Papežova svatodušní homilie

PAPEŽ FRANTIŠEK

Ve vyprávění o Letnicích (srov. Sk 2,1-11) se nám ukazují dvě oblasti působení Ducha svatého v církvi: v nás a v poslání, a to se dvěma charakteristikami: mocí a laskavostí. Rozjímejme o tom.

Působení Ducha v nás je silné, což symbolizují znamení větru a ohně, která jsou v Bibli často spojována s Boží mocí (srov. Ex 19,16-19). Bez této síly nikdy nebudeme schopni porazit zlo ani zvítězit nad žádostmi těla, o nichž mluví svatý Pavel. Jde o přemáhání těchto popudů duše, nečistoty, modloslužby, sváru, závisti... (Gal 5,19-21): a s Duchem můžeme zvítězit, on nám k tomu dává sílu, protože vstupuje do našeho "vyprahlého, strnulého a chladného" srdce (srov. sekvence Veni Sancte Spiritus), vstupuje do tohoto srdce a všechno uzdravuje. 

A Ježíš nám to také ukazuje, když se, veden Duchem, odebírá na čtyřicet dní na poušť (srov. Mt 4,1-11), aby byl pokoušen. A v té době roste i jeho lidství, posiluje se a připravuje na poslání.

Zároveň je Paraklétovo působení v nás také jemné: je silné a jemné. Vítr a oheň neničí ani nespalují to, čeho se dotknou: jeden naplňuje dům, v němž se učedníci nacházejí, a oheň spočívá jemně, v podobě malých plamínků, na hlavě každého z nich. A tato mírnost je také rysem Božího jednání, které v Bibli tak často nacházíme. 

A je krásné vidět, jak tatáž síla, která nejprve zorala hroudy vášní, pak jemně, poté co zasadila sazenice ctností, je "zalévá", "ošetřuje" (srov. Sekvence) a chrání láskou, aby rostly a sílily a my mohli po únavě z boje proti zlu okusit sladkost milosrdenství a společenství s Bohem. Takový je i Duch: silný, dává nám sílu vítězit, a zároveň mírný. Mluvíme o pomazání Duchem, Duch nás pomazává, je s námi. Jak říká jedna krásná modlitba prvotní církve: "Tvá mírnost zůstává, Pane, se mnou, a stejně tak plody tvé lásky!" (Ódy Šalamounovy, 14,6).

 Duch svatý, který sestoupil na učedníky a stal se jim blízkým - tedy "paraklét" -, působí tak, že proměňuje jejich srdce a vlévá jim "odvahu, která je podněcuje, aby předávali druhým svou zkušenost s Ježíšem a naději, která je oživuje" (sv. Jan Pavel II., Enc. Redemptoris missio, 24). Jak Petr a Jan později dosvědčí před sanhedrinem, když se po nich žádá, aby "nijak nemluvili a neučili ve jménu Ježíšově" (Sk 4,18); odpoví: "Nemůžeme mlčet o tom, co jsme viděli a slyšeli" (v. 20). Na tuto odpověď mají moc Ducha svatého.

A to je důležité i pro nás, kteří jsme Ducha dostali ve křtu a biřmování. Z "večeřadla" této baziliky jsme dnes podobně jako apoštolové zvláště posláni hlásat evangelium všem a jít "vždy dál, nejen v zeměpisném smyslu, ale i za etnické a náboženské bariéry, pro skutečně univerzální misii" (Redemptoris missio, 25). A díky Duchu svatému to můžeme a musíme dělat se stejnou silou a laskavostí.

Se stejnou silou: to znamená ne s nadutostí a vnucováním: křesťan není panovačný, jeho síla je jiná, a to síla Ducha; a dokonce ani ne s vypočítavostí a vychytralostí, křesťan pracuje s touto energií, která vychází z věrnosti pravdě, kterou Duch učí naše srdce a dává jí v nás růst. A tak se odevzdáváme, odevzdáváme se Duchu, nevzdáváme se moci světa, ale nadále mluvíme o míru těm, kdo chtějí válku, mluvíme o odpuštění těm, kdo rozsévají pomstu, mluvíme o přijetí a solidaritě těm, kdo zavírají dveře a staví bariéry, mluvíme o životě těm, kdo volí smrt, mluvíme o úctě těm, kdo rádi ponižují, urážejí a zavrhují, mluvíme o věrnosti těm, kdo odmítají všechny vazby a zaměňují svobodu za povrchní, neprůhledný a prázdný individualismus. Aniž bychom se nechali zastrašit obtížemi, ani posměchem, ani odporem, který dnes stejně jako včera nikdy v apoštolském životě nechybí (srov. Sk 4,1-31).

A zároveň, když to děláme s touto silou, má být samo naše hlásání laskavé, má přijímat všechny - nezapomínejme na to: všechny, každého; nezapomínejme na ono podobenství o hostech na hostině, kteří nechtěli přijít: "Jděte na rozcestí a přiveďte všechny, všechny, dobré i zlé, všechny". Duch nám dává sílu vyjít a zvát všechny, s touto laskavostí... dává nám laskavost, abychom všechny přijali. 

My všichni, bratři a sestry, velmi potřebujeme naději, která není optimismem, ne, ne: je to něco jiného. Potřebujeme naději a naděje je zobrazena jako ta kotva, tam, u břehu, a my se na laně vydáváme vstříc naději. Potřebujeme naději, potřebujeme pozvednout oči k obzorům míru, bratrství, spravedlnosti a solidarity. To je jediná cesta života, žádná jiná neexistuje. Samozřejmě, bohužel, často se nezdá snadná, skutečně je to cesta někdy klikatá a do kopce, to je pravda. Ale víme, že na ní nejsme sami, máme tu jistotu, že s pomocí Ducha svatého, s jeho dary, po ní můžeme společně kráčet a činit ji stále schůdnější i pro druhé.

Obnovme, bratři a sestry, svou víru v přítomnost Utěšitele, který je po našem boku, a pokračujme v modlitbě:

Přijď, Duchu Stvořiteli, osvěť naši mysl,

naplň naše srdce svou milostí, veď naše kroky,

dej našemu světu svůj pokoj.

Amen.