Papež k církevním hnutím: překonat uzavřené kruhy a sloužit s pokorou
Adriana Masotti - Vatikán
"Myslet podle Boha, překonávat každou uzavřenost a pěstovat pokoru": to jsou tři synodální postoje, které František naznačil přítomným na audienci během výročního setkání, které pořádá Dikasterium pro laiky, rodinu a život spolu s moderátory sdružení, církevních hnutí a nových společenství. Synodalita je podle papeže totiž tématem dne, "dlouhou cestou", pokud jde o latinskou církev, o níž "můžeme říci, že vstoupila do způsobu jednání církve". K růstu v tomto rozměru je však třeba provést "vnitřní změnu", je zapotřebí "skutečného 'obrácení'".
Mým přáním totiž je, aby po této synodě zůstala synodalita trvalým způsobem jednání v církvi na všech úrovních, aby vstoupila do srdcí všech, pastýřů i věřících, až se stane sdíleným "církevním stylem".
Smýšlet podle Boha
První "synodální ctností" potřebnou k uskutečnění tohoto duchovního obrácení je "přejít od 'myšlení pouze lidského' k 'myšlení Božímu'". Papež připomíná Ježíšovu výtku Petrovi, když apoštol, smýšlející ""jako lidé"", odmítl Mistrovo umučení a smrt. A varuje:
V církvi bychom se před jakýmkoli rozhodnutím, před zahájením jakéhokoli programu, apoštolátu, misie měli vždy ptát sami sebe: co ode mne chce Bůh, co chce Bůh od nás v této chvíli, v této situaci? Co mám na mysli já, co máme na mysli my jako skupina, je to skutečně "Boží myšlenka"?
Papež zdůrazňuje, že "protagonistou synodální cesty je Duch svatý, ne my" a že "Bůh je vždy větší než naše myšlenky" a skupina, ke které patříme. První výzvou je tedy snaha sladit se s Ním a nepovažovat tento fakt za samozřejmost.
Překonat pokušení uzavřeného kruhu
Druhé vodítko, překonání každé uzavřenosti, vyžaduje přemáhat "pokušení uzavřeného kruhu". Papež se v myšlenkách vrací k prvním učedníkům, zejména k Janovi, který, jak vypráví evangelium, chtěl zabránit jednomu muži, aby v Ježíšově jménu vykonal exorcismus, protože nepatřil do jejich okruhu. "Kdo není proti nám, je s námi," říká mu Mistr.
A to je výzva i pro nás: nevybočovat z toho, co si myslí náš "okruh", být přesvědčeni, že to, co děláme, je dobré pro všechny, hájit, možná aniž bychom si to uvědomovali, pozice, výsady nebo prestiž "skupiny". Nebo se nechat zabrzdit strachem ze ztráty vlastního pocitu sounáležitosti a identity kvůli otevření se jiným lidem a jiným způsobům myšlení, aniž bychom rozpoznali rozmanitost jako příležitost, a ne jako hrozbu.
"Dívat se přes plot", vidět Boží působení i v těch, které neznáme, a v nových věcech, nechat se "zasáhnout, ba zranit" zkušeností druhých, to vše vyžaduje synodalitu. Spatra papež zdůraznil: "vlastní skupina, vlastní spiritualita jsou skutečnosti, které pomáhají kráčet s Božím lidem, ale nejsou to privilegia".
Není možné žít synodalitu bez pokory
Zásadní pro budování synodální církve je pak pro papeže pěstování pokory. Ta je podle něj "branou ke všem ctnostem" a je východiskem duchovního obrácení. Je to milost, o kterou je třeba prosit, pokud si uvědomíme, že v nás pýcha nebo povýšenost zaujaly své místo. " Jen pokorní totiž," dodává papež, "dokážou v církvi velké věci, protože ten, kdo je pokorný, má pevný základ, založený na lásce k Bohu." A popisuje plody, které z pokory plynou:
Jen pokorný člověk si totiž váží druhých a přijímá jejich přínos, jejich rady, jejich vnitřní bohatství, čímž nevyzdvihuje své vlastní "já", ale společné "my". Právě pokorný člověk brání společenství v církvi, vyhýbá se rozkolům, překonává napětí, umí odložit i vlastní iniciativy, aby přispěl ke společným projektům.
František trvá na úloze církevních hnutí a říká, že "jsou pro službu". "Je smutné," pokračuje, "když má člověk pocit, že patří k určitému hnutí, jako by to bylo něco nadřazeného. Církevní hnutí mají sloužit církvi, nejsou sama o sobě poselstvím, církevním středem".
Oceňovat charismata v církevní perspektivě
Papež všem přítomným církevním společenstvím popřál, aby dnešní setkání a další podobné okamžiky napomohly zhodnocení charismat každého z nich "v církevní perspektivě", aby tak "velkoryse a drahocenně přispěla k evangelizaci, k níž jsme všichni povoláni". František proto navrhl položit si tuto otázku: " Patřím k církevnímu hnutí, ke sdružení, nebo k církvi? Patřím do svého hnutí, do svého sdružení pro církev, jako jakýsi "stadion", který má církvi pomáhat? Uzavřená hnutí je ale třeba zrušit, nejsou církevní".
