Papež: Eutanazie je selháním lásky, podporujme lidskou důstojnost na konci života

L'Osservatore Romano

V dnešní době, kdy čelíme tragickým důsledkům válek, násilí a nespravedlnosti různého druhu, je příliš snadné propadnout smutku, ba dokonce zoufalství. A přesto jsme jako členové lidské rodiny a především jako věřící povoláni k tomu, abychom s láskou a soucitem doprovázeli lidi, kteří zápasí a snaží se najít důvody k naději, píše papež František v poselství zaslaném účastníkům prvního mezinárodního mezináboženského sympozia o paliativní péči, které se koná v kanadském Torontu od 21. do 23. května. Setkání se účastní předsedové dvou zastřešujících orgánů - za Papežskou akademii pro život arcibiskup Vincenzo Paglia a za Kanadskou biskupskou konferenci biskup William McGrattan - spolu se zdravotníky z celého světa a příslušníky různých náboženských vyznání.

Konkrétní znamení blízkosti a solidarity s trpícími

V poselství psaném v angličtině, které bylo zveřejněno dnes, ve středu 22. května, papež s odkazem na téma sympozia připomíná, že naděje nám dává sílu čelit otázkám, které před nás staví životní výzvy, těžkosti a obavy. Všichni ti, kdo zakusili nejistotu, která často přichází s nemocí a smrtí, poznamenává František, skutečně potřebují svědectví naděje, které jim vydávají ti, kdo o ně pečují a zůstávají po jejich boku. V tomto ohledu je paliativní péče, která se snaží co nejvíce zmírnit břemeno utrpení, především konkrétním projevem blízkosti a solidarity s našimi trpícími bratry a sestrami. Zároveň tento druh péče pomáhá pacientům a jejich blízkým přijmout zranitelnost, křehkost a konečnost, které charakterizují lidský život na tomto světě.

Eutanazie jako selhání lásky

Papež jasně říká, že skutečná paliativní péče se radikálně liší od eutanazie, která nikdy není zdrojem naděje ani opravdového zájmu o nemocné a umírající. Je spíše selháním lásky, odrazem kultury odpisu, v níž lidé již nejsou považováni za základní hodnotu, o kterou je třeba pečovat a kterou je třeba respektovat (Fratelli tutti, 18). Papež poukazuje na to, že eutanazie je často falešně prezentována jako forma soucitu. Postoj soucitu, který znamená „cítit s“, nezahrnuje úmyslné jednání s cílem ukončit život, ale spíše ochotu sdílet břemeno lidí, kteří stojí před posledním úsekem naší pozemské pouti. Naopak, paliativní péče je skutečnou formou soucitu, protože reaguje na utrpení, ať už fyzické, emocionální, psychické nebo duchovní, potvrzením základní a nedotknutelné důstojnosti každého člověka, zejména umírajícího, a tím, že mu pomáhá přijmout nevyhnutelný okamžik přechodu z tohoto života do života věčného.

Pomáhat nemocným a umírajícím uvědomit si, že nejsou sami

Z tohoto pohledu náboženské přesvědčení nabízí hlubší pochopení nemoci, utrpení a smrti, považuje je za součást tajemství Boží Prozřetelnosti a z hlediska křesťanské tradice za prostředek k dosažení posvěcení. Není náhodou, zdůrazňuje papež, že soucitná práce a úcta, kterou prokazují zdravotníci a specializovaní pracovníci ve zdravotnictví, často umožňují lidem na konci života nalézt duchovní útěchu, naději a smíření s Bohem, členy rodiny a přáteli. František tuto službu označuje za důležitou – „dokonce bych řekl, že nezbytnou - k tomu, abychom nemocným a umírajícím pomohli uvědomit si, že nejsou izolovaní nebo osamocení, že jejich život není břemenem, ale že zůstávají v Božích očích vnitřně cenní a spojeni s námi poutem společenství“.