Papež o slavnosti Božího Těla: Navraťme světu dobrou a čerstvou vůni chleba lásky

„Vzal chléb a požehnal ho“ (Mk 14,22). Tímto gestem začíná vyprávění o ustanovení eucharistie v evangeliu svatého Marka. A právě z tohoto Ježíšova gesta - žehnání chleba - bychom mohli vyjít a zamyslet se nad třemi rozměry tajemství, které slavíme: díkůvzdání, památka a přítomnost.

Za prvé: díkůvzdání. Slovo „eucharistie“ totiž ve skutečnosti znamená „díky“: „děkujeme“ Bohu za jeho dary, a v tomto smyslu je znamení chleba důležité. Je to pokrm každého dne, s nímž přinášíme na oltář vše, co jsme a co máme: život, práci, úspěchy, a dokonce i neúspěchy, jak symbolizuje krásný zvyk některých kultur zvednout a políbit chléb, když spadne na zem: připomenout si, že je příliš cenný na to, abychom ho vyhodili, i když upadl. Eucharistie nás tedy učí žehnat, přijímat a líbat Boží dary vždy s díkůvzdáním, a to nejen při slavení: také v životě.

Například tím, že nebudeme plýtvat věcmi a nadáním, které nám Bůh dal. Ale také tím, že odpustíme těm, kdo se dopouštějí chyb a klesají kvůli své slabosti nebo omylu, a pozvedneme je: protože všechno je dar a nic nesmí přijít nazmar, protože nikdo nesmí zůstat na zemi a každý musí mít šanci vstát a vrátit se na správnou cestu.

A můžeme to dělat i v každodenním životě a vždy pomáhat těm, kteří upadli: jen tehdy se v životě můžete podívat na člověka shora dolů, když mu chcete pomoci, aby povstal.

A toto je naším posláním, abychom děkovali. A samozřejmě bychom mohli připojit řadu dalších věcí, abychom vzdávali díky. Jsou to důležité „eucharistické“ postoje, protože nás učí chápat hodnotu toho, co děláme, a toho, co nabízíme.

Zaprvé děkovat a zadruhé „žehnat chléb“ – to znamená činit památku. Na co? Pro starověký Izrael to byla vzpomínka na vysvobození z egyptského otroctví a na začátek exodu do zaslíbené země. Pro nás je to oživení Kristovy Paschy, jeho umučení a vzkříšení, jimiž nás osvobodil od hříchu a smrti. Upamatovat se na svůj život, své úspěchy, chyby, na onu nataženou ruku Boží, která nám vždy pomáhá pozvednout se; činit památku Hospodinovy přítomnosti v našem životě.

Jsou tací, kteří říkají, že svobodný je ten, kdo myslí jen na sebe, kdo si užívá života a kdo si s lhostejností a snad i s arogancí dělá, co chce, navzdory druhým. To není svoboda: je to skryté otroctví, otroctví, které z nás dělá ještě větší otroky.

Svobodu nenajdeme v trezorech těch, kdo hromadí pro sebe, ani na pohovkách těch, kdo se líně oddávají rozptýlení a individualismu: svobodu najdeme ve večeřadle, kde se člověk bez jakýchkoli jiných pohnutek, než z lásky, sklání před svými bratry a sestrami, aby jim nabídl svou službu, svůj život coby „spasený“.

Konečně je eucharistický chléb skutečná přítomnost. A tím k nám promlouvá o Bohu, který není daleko a který není žárlivý, ale je člověku blízko a je s ním solidární; je to Bůh, který nás neopouští, ale hledá nás, čeká na nás a doprovází nás, a to vždy až do té míry, že se nám, zcela bezmocný, vydává do rukou.

A tato jeho přítomnost nás také vybízí, abychom se přiblížili ke svým bratrům a sestrám všude tam, kam nás láska volá.

Drazí bratři a sestry, jak moc je v našem světě potřeba tohoto chleba, která chutná po vděčnosti, po svobodě a po blízkosti! Každý den vidíme příliš mnoho ulic, které možná kdysi voněly čerstvě upečeným chlebem a které se kvůli válce, sobectví a lhostejnosti proměnily v hromady sutin! Je naléhavě nutné vrátit světu dobrou a čerstvou vůni chleba lásky, abychom nadále doufali a neúnavně obnovovali to, co nenávist ničí.

To je také smysl gesta, které brzy učiníme při eucharistickém procesí: od oltáře poneseme Pána mezi domy našeho města. Neděláme to proto, abychom se stavěli na odiv, ani abychom se honosili svou vírou, ale abychom všechny pozvali k účasti na chlebu eucharistie, na novém životě, který nám Ježíš daroval: v tomto duchu konejme toto procesí.