PODCAST: Papežova homilie na svátek obrácení apoštola Pavla
HOMILIE SVATÉHO OTCE
Druhé nešpory svátku obrácení svatého Pavla
Závěr Týdne modliteb za jednotu křesťanů
Řím, Bazilika svatého Pavla za hradbami, 25. ledna 2024
V evangeliu, které jsme slyšeli, učitel Zákona, ačkoli oslovuje Ježíše a říká mu "Mistře", se od něj nechce nechat poučit, ale "vyzkoušet ho". Ještě větší faleš však vyplývá z jeho otázky: "Co mám dělat, abych zdědil věčný život?" (Lk 10,25). Dělat, abych zdědil, dělat, abych měl: zde se jedná o pokřivenou religiozitu, založenou na vlastnictví místo na daru, kde Bůh je prostředkem k získání toho, co chci, nikoli cílem, který má být milován celým srdcem. Ježíš je však trpělivý a vyzývá onoho učitele, aby našel odpověď v Zákoně, jehož byl znalcem a který předepisuje: "Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a svého bližního jako sebe samého" (Lk 10,27).
Pak se muž, "chtěje se ospravedlnit", ptá podruhé: "A kdo je můj bližní?" (Lk 10,29). Jestliže první otázka hrozila redukcí Boha na své "já", tato se snaží rozdělit: rozdělit lidi na ty, které člověk musí milovat, a na ty, které může ignorovat. A rozdělování nikdy nepochází od Boha: je to ďábel, je to rozdělovatel. Ježíš však neodpovídá teorií, nýbrž podobenstvím o milosrdném Samaritánovi, konkrétním příběhem, který navíc zpochybňuje i nás. Protože, drazí bratři a sestry, právě kněz a levita se chovají špatně, lhostejně, když upřednostňují hájení svých náboženských tradic před potřebami těch, kdo trpí. Naopak je to heretik, Samaritán, který dává slovu "bližní" smysl, protože se sám činí bližním: cítí soucit, přistupuje a laskavě se sklání nad ranami onoho bratra; pečuje o něj bez ohledu na jeho minulost a chyby a slouží mu celou svou bytostí (srov. Lk 10,33-35). Z toho Ježíš usuzuje, že správná otázka nezní "Kdo je můj bližní?", ale "Činím se bližním já?". Pouze tato láska, která se stává svobodnou službou, pouze tato láska, kterou Ježíš hlásal a žil, sblíží odloučené křesťany mezi sebou. Ano, jen tato láska, která se nevrací do minulosti, aby se distancovala nebo ukazovala prstem, jen tato láska, která ve jménu Boha staví bratra nad pevnou obranu vlastního náboženského systému, jen tato láska nás sjednotí. Bratr je na prvním místě, systém až na druhém.
Bratři a sestry, mezi sebou bychom si nikdy neměli klást otázku "kdo je můj bližní?". Protože každý pokřtěný člověk patří do téhož Těla Kristova; ba co víc, protože každý člověk na světě je můj bratr, moje sestra a všichni tvoříme "symfonii lidstva", jehož prvorozeným a vykupitelem je Kristus. Jak nám připomíná svatý Irenej, kterého jsem měl tu radost prohlásit za "učitele jednoty", "kdo miluje pravdu, nesmí se nechat unést rozdílností jednotlivých zvuků, ani si myslet, že jeden je tvůrcem a původcem tohoto zvuku a druhý tvůrcem a původcem druhého [...], ale musí si myslet, že je vytvořil jeden jediný" (Adv. haer. II, 25, 2). Ne tedy "kdo je můj bližní?", ale " činím se bližním?". Dělám se já a pak moje společenství, moje církev, moje spiritualita bližním? Nebo zůstaneme zabarikádovaní v obraně vlastních zájmů, žárliví ve své autonomii, uzavřeni v kalkulaci vlastních výhod, vstupující do vztahů s druhými jen proto, abychom od nich něco získali? V takovém případě by nešlo jen o strategické chyby, ale o nevěru evangeliu.
"Co mám dělat, abych zdědil věčný život?": tak začíná dialog mezi zákoníkem a Ježíšem. Dnes je však i tato první otázka převrácena díky apoštolu Pavlovi, jehož obrácení slavíme v bazilice jemu zasvěcené. Nuže, když se Saul z Tarsu, pronásledovatel křesťanů, setkává s Ježíšem ve vidění světla, které ho zahalí a změní jeho život, ptá se ho: "Co mám dělat, Pane?" (Sk 22,10). Neptá se "co mám dělat, abych získal dědictví?", ale "co mám dělat, Pane?": Bůh je cílem žádosti, pravým dědictvím, nejvyšším dobrem. Pavel nemění svůj život na základě svých cílů, nestává se lepším, protože realizuje své plány. Jeho obrácení vychází z existenciálního obratu, kdy prvenství už nepatří jeho výkonům před Zákonem, ale poslušnosti vůči Bohu, v naprosté otevřenosti vůči tomu, co chce on. Je-li Bůh pokladem, může náš církevní program spočívat pouze v plnění jeho vůle, ve vycházení vstříc jeho přáním. A on se noc předtím, než za nás položil svůj život, vroucně modlil k Otci za nás všechny, "aby všichni byli jedno" (J 17,21). Taková je jeho vůle.
Všechny snahy o plnou jednotu jsou povolány jít stejnou cestou jako Pavel, odložit ústřední postavení našich představ, abychom hledali hlas Hospodinův a ponechali mu iniciativu a prostor. Tomu dobře rozuměl jiný Pavel, velký průkopník ekumenického hnutí, abbé Paul Couturier, který se modlil za jednotu věřících "jak ji chce Kristus", "prostředky, které chce On". Potřebujeme toto obrácení perspektivy a především srdce, protože, jak uvedl II. vatikánský koncil před šedesáti lety: "Není pravého ekumenismu bez vnitřního obrácení" (Unitatis redintegratio, 7). Když se společně modlíme, poznáváme, každý ze svého nitra, že se potřebujeme obrátit, dovolit Bohu, aby změnil naše srdce. To je cesta: jít společně a společně sloužit, přičemž na prvním místě je modlitba. Ve skutečnosti, jak křesťané dozrávají ve službě Bohu a bližnímu, rostou také ve vzájemném porozumění, jak znovu uvádí koncil: "Neboť čím užší bude jejich společenství s Otcem, se Slovem a s Duchem svatým, tím důvěrněji a snadněji budou moci navázat vzájemné bratrství" (tamtéž).
Proto jsme tu dnes večer my, kteří pocházíme z různých zemí, z různých kultur a tradic. Jsem vděčný Jeho Milosti Justinu Welbymu, arcibiskupovi z Canterbury, metropolitovi Polykarpovi, který zastupuje ekumenický patriarchát, a vám všem, kteří zde zastupujete mnohá křesťanská společenství. Zvláštní pozdrav adresuji členům Mezinárodní smíšené komise pro teologický dialog mezi katolickou církví a východními pravoslavnými církvemi, kteří slaví 20. výročí svého vzniku, a katolickým a anglikánským biskupům, kteří se účastní zasedání Mezinárodní komise pro jednotu a misii. Je krásné, že dnes můžeme s mým bratrem arcibiskupem Justinem udělit těmto dvojicím biskupů mandát, aby i nadále svědčili o jednotě, kterou Bůh chce pro svou církev v jejich regionech, a společně šli "šířit Boží milosrdenství a pokoj ve světě, který to potřebuje" (Výzva biskupů IARCCUM, Řím 2016). Zdravím také studentské stipendisty Výboru pro kulturní spolupráci s pravoslavnými církvemi při Dikasteriu pro podporu jednoty křesťanů a účastníky studijních pobytů pořádaných pro mladé kněze a mnichy východních pravoslavných církví a pro studenty Bosseyského ekumenického institutu Ekumenické rady církví.
Společně se jako bratři a sestry v Kristu modlíme s Pavlem slovy: "Co máme dělat, Pane?". A v položení této otázky už je odpověď, protože první odpovědí je modlitba. Modlitba za jednotu je prvním úkolem naší cesty. A je to úkol svatý, protože je to bytí ve společenství s Kristem, který se především modlil k Otci za jednotu. A pokračujme také v modlitbách za ukončení válek, zejména na Ukrajině a ve Svaté zemi. Srdečná myšlenka patří také milovanému lidu Burkiny Faso, zejména tamním komunitám, které připravily materiál pro Týden modliteb za jednotu: kéž láska k bližnímu nahradí násilí, které sužuje jejich zemi.
"Co mám dělat, Pane?" A Pán," dodává Pavel, mi řekl "vstaň a jdi dál!" (Sk 22,10). Vstaň, říká Ježíš každému z nás a našemu úsilí o jednotu. Vstaňme tedy ve jménu Kristově od své únavy a svých zvyků a jděme dál, jděme vpřed, protože On to chce a chce, "aby svět uvěřil" (J 17,21). Modleme se tedy a jděme vpřed, protože to si od nás Bůh přeje. To je to, co si od nás přeje.
