Papež před návštěvou Terstu: demokracie je společné řešení problémů všech lidí
PAPEŽ FRANTIŠEK
Jsem potěšen, že mohu těmito slovy uvést tento text, který deník Il Piccolo a Vatikánské nakladatelství nabízejí čtenářům u příležitosti mé návštěvy Terstu během Sociálních týdnů.
Moje přítomnost v Terstu, městě se silným středoevropským nádechem díky soužití různých kultur, náboženství a etnických skupin, se váže k akci, kterou v tomto městě pořádá Italská biskupská konference, k Sociálním týdnům katolíků v Itálii, letos věnovaným tématu "V jádru demokracie". Participace mezi historií a budoucností".
Demokracie, jak dobře víme, je termín, který vznikl ve starověkém Řecku a označuje moc, kterou vykonává lid prostřednictvím svých zástupců. Jedná se o formu vlády, která se v posledních desetiletích celosvětově rozšířila, ale zdá se, že trpí následky nebezpečné nemoci, kterou je "demokratická skepse". Zdá se, že obtíže demokracií při řešení složitých problémů současné doby - vzpomeňme na problémy s nezaměstnaností nebo převládající technokratické paradigma - někdy ustupují svodům populismu. Demokracii je vlastní velká a nezpochybnitelná hodnota: hodnota "být spolu", skutečnost, že výkon vlády se odehrává v kontextu společenství, které se svobodně a laicky konfrontuje v umění společného dobra, což není nic jiného než jiný název pro to, čemu říkáme politika.
"Společně" je synonymem pro "účast". Don Lorenzo Milani a jeho žáci to zdůraznili již v mistrovském Dopise jedné profesorce: "Naučil jsem se, že problém druhých je stejný jako můj. Vyjít z něj společně je politika, vyjít z něj sám je lakomství". Ano, problémy, s nimiž se potýkáme, patří všem a týkají se všech. Demokratickou cestou je společně o nich diskutovat a vědět, že jen společně mohou tyto problémy najít řešení. Protože v takovém společenství, jako je to lidské, se člověk sám nezachrání. Neplatí ani axiom mors tua vita mea. Naopak. Dokonce i mikrobiologie naznačuje, že lidská bytost je strukturálně otevřená dimenzi jinakosti a setkání s "ty", které stojí před námi. Sám Giuseppe Toniolo, inspirátor a zakladatel Sociálních týdnů, byl ekonomickým vědcem, který velmi dobře chápal limity homo oeconomicus, tedy oné antropologické vize založené na "materialistickém utilitarismu", jak jej definoval, který atomizuje člověka a amputuje vztahový rozměr.
Zde bych chtěl říci toto, když dnes přemýšlím o tom, co znamená "jádro" demokracie: společně to jde lépe, protože osamoceně je to horší. Společně je to krásnější, protože o samotě je smutno. Společně znamená, že jedna plus jedna nejsou dvě, ale tři, protože účast a spolupráce vytvářejí to, čemu ekonomové říkají přidaná hodnota, tj. onen pozitivní a téměř konkrétní pocit solidarity, který vzniká sdílením a předkládáním témat nacházejících shodu, například ve veřejném prostoru.
Koneckonců právě ve slově "účastnit se" nacházíme pravý smysl toho, co je demokracie, co znamená jít k jádru demokratického systému. V etatistickém nebo dirigistickém režimu se nikdo neúčastní, všichni jen pasivně přihlížejí. Demokracie naproti tomu vyžaduje participaci, požadavek podílet se na ní, riskovat konfrontaci, vnést do problému své vlastní ideály, své vlastní důvody. Riskovat. Riziko je však úrodnou půdou, na níž klíčí svoboda. Zatímco zevlovat na balkóně (papežův neologismus balconear, pozn. red.), stát u okna tváří v tvář tomu, co se děje kolem nás, je nejen eticky nepřijatelné, ale navíc, sobecky řečeno, ani moudré, ani vhodné.
Je tolik společenských otázek, v nichž jsme demokraticky vyzváni k interakci: pomysleme na inteligentní a tvůrčí přijímání migrantů, které spolupracuje a integruje, což je fenomén, který Terst dobře zná, neboť se nachází v blízkosti takzvané balkánské trasy; pomysleme na "demografickou zimu", která nyní postihuje celou Itálii, a zejména některé regiony; pomysleme na rozhodnutí pro autentickou mírovou politiku, která by na první místo kladla umění vyjednávání, a nikoli rozhodnutí pro zbrojení. Zkrátka na onu péči o druhé, na kterou nás Ježíš v evangeliu neustále upozorňuje jako na autentický postoj v lidském bytí.
Kéž by z Terstu, města s výhledem na Středozemní moře, tavicího tyglíku různých kultur, náboženství a národů, metafory lidského bratrství, o které usilujeme v této válkou zastíněné době, vzešel přesvědčenější závazek k plně participativnímu demokratickému životu zaměřenému na skutečné společné dobro.
