Papež k otevření Pavilonu víry na COP28: Jsme koneční tvorové obývaní potřebou nekonečna
PAPEŽ FRANTIŠEK
Vaše Výsosti,
Pane generální tajemníku,
Drazí bratři a sestry!
Rád bych poděkoval dr. Ahmadovi Al-Tajíbovi, velkému imámovi Al-Azhar, který mi projevil svou blízkost; Radě muslimských starších, s níž jsem se setkal před rokem, Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) a všem partnerům, kteří tento pavilon víry zorganizovali a podpořili. Je to první pavilon svého druhu v centru konference smluvních stran a ukazuje, že každá autentická náboženská víra je zdrojem setkávání a činnosti.
Především je zdrojem setkávání. Je důležité, abychom se nehledě na vzájemné rozdíly setkávali jako bratři a sestry ve svém lidství, a zejména jako věřící, a tak připomněli sobě i světu, že jako poutníci, kteří se utábořili na této zemi, jsme povinni střežit společný domov. Náboženství nám jako svědomí lidstva připomínají, že jsme koneční tvorové, obývaní potřebou nekonečna. Ano, jsme smrtelní, jsme omezení a uchovávat život znamená také odporovat klamným představám o své pohlcující všemohoucnosti, která pustoší planetu. Tento klam vzniká, když se člověk považuje za pána světa; když žije, jako by Bůh neexistoval, a nechává se uchvátit pomíjivými věcmi. Tehdy se člověk, místo aby disponoval technikou, nechává technikou ovládnout, stane se „zbožím“ a zlhostejní: neschopen pláče a lítosti zůstává sám se sebou a povznesen nad morálku a moudrost zachází tak daleko, že zničí i to, co mu umožňuje žít. Proto je klimatické drama také dramatem náboženským: jeho kořeny totiž tkví v domněnce tvorovy soběstačnosti. Ale „tvor [...] se bez Stvořitele ztrácí“ (Gaudium et spes, 36). Ať je tento pavilon naopak místem setkávání a ať jsou náboženství vždy „pohostinnými místy“, která, vydávajíce prorocké svědectví o potřebě transcendence, promlouvají ke světu o bratrství, úctě a vzájemné péči, aniž by jakkoli ospravedlňovala špatné zacházení se stvořením (srov. Dokument o lidském bratrství pro světový mír a společné soužití, Abú Zabí, 4. února 2019).
Tím se dostáváme k dalšímu stěžejnímu tématu tohoto pavilonu a náboženské víry: k akci. Je naléhavě nutné jednat ve prospěch životního prostředí, ale nestačí jen nasadit více ekonomických zdrojů: musíme změnit způsob života, a tak je třeba vychovávat ke střídmému a bratrskému životnímu stylu. Tato činnost je nepostradatelná pro náboženství, která jsou také povolána k výchově ke kontemplaci, protože stvoření není jen systém, který je třeba chránit, ale dar, který je třeba přijmout. A svět ochuzený o kontemplaci bude světem znečištěným ve své duši, který bude nadále odhazovat lidi a produkovat odpad; svět bez modlitby bude říkat mnoho slov, ale zbaven soucitu a slz bude žít jen z materialismu učiněného z peněz a zbraní.
V tomto ohledu víme, jak jsou mír a péče o stvoření vzájemně závislé: všichni mají před očima, jak války a konflikty poškozují životní prostředí a rozdělují národy, což brání společnému nasazení pro společné záležitosti, jako je ochrana planety. Domov je pro všechny obyvatelný pouze tehdy, je-li v něm vytvořeno pokojné klima. Tak je to i s naší Zemí, jejíž půda jako by se spojila s voláním dětí a chudých, aby až do nebe dosáhla jediná prosba: mír! Zachování míru je také úkolem náboženství. Prosím, ať v tomto nepanuje nedůslednost. Ať se fakty nepopírá to, co se říká ústy: ať se o míru nejen mluví, ale ať se jasně vystupuje proti těm, kdo se vydávají za věřící, ale živí nenávist a nebrání se násilí. Připomínám slova Františka z Assisi: „Pokoj, který hlásáte ústy, mějte ještě hojněji ve svých srdcích“ (Legenda o třech druzích: Františkánské prameny, č. 1469). Bratři a sestry, kéž Nejvyšší požehná našim srdcím, abychom společně byli tvůrci míru a strážci stvoření. Děkuji.