žijí vedle nás, učme se od toho, který před unavenými a vyčerpanými zástupy cítí soucit a je dojatý (srov. Mk 6,34), má pohnutí milosrdenství před zraněným tělem těch, které potkává. Jak říká jeden z vašich velkých světců, Vincenc de Paul, "musíme se snažit obměkčit svá srdce, učinit je citlivými na bolesti a bídu bližních a modlit se k Bohu, aby nám dal pravého ducha milosrdenství, který je právě jeho vlastním duchem", a to až do té míry, že uznáme, že chudí jsou "našimi pány a vládci" (Correspondance, entretiens, documents, Paris 1920-25, 341; 392-393).

Bratři, sestry, mám na mysli mnohé "radostné pohnutí" Francie, dějiny bohaté na svatost, kulturu, umělce a myslitele, kteří nadchli tolik generací. I dnes to náš život, život církve, Francie, Evropy potřebuje: milost radostného pohnutí, nového radostné pohnutí víry, lásky a naděje. Potřebujeme znovu objevit vášeň a nadšení, znovu objevit chuť k angažovanosti pro bratrství, znovu se odvážit riskovat lásku v rodinách a vůči nejslabším a najít v evangeliu milost, která proměňuje a činí život krásným.

Podívejme se na Marii, která se nepohodlně vydává na cestu a učí nás, že Bůh je právě takový: působí nám nepohodlí, uvádí nás do pohybu, nutí nás "třást se", jako se to stalo Alžbětě. A my chceme být křesťany, kteří se setkávají s Bohem modlitbou a s našimi bratry a sestrami s láskou; křesťany, kteří se chvějí, kteří vibrují, kteří přijímají oheň Ducha a pak se nechávají spalovat dnešními otázkami, výzvami Středomoří, křikem chudých, "svatými utopiemi" bratrství a míru, které čekají na uskutečnění.

Bratři a sestry, spolu s vámi se modlím k Panně Marii, Notre Dame de la Garde, aby bděla nad vašimi životy, aby střežila Francii, aby střežila celou Evropu a aby nás rozechvěla v Duchu. A rád bych tak učinil slovy Paula Claudela: "Vidím otevřený kostel. [...] / Nemám co obětovat ani o co prosit. / Přicházím jen, matko, podívat se na tebe. / Podívat se na tebe, plakat štěstím, vědět toto: / že jsem tvůj syn a že ty jsi tu. [...] Být s tebou, Maria, na tomto místě, kde jsi. [...] / Protože jsi tam navždy, / prostě proto, že jsi Maria, / prostě proto, že existuješ, / Matko Ježíše Krista, budiž ti díky!" ("La Vierge à midi", Poëmes de Guerre 1914-1916, Paříž, 1922). Děkuji.