PODCAST: Papež František na Benátském bienále
PAPEŽ FRANTIŠEK
Velmi jsem si přál přijet na Bienále umění v Benátkách na reciproční návštěvu, jak je dobrým zvykem mezi přáteli. V červnu loňského roku jsem měl tu radost přivítat v Sixtinské kapli početnou skupinu umělců. Nyní přicházím „k vám domů“, abych se s vámi osobně setkal, cítil se vám ještě blíže a tímto způsobem vám poděkoval za to, čím jste a co děláte. A zároveň bych odtud rád všem vzkázal toto: svět potřebuje umělce. Svědčí o tom množství lidí všech věkových kategorií, kteří navštěvují umělecká místa a akce; rád mezi nimi vzpomínám na tzv. Vatikánské kaple, první pavilon Svatého stolce postavený před šesti lety na ostrově San Giorgio ve spolupráci s nadací Cini v rámci Bienále architektury.
Přiznám se, že se vedle vás necítím jako cizinec: cítím se doma. A myslím si, že to vlastně platí pro každého člověka, protože umění má podle všeho status „města - útočiště“, města těch, kteří se nepodřizují režimu násilí a diskriminace, ale vytvářejí formy lidské sounáležitosti schopné rozpoznat, začlenit, chránit, obejmout každého. Každého, počínaje tím posledním.
Města útočiště jsou biblickou institucí, o níž se zmiňuje již Deuteronomický zákoník (srov. Dt 4,41) a která má zabránit prolévání nevinné krve a mírnit slepou touhu po pomstě, zaručit ochranu lidských práv a hledat formy smíření. Bylo by důležité, kdyby se různé umělecké postupy dokázaly všude etablovat jako jakási síť měst útočišť, která by společně pracovala na tom, aby svět zbavila nesmyslných a prázdných kontrastů, jež se snaží uchvátit moc skrze rasismus, xenofobii, nerovnost, ekologickou nerovnováhu a aporofobii, tento strašlivý neologismus znamenající „strach z chudých“. Za těmito antinomiemi se vždy skrývá odmítání druhého. Je v tom sobectví, které nás nutí fungovat jako osamělé ostrovy namísto spolupracujících souostroví. Prosím vás, kolegové umělci, představte si města, která na mapě ještě neexistují: města, kde žádný člověk není považován za cizího. Proto když říkáme „cizinci všude“, navrhujeme „bratři všude“.
Název pavilonu, ve kterém se nacházíme, zní „Na vlastní oči“. Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval a abychom se odvážili podívat se na sebe. V tom je Ježíš věčným Mistrem: dívá se na každého s intenzitou lásky, která nesoudí, ale umí být nablízku a povzbudit. A řekl bych, že umění nás vychovává k takovému pohledu, ne majetnickému, ne objektivizujícímu, ale ani lhostejnému, povrchnímu; vychovává nás ke kontemplativnímu pohledu. Umělci jsou ve světě, ale jsou povoláni ho přesahovat. Dnes je například více než kdy jindy naléhavé, aby uměli jasně odlišit umění od trhu. Trh samozřejmě propaguje a kanonizuje, ale vždy existuje riziko, že „vysává“ kreativitu, krade nevinnost a nakonec chladně nařizuje, co dělat.
Dnes jsme se všichni rozhodli sejít se zde, v ženské věznici Giudecca. Je pravda, že nikdo nemá monopol na lidskou bolest. Existuje však radost a utrpení, které se v ženách spojují v jedinečné podobě a kterým musíme naslouchat, protože nás mají něco důležitého naučit. Mám na mysli umělkyně jako Frida Khalo, Corita Kentová nebo Louise Bourgeoisová a mnohé další. Z celého srdce doufám, že nám současné umění dokáže otevřít oči a pomůže nám náležitě ocenit přínos žen jako spoluúčastnic lidského dobrodružství.
Milé umělkyně, připomínám otázku, kterou Ježíš adresoval zástupům ohledně Jana Křtitele: „Co jste vyšli vidět na poušť? Třtinu třepotající se ve větru? Na co jste tedy vyšli, abyste se podívali?“ (Mt 11,7-8). Uchovejme si tuto otázku v srdci. Pobízí nás k budoucnosti.
Děkuji vám! Nesu vás v modlitbě. I vy se za mě, prosím, modlete. Děkuji vám.
