Papež při kající bohoslužbě: Vraťme Boží odpuštění do středu církve!
PAPEŽ FRANTIŠEK
„I my jsme vstoupili na cestu nového života“ (Řím 6,4), napsal apoštol Pavel prvním křesťanům této římské církve. Ale co je to onen nový život, o kterém Pavel mluví? Je to život, který se rodí ze křtu, který nás ponořuje do Ježíšovy smrti a vzkříšení a činí nás navždy Božími dětmi, dětmi vzkříšení určenými k věčnému životu, zaměřenými k věcem nahoře. Je to život, který nás přivádí k naší nejpravdivější identitě, tedy k té, že jsme milovanými dětmi Otce, takže každý smutek a překážka, každá námaha a soužení nemohou zvítězit nad touto úžasnou a ustavující skutečností: jsme dětmi dobrého Boha.
Slyšeli jsme, že svatý Pavel spojuje nový život se slovesem „vstoupit“. Nový život, započatý ve křtu, je tedy cestou. A na této cestě se neodchází do důchodu – nikdo na této cestě nejde do penze, protože musí jít stále dál. A po mnoha krocích na této cestě jsme možná ztratili ze zřetele svatý život, který v nás proudí: den za dnem, ponořeni do opakujícího se rytmu, zaujati tisíci věcmi, omámeni mnoha zprávami, hledáme všude uspokojení a novoty, hledáme podněty a pozitivní vjemy, ale…ale zapomínáme, že v nás už proudí nový život a že jako žhavé uhlíky pod popelem čeká, aby vzplál a vše osvětlil. Když jsme zaměstnáni tisícerými věcmi, myslíme na Ducha svatého, kterého máme v nitru a který nás nese vpřed? Mně se často stává, že na něj nemyslím, a to je špatné. Když se tak dáváme lecčíms smýkat, zapomínáme na onu pravou cestu, kterou se v novém životě máme ubírat.
Musíme hledat řeřavé uhlíky pod popelem a tento popel, který se usadil na srdci, před zrakem naší duše ukrývá krásu. Bůh, který je v novém životě naším Otcem, se nám pak jeví jako pán; místo abychom se mu svěřili, smlouváme s ním; místo abychom ho milovali, bojíme se ho. A druzí, místo aby byli bratry a sestrami, jako děti téhož Otce, se nám zdají být překážkami a protivníky. To je ošklivý zvyk: považovat naše souputníky za protivníky. Mnohdy to ale děláme. Chyby druhého člověka se zdají být přehnané a jeho přednosti skryté; jak často jsme vůči druhým neoblomní a k sobě shovívaví! Cítíme nezadržitelnou sílu páchat zlo, kterému bychom se rádi vyhnuli. Je to problém pro každého člověka, když i svatý Pavel píše římskému společenství: „Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci“ (7,19). I on byl hříšník a my se také mnohdy dopouštíme zla, které si nepřejeme. Zkrátka, poté, co jsme zastřeli Boží tvář, zatemnili tváře našich bratří a sester, rozostřili velikost, kterou v sobě nosíme, zůstáváme sice na cestě, ale potřebujeme nový ukazatel, nová znamení, změnu tempa, směr, který by nám znovu pomohl objevit cestu křtu, obnovit naši původní krásu skrytou pod příkrovem popela, obnovit smysl pro pohyb vpřed. Kolikrát nás putování unaví a ztrácíme smysl pro pohyb vpřed? Zůstáváme v klidu – či nejen v klidu, ale na místě.
Bratři a sestry, kudy vede cesta, abychom se vrátili k pouti nového života? V postní době a k nové pouti, kudy vede tato cesta? Je to cesta Božího odpuštění. Zapište si do mysli a do srdce: Boha nikdy neunavuje odpouštět. Slyšeli jste to? Jste schopni si to zopakovat se mnou? Všichni společně: [všichni]: Boha nikdy neunavuje odpouštět. Pro jistotu: ještě jednou: [všichni]: Boha nikdy neunavuje odpouštět. V čem je ale svízel? Že nás unavuje prosit o odpuštění! Nás unavuje prosit o odpuštění. Ale Boha nikdy neunavuje odpouštět. Na to nezapomínejme. A božské odpuštění dělá právě toto: činí nás novými, jakoby čerstvě pokřtěnými. Očišťuje nás uvnitř, vrací nás do stavu křestního znovuzrození: způsobuje, že v srdci, vyprahlém smutkem a zaprášeném hříchy, znovu proudí svěží vody milosti; Bůh odstraňuje popel ze žhavých uhlíků duše, čistí ty vnitřní skvrny, které brání důvěřovat Bohu, objímat bratry a sestry, milovat sebe sama. On všechno odpouští. „Ach, Otče, mám hřích, který je jistě neodpustitelný“. – „Poslouchej: Bůh odpouští všechno, protože Boha nikdy neunavuje odpouštět“.
Boží odpuštění nás vnitřně proměňuje: dává nám nový život a nový pohled. Není náhodou, že v evangeliu, které jsme slyšeli, Ježíš prohlašuje: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha“ (Mt 5,8). Připravuje naše oči na to, abychom viděli Boha. Člověk vidí Boha jen tehdy, když má očištěné srdce: očistěte srdce, abyste viděli Boha. Kdo však může toto očištění provést? Naše nasazení je nutné, ale nestačí: nestačí, jsme slabí, nemůžeme; jen Bůh zná a uzdravuje srdce, zapamatujte si to: jen Bůh může poznat a uzdravit srdce, jen on ho může osvobodit od zla. Aby se tak stalo, musíme mu přinést své otevřené a zkroušené srdce; napodobit malomocného z evangelia, který se k němu modlí takto: „Chceš-li, můžeš mě očistit!“ (Mk 1,40): to je krásné. „Chceš-li, můžeš mě vnitřně proměnit, můžeš mě očistit“. Je to krásná modlitba a můžeme ji opakovat společně. Společně: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit“. Ještě jednou: [všichni] „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit“. A teď to v tichosti každý řekne Pánu a podívá se na své hříchy. Podívejte se na hříchy, podívejte se na špatné věci, které máte v sobě a které jste udělali; v tichosti řekněte Pánu: 'Pane, chceš-li, můžeš mě očistit'. A On může. Někteří lidé si myslí: „Ale tento hřích je příliš ošklivý, Bůh nemůže ...“. Bůh odpouští všechno, Boha nikdy neunavuje odpouštět. Vzpomínáte si na to? Zopakujte si to: Boha nikdy neunavuje odpouštět. Všichni dohromady: [všichni] Boha nikdy neunavuje odpouštět.
Bůh si to přeje, protože chce, abychom byli obnovení, svobodní a vnitřně lehcí, šťastní a na cestě, nikoliv „zaparkovaní“ na cestách života. On ví, jak snadné je pro nás klopýtnout, upadnout a zůstat na zemi, a chce, abychom opět vstali. Viděl jsem krásný obraz, kde se Bůh sklání, aby nás zvedl, obrací se k nám: a to Bůh dělá pokaždé, když přistupujeme ke zpovědi. Nezarmucujme ho, neodkládejme setkání s jeho odpuštěním, protože jen když nás On postaví zpátky na nohy, můžeme se vrátit na cestu a vidět porážku našeho hříchu, který byl navždy vymazán. Hřích je totiž vždy porážkou a On nad hříchem vítězí, On je vítězstvím. A co víc, „v okamžiku, kdy je hříšníkovi odpuštěno, je uchopen Bohem a obnoven milostí, hřích - světe div se! - se stává místem, kde Bůh vstupuje do kontaktu s člověkem. [...] Bůh se tak dává poznat tím, že odpouští. Poznávám Boha studiem katecheze ..., ale nepoznáš ho jen rozumem; teprve když je tvé srdce kajícné a jdeš k němu a ukážeš mu své špinavé srdce, tam poznáš Boha, který odpouští: „Jdi v pokoji, tvé hříchy jsou ti odpuštěny“. A tento Bůh se dává poznat tím, že odpouští, a co dělá hříšník, když nahlédne do propasti vlastního hříchu? Objevuje pro sebe nekonečnost milosrdenství“. (A. LOUF, Pod vedením Ducha, Magnano 1990, 68-69). A to je restart nového života: život započatý ve křtu znovu začíná po odpuštění.
Proto se nezříkejme Božího odpuštění, svátosti smíření: není to zbožný úkon, ale základ křesťanské existence; nejde o to umět dobře vyjmenovat své hříchy, ale uznat sebe sama za hříšníka a vrhnout se do náruče lásky ukřižovaného Ježíše, abychom byli osvobozeni; a to není moralistní gesto, ne, ale vzkříšení srdce: vzkříšený Bůh nás vzkřísí, nás všechny. Jděme tedy a přijměme Boží odpuštění a my, kteří je udělujeme, pociťujme, že jsme rozdavateli radosti Otce, který nachází svého ztraceného syna; pociťujme, že naše ruce, položené na hlavy věřících, jsou rukama probodenýma milosrdenstvím Ježíše, který proměňuje rány hříchu v průrvy milosrdenství; a my, kteří zpovídáme, pociťujme, že „odpuštění a pokoj“, které hlásáme, jsou pohlazením Ducha svatého po srdcích věřících. Odpouštějme, drazí bratři, odpouštějme, drazí bratři kněží, odpouštějme vždy jako Bůh, kterého neunavuje odpouštět, a nalezneme sami sebe; a vždy udělujme odpuštění těm, kdo o ně žádají, a pomáhejme těm, kdo se bojí, aby s důvěrou přistupovali ke svátosti uzdravení a radosti. Vraťme Boží odpuštění do středu církve! A vy, drazí bratři kněží, nežádejte příliš mnoho: nechte vyslovit, a vy odpusťte všechno. Nezacházejte daleko, ne ...
A teď se připravme na přijetí nového života, vyznejme Pánu, že je v nás tolik starého: ošklivé věci ... Malomocenství hříchu poskvrnilo naši krásu, a tak říkáme: Ježíši, chceš-li, můžeš mě očistit! Všichni společně: [všichni] „Ježíši, chceš-li, můžeš mě očistit“. Od myšlenky, že tě nepotřebujeme každý den: [všichni] Ježíši, chceš-li, můžeš mě očistit! Od toho, abych žil pokojně se svou dvojakostí, aniž bych ve tvém odpuštění hledal cestu ke svobodě: [všichni] Ježíši, chceš-li, můžeš mě očistit! Od toho, když dobré úmysly nenásledují skutky, když odkládám modlitbu a setkání s tebou: [všichni] Ježíši, chceš-li, můžeš mě očistit! Když se smiřuji se zlem, s nepoctivostí, s falší, když odsuzuji druhé, pohrdám jimi a pomlouvám je, stěžuji si na všechny a na všechno: [všichni] Ježíši, chceš-li, můžeš mě očistit! A když se spokojím s tím, že nečiním zlo, ale nekonám dobro službou v církvi a ve společnosti: [všichni] Ježíši, chceš-li, můžeš mě očistit! Ano, Ježíši, věřím, že mě můžeš očistit, věřím, že potřebuji tvé odpuštění. Ježíši, obnov mě a já budu znovu kráčet novým životem. Ježíši, chceš-li, můžeš mě očistit.
