Betlém papeže Františka: Co nás učí jesličky

PAPEŽ FRANTIŠEK

Betlém je obratem, který mění běh dějin. Tam, v domě chleba, se v jeslích rodí Bůh. Jako by nám chtěl říci: zde se vám dávám, jako váš pokrm. Nebere, ale nabízí pokrm, nedává něco, nýbrž sám sebe. V Betlémě odhalujeme, že Bůh není kýmsi, kdo by život bral, ale Tím, kdo život dává.

Člověku, který si od počátku uvykl brát a jíst, Ježíš praví: „Vezměte, jezte. To je mé tělo“ (Mt 26, 26). Tělíčko betlémského Dítěte zahajuje nový životní vzorec – nehltat a nekupit, ale sdílet a darovat. Bůh se umenšuje, aby se stal naším pokrmem. Když se Jím, Chlebem života, sytíme, můžeme se znovu zrodit v lásce a prolomit bludný kruh lačnosti a nenasytnosti. Z „domu chleba“ Ježíš člověka přivádí domů, aby se stal blízkým svému Bohu a bratrem svého bližního. Před jesličkami chápeme, že život se nesytí statky, ale láskou, nikoli chtivostí, ale milosrdenstvím, nikoli dostatkem stavěným na odiv, nýbrž jednoduchostí, kterou je nutno si uchovat.

Bůh ví, že potřebujeme každodenní obživu, a proto se nám dával každý den svého života, od betlémských jeslí až po jeruzalémské večeřadlo. A ještě dnes se na oltáři stává chlebem lámaným za nás: stojí u našich dveří a klepe, aby vešel a jedl u nás (srov. Zj 3, 20). O Vánocích přijímáme na Zemi Ježíše, nebeský Chléb – pokrm, který se nikdy nezkazí, ale již od nynějška nám dává okusit věčný život.