František: Bída je skandál, Bůh nás bude volat k odpovědnosti

HOMILIE SVATÉHO OTCE

XXXIII. neděle v mezidobí, Světový den chudých

19. listopadu 2023, Bazilika sv. Petra ve Vatikánu

PAPEŽ FRANTIŠEK 

Tři muži se ocitají s obrovským bohatstvím v rukou díky štědrosti svého pána, který odjíždí na dalekou cestu. Tento pán se však jednoho dne vrátí a znovu si tyto služebníky zavolá v naději, že se s nimi bude radovat z toho, jak se mezitím zasloužili o to, že jeho bohatství přineslo ovoce. Podobenství, které jsme slyšeli (srov. Mt 25,14-30), nás tedy vybízí, abychom se pozastavili nad dvěma cestami: Ježíšovou cestou a cestou našeho života.

Ježíšova cesta. Na začátku podobenství mluví o "člověku, který se vydal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek" (v. 14). Tato "cesta" připomíná samotné tajemství Krista, Boha učiněného člověkem, jeho vzkříšení a nanebevstoupení. On, který vlastně sestoupil z Otcova lůna vstříc lidstvu, smrtí zničil smrt a zmrtvýchvstáním se vrátil k Otci. Uzavřením svého pozemského působení tak Ježíš završuje svou "zpáteční cestu" k Otci. Než však odešel, svěřil nám svůj majetek, skutečný "kapitál": zanechal nám sám sebe v eucharistii, své Slovo života, svou svatou Matku jako naši Matku a rozdal dary Ducha svatého, abychom mohli pokračovat v jeho díle ve světě. Tyto "talenty" jsou udělovány - upřesňuje evangelium - "podle schopností každého z nás" (v. 15), a tedy pro osobní poslání, které nám Pán svěřuje v každodenním životě, ve společnosti a v církvi. To potvrzuje i apoštol Pavel: každému z nás "byla dána milost podle míry Kristova daru. Proto se říká: Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem." (Ef 4,7-8).

Znovu upřeme svůj pohled na Ježíše, který z Otcových rukou přijal všechno, ale toto bohatství si nenechal pro sebe, "nepovažoval za výsadu být jako Bůh, ale vyprázdnil se tím, že přijal postavení služebníka" (Flp 2,6-7). Oblékl se do našeho křehkého lidství, jako dobrý Samaritán utišil naše rány, učinil se chudým, aby nás obohatil božským životem (srov. 2 Kor 8,9), vystoupil na kříž. On, který byl bez hříchu, "Bůh ho učinil hříchem kvůli nám" (2 Kor 5,21). Za nás. Ježíš žil pro nás, kvůli nám. To oživovalo jeho cestu světem před návratem k Otci.

Dnešní podobenství nám však také říká, že "pán těch služebníků se vrátil a chtěl s nimi zúčtovat" (Mt 25,19). Ve skutečnosti po první cestě k Otci bude následovat další, kterou Ježíš vykoná na konci časů, kdy se vrátí ve slávě a bude se s námi chtít znovu setkat, aby "zúčtoval", zúčtoval s dějinami a uvedl nás do radosti věčného života. A tak se musíme ptát sami sebe: jak nás Pán najde, až se vrátí? Jak se představím na setkání s ním?

Tato otázka nás přivádí k druhému momentu: k cestě našeho života. Kterou cestou se ve svém životě vydáme, cestou Ježíše, který se stal darem, nebo cestou sobectví? Cestou otevřených rukou vůči druhým, abychom dávali a sami se darovali, nebo cestou uzavřených rukou, abychom měli víc a opatrovali jen sami sebe? Podobenství nám říká, že každý z nás podle svých schopností a možností dostal "talenty". Pozor: nenechme se oklamat běžným jazykem: nemluvíme zde o osobních schopnostech, ale, jak jsme řekli, o Pánových darech, o tom, co nám Kristus zanechal při návratu k Otci. S nimi nám dal svého Ducha, v němž jsme se stali Božími dětmi a díky němuž můžeme trávit svůj život svědectvím o evangeliu a budováním Božího království. Velkým "kapitálem", který nám byl vložen do rukou, je Boží láska, základ našeho života a síla naší cesty.

Musíme si tedy položit otázku: Co s tak velkým darem na své životní cestě udělám? Podobenství nám říká, že první dva služebníci obdržený dar rozmnožují, zatímco třetí, místo aby důvěřoval svému pánu, který mu ho dal, se ho bojí a zůstává jako ochromený, neriskuje, nevystavuje se riziku a nakonec talent zakopává. A to platí i pro nás: můžeme rozmnožit to, co jsme dostali, a udělat ze života oběť lásky pro druhé, anebo můžeme žít zablokováni falešným obrazem Boha a ze strachu schovat poklad, který jsme dostali, pod zemí, myslet jen na sebe, aniž bychom se nadchli pro něco jiného než pro vlastní pohodlí a zájmy, aniž bychom se angažovali. Otázka je zcela jasná: první dva, kteří obchodují s talenty, riskují. A otázka, kterou kladu já: "Mám já, riskovat, ve svém životě? Riskuji v síle své víry? Umím jako křesťanka, křesťan, riskovat, nebo se uzavírám do sebe ze strachu či z malomyslnosti?".

Hle, bratři a sestry, v tento Světový den chudých nám podobenství o hřivnách připomíná, s jakým duchem přistupujeme k životní cestě. Dostali jsme od Hospodina dar jeho lásky a jsme povoláni k tomu, abychom se stali darem pro druhé. Láska, s níž se o nás Ježíš staral, olej milosrdenství a soucitu, jímž uzdravil naše rány, plamen Ducha, jímž otevřel naše srdce radosti a naději, jsou statky, které si nemůžeme nechat jen pro sebe, spravovat je sami nebo je ukrývat pod zemí. Naplněni dary jsme povoláni k tomu, abychom se navzájem obdarovávali. My, kteří jsme obdrželi tolik darů, se musíme obětovat pro druhé. Obraznost použitá v podobenství je velmi výmluvná: pokud kolem sebe nerozšiřujeme lásku, život vyhasíná v temnotách; pokud neuvedeme do chodu talenty, které jsme obdrželi, existence končí v podzemí, tedy jako bychom už byli mrtví (srov. v. 25.30). Bratři a sestry, kolik je takových pohřbených křesťanů! Kolik křesťanů žije víru, jako by žili pod zemí! 

Mysleme tedy na mnohé materiální, kulturní a duchovní chudoby našeho světa; mysleme na zraněné existence, které obývají naše města, na chudé, kteří se stali neviditelnými, jejichž křik bolesti je potlačen všeobecnou lhostejností zaneprázdněné a roztěkané společnosti... Když tedy myslíme na chudobu, nesmíme zapomínat na skromnost: chudoba je nenápadná, skrývá se. Musíme jít a odvážně ji hledat. Myslíme na ty, kdo jsou utlačováni, unaveni, odsunuti na okraj společnosti, na oběti válek a na ty, kdo opouštějí svou zemi s nasazením života; na ty, kdo jsou bez chleba, bez práce a bez naděje. Tolik chudoby na denním pořádku. A není jich jeden, dva nebo tři: je jich mnoho. Chudí jsou mnozí. A při pomyšlení na tento nesmírný zástup chudých je poselství evangelia jasné: nepohřbívejme dobra Hospodinova! Rozšiřujme dobročinnost, rozdělme se o chléb, znásobujme lásku! Bída je skandál. Chudoba je skandál. Až se Pán vrátí, bude se nás na ni ptát a - jak píše svatý Ambrož - řekne nám: "Proč jsi strpěl tolik chudých lidí, kteří umírali hladem, když jsi měl zlato, za které jsi mohl opatřit jídlo, abys jim je dal? Proč bylo tolik otroků prodáno a využíváno nepřáteli, aniž by někdo podnikl kroky k jejich vykoupení?" (Povinnosti služebníků: PL 16, 148-149).

Modleme se, aby se každý z nás podle daru, který obdržel, a poslání, které mu bylo svěřeno, snažil, aby "dobročinnost přinášela ovoce" - aby dobročinnost přinášela plody - a byl nablízku některým chudým lidem. Modleme se, abychom i my, kteří jsme na konci své cesty přijali Krista v těchto bratřích a sestrách, se kterými se on sám ztotožnil (srov. Mt 25,40), slyšeli, jak nám říká: "Nuže, služebníku dobrý a věrný [...], měj podíl na radosti svého pána" (Mt 25,21).