Papež o odvaze k teologii, která by byla cítit tělem a lidem

Papež František

Teologické bádání, zejména akademické, je často spojováno s přísným používáním rozumu. Jakkoli je to však důležité a potřebné, každý den se dotýkáme skutečnosti, že tajemství života je větší než jakýkoli rozumový úkon. Život je větší a naše srdce je propastnou hlubinou. Jak uvádí Pascal, „posledním krokem rozumu je uznat, že existuje nekonečně mnoho věcí, které jej přesahují“ (Blaise Pascal, Frammenti , Bur, 2002).

Ještě více to platí, když se postavíme před tajemství Boha. Používání rozumu a prohlubování myšlení může otevřít cesty k poznání jen tehdy, když vychází z modlitby a z ducha kontemplace jeho tajemství, jehož bohatství i vědění jsou neproniknutelné (srov. Řím 11,33).

Chápeme tedy, že úkol teologie se nemůže omezit na uspořádanou sestavu myšlenek a pojmů. Musíme být neustále ve střehu před přízrakem osvícenského racionalismu, který nás vede k uspořádání obsahu víry, ale redukuje ji na teorii odtrženou od konkrétní skutečnosti, od dějin lidu, do něhož je ponořena, od otázek života a ran chudých. Nesmíme totiž zapomínat, že křesťanství má svůj životně důležitý střed ve vtělení Boha v Ježíši, které je pro mnohé stále pohoršením a které jsme stále v pokušení osladit ve prospěch měšťácké a „intelektuální“ víry.

Když teologická reflexe podlehla pokušení racionalizovat víru, stala se suchou vědou bez těla a bez srdce, neschopnou zprostředkovat spolu s důvody víry i vzrušující mrazení ze setkání s Bohem. Kardinál Newman v jednom ze svých kázání hovořil o „uzurpaci rozumu“, pokušení, které nás vede k výkladu víry a samotného Písma podle „světské moudrosti“ a sekularistické mentality.

Potřebujeme se vrátit na cestu vtělené teologie, která se nerodí z abstraktních myšlenek koncipovaných u psacího stolu, ale vyvěrá z porodních bolestí konkrétních dějin, ze života národů, ze symbolů kultur, ze skrytých otázek a z křiku, který se ozývá z trpícího těla chudých. Teologie, kterou vytváří Bůh a která přináší světu zvěstovatele osvobození; teologie, která se z vědy o víře stává duchovní moudrostí, aby doprovázela ženy a muže naší doby při objevování překvapivé novosti evangelia; teologie, která se z „akademického vědění“ stává „příchutí srdce“, aby probouzela božský neklid a povzbuzovala lidskou touhu naklonit se nad bezedností Božího tajemství.

To je to, co potřebujeme: teologii, která se nesnaží „nabrat míru“ Božího tajemství, ale nechává se překvapit jeho nezměrnou láskou a s nadšením se pouští do rizika evangelizace a služby svatému Božímu lidu: aby „pookřálo srdce těch, kdo hledají Hospodina“ (Žl 68,33).

V dnešní měnící se době proto potřebujeme nové cesty a nová paradigmata. Potřebujeme „přehodnotit myšlení“: to je odvážný pokus této knihy a teologické reflexe monsignora Antonia Staglianò, prezidenta Papežské teologické akademie, který tvůrčím způsobem zasahuje do konání teologie a píše několik dopisů velikánům filozofie a teologie.

Z těchto dopisů naléhavě vyplývá, že křesťanské myšlení, které v sobě skrývá značné bohatství, je třeba znovu promyslet ve světle nových lidských, vědeckých a kulturních poznatků; je třeba ho zpochybnit požadavky evangelizace, které vyžadují „vycházející teologii“, schopnou pojmout otázky, které se často nacházejí na hranicích složitých, neklidných a zraněných existencí. Tato teologie musí být obnovena novými jazyky a kategoriemi, schopnými promlouvat k srdci všech, přiblížit vzdálené, přijmout ty, kteří smýšlejí jinak, utěšit zarmoucené, ale také, jak s oblibou říkal don Tonino Bello, „zarmoutit utěšené“, aby se všichni mohli nechat zasáhnout a zranit radikální novostí evangelia.

Použijeme-li obraz: teologie, která se dívá vzhůru a naslouchá Slovu; teologie, která upírá svůj pohled na hnací střed křesťanského života, jímž je Ježíš; teologie, která se dívá dolů, která se jako Mistr snižuje, aby umyla nohy světu, aby v dějinách rozpoznala zárodky Božího království a doprovázela neklidné otázky lidstva.

Rád připomínám blahoslaveného Antonia Rosminiho, k němuž má autor této knihy obzvláštní vztah, který tvrdí, že v určitém historickém okamžiku byla křesťanská nauka uzavřena do kompendií racionální teologie a „byla v těchto kompendiích nejen zkrácena, ale byla omezena ještě jiným způsobem, to znamená, že se zcela vzdala všeho, co se týkalo srdce a ostatních lidských schopností, a dbala pouze na uspokojení rozumu. A tak tyto nové knihy už nemluvily k člověku tak, jak to dělaly knihy staré; promlouvaly k části člověka, k jediné schopnosti, která nikdy není člověkem: teologická věda tím získala, ale polevila v moudrosti a školy tak získaly onen úzký a omezený charakter, který vytvořil třídu žáků oddělenou od ostatních lidí“. (A. Rosmini, Le cinque piaghe della Santa Chiesa, ed. G. Picenardi, Ed. Rosminiane, Stresa 2012). Je to velmi aktuální varování, aby se teologie nezúžila a neoddělila nás od světa.

Jsem rád, že mohu představit tuto knihu, která naopak připomíná hodnotu lidové teologie, která vychází sama ze sebe, aby obývala „jiná místa“: Nejen akademie, ale i ulice; nejen vědecké bádání, ale i otázky srdce; nejen rozum, ale i představivost; a především teologie, která hledá a rozeznává rytmus Boží lásky v nejistých krocích člověka, zářivé Ježíšovy oči v temnotách srdce a světa, cesty otevřené Duchem, který nás prolomením naší uzavřenosti činí odvážnými v budování bratrského a solidárního světa.

Pokračovat na této cestě je mým přáním. Mějte odvahu k této teologii, která chutná po „tělu a lidu“. A ať nás Pán provází, abychom od něj přijímali radost z klanění, horlivost činorodé lásky a odvahu představovat si nový svět.