Papež k italským hudebníkům: Pokora a velkorysost jsou dvě ctnosti pravého umělce
Jana Gruberová – Vatican News
Veronská aréna je jedním z nejlépe zachovaných římských amfiteátrů v Itálii. Postavena byla v prvním století po Kristu a ještě v desátém století byla téměř neporušená, dokud zemětřesení v následujícím století nezpůsobilo zřícení vnější zdi. V létě roku 1913 přišel veronský tenorista Giovanni Zenatello s myšlenkou, že i Verona by měla důstojně oslavit sté výročí narození Giuseppe Verdiho a napadlo jej uspořádat v Aréně velké operní představení.
Premiéra Verdiho Aidy v Aréně večer 10. srpna 1913 byla jednou z nejvýznamnějších událostí počátku dvacátého století. Do Verony se sjely tisíce diváků z celé Itálie i ze světa, přišli kritici, novináři, hudebníci, mezi nimi Puccini, Boito, Mascagni, Pizzetti a Zandonai; ze spisovatelů seděli v hledišti Maxim Gorkij a Franz Kafka. Po triumfální úspěchu se zrodila největší operní sezóna pod širým nebem na světě, s níž spojily svá jména desítky pěvců, tanečníků, dirigentů, režisérů a scénografů (mj. zde debutovala Marie Callasová).
Divadelní organizace festivalu prošla mnoha proměnami až do sklonku minulého století, kdy se státní operní divadlo, stejně jako všechna ostatní v Itálii, legislativním nařízením změnilo na soukromoprávní nadaci, čímž vznikla současná Nadace veronské arény.
Papež František při čtvrteční audienci tvůrcům operního festivalu poděkoval, že za sto sezón umělecké činnosti na nejvyšší úrovni, které shromáždily a udržely při životě vzácný odkaz minulosti, vždy projevovali inteligentní, tvůrčí a konkrétní formu vděčnosti a milosrdné lásky.
„Kolik práce za tím vším stálo, kolik obětavosti a kolik úsilí: od těch, kdo stavěli a přestavovali kulisy, přes autory a umělce, organizátory různých akcí až po všechny ty, z nichž mnozí, možná většina, pracovali, jak se říká, „za oponou“". Když o tom přemýšlíme, napadá nás, co říká svatý Pavel o církvi, když ji přirovnává k tělu, které má mnoho údů: každá část se doplňuje s ostatními ve své specifické funkci. Sto let umění totiž nemůže vytvořit jeden člověk sám, a dokonce ani malá skupina vyvolených: vyžaduje to příspěvek velkého společenství, jehož práce přesahuje samotnou existenci jednotlivců a v němž ti, kdo pracují, vědí, že budují něco nejen pro sebe, ale i pro ty, kdo přijdou po nich“.
Jak papež dále vyzdvihl, účastníci audience s sebou tedy přivádějí ještě mnohem větší zástup svých kolegů, kteří je předešli.
„Je to zástup, který je vždy přítomen, dokonce i na jevišti, při každém představení, a připomíná nám, jak je v umění stejně jako v životě důležité být pokorný a velkorysý. Pokora a velkorysost: dvě ctnosti pravého umělce, o nichž nám vyprávějí dějiny vašeho festivalu! Proto vás povzbuzuji, abyste v této práci pokračoval a dělali ji s láskou, ani ne tak pro osobní úspěch, ale pro radost z toho, že můžete druhým něco krásného dát. Rozdávejte štěstí prostřednictvím umění, šiřte klid, předávejte harmonii! Všichni to tolik potřebujeme“.
Požádal papež František tvůrce veronského operního festivalu před závěrečným požehnáním a prosbou o modlitbu.
