Za prázdninového suchopáru a v horku vylidněných městských čtvrtí se četba dobré knihy stává oázou, díky níž upouštíme od jiných činností, které by nám tolik neprospěly. Za prázdninového suchopáru a v horku vylidněných městských čtvrtí se četba dobré knihy stává oázou, díky níž upouštíme od jiných činností, které by nám tolik neprospěly.  

Papež: Knihy jsou opravdovými druhy na cestě životem

Přinášíme v pracovním překladu úvodní část Listu Svatého otce o formativní roli literatury, který byl zveřejněn 4. srpna.

PAPEŽ FRANTIŠEK

1. Původně jsem k této stati napsal název, který se vztahoval ke kněžské formaci, ale pak jsem si pomyslel, že totéž lze obdobně říci ve vztahu k formaci všech pastoračních činitelů, jakož i jakéhokoli křesťana. Mám na mysli hodnotu, kterou na cestě lidského dozrávání zaujímá četba románů a poezie.

2. Za prázdninového suchopáru a v horku vylidněných městských čtvrtí se četba dobré knihy stává oázou, díky níž upouštíme od jiných činností, které by nám tolik neprospěly. Jindy se zase dostaví chvíle únavy, hněvu, zklamání či nezdaru – a když se nám ani v modlitbě ještě nedaří dospět k duševnímu klidu, dobrá kniha nám alespoň pomůže přestát bouři, dokud nenastoupí trochu více vyrovnanosti. A možná nám ona četba rozkryje nové vnitřní prostory, které nám pomohou zabránit oné uzavřenosti v několika utkvělých představách, jež nás nevyhnutelně spoutávají. Tento prožitek býval častý, dokud nenastoupila všudypřítomnost sdělovacích prostředků, sociálních sítí, mobilů a dalších přístrojů, a ti, kteří jej zakusili, vědí, o čem mluvím. Nejedná se ovšem o něco překonaného.

3. Na rozdíl od audiovizuálních médií, kde je výsledný produkt ucelenější a nezbývá tolik času a prostoru k „obohacení“ vyprávění či jeho výkladu, je čtenář při četbě knihy mnohem aktivnější. Určitým způsobem totiž ono dílo znovu píše, ve své představivosti mu propůjčuje větší šíři, vytváří celý svět za využití svých schopností, paměti, snů, svého vlastního životního příběhu překypujícího dramaty a symbolismy, čímž vychází na povrch dílo podstatně se odlišující od toho, které autor původně zamýšlel napsat. Literární dílo se tak stává živým a ustavičně plodným textem, který znovu dokáže promlouvat tisícerými způsoby a skládat se v původní celek s každým čtenářem, kterého potkává. Čtenář se při četbě obohacuje tím, co získává od autora, avšak to mu současně umožňuje, aby dal vykvést bohatství vlastní osobnosti natolik, že každé nové přečtené dílo obnovuje a rozšiřuje jeho svět.

4. Vede mne to k tomu, že velice kladně hodnotím skutečnost, že alespoň v některých seminářích se překonává posedlost obrazovkami i jedovatými, povrchními a násilnickými fake news a věnuje se čas literatuře, klidné a neodůvodněné četbě a rozmluvě o těchto knihách, jež – ač staré či nové – nám stále mnohé říkají. Všeobecně ovšem musím s lítostí konstatovat, že pozornost věnovaná literatuře v tuto chvíli nenachází patřičné místo na formativní cestě těch, kteří směřují ke svěcené službě. Literatura je totiž často považována za určitý druh zábavy, tedy za minoritní kulturní vyjádření, které by nemělo patřit k přípravě, a tudíž ke konkrétní pastorační zkušenosti budoucích kněží. Až na nepatrné výjimky se literatura považuje za cosi nepodstatného. V tomto ohledu bych rád prohlásil, že takové pojetí není prospěšné. Stojí totiž na počátku závažného intelektuálního a duchovního ochuzení budoucích kněží, kteří tak postrádají předností přístup k jádru lidské kultury a v daném případě ještě úžeji k lidskému srdci.

5. Tímto spiskem si přeji navrhnout radikální změnu kurzu, týkajíc se zvýšené pozornosti, jíž je nutno věnovat literatuře v rámci formace kandidátů kněžství. Považuji v této souvislosti za velice přiléhavé tvrzení jednoho teologa: „Literatura (…) v člověku pramení z toho, co je v něm nanejvýš neochvějného, z jeho tajemství (…). Je to život, který si uvědomuje sám sebe, když dosahuje plnosti výrazu a dovolává se všech zdrojů jazyka“ (R. Latourelle, «Letteratura», in R. Latourelle - R. Fisichella, Dizionario di Teologia Fondamentale, Assisi 1990, 631).

6. Literatura má tak či onak co do činění s našimi životními touhami, neboť vstupuje do niterného vztahu s naším konkrétním bytím, jeho neodmyslitelným napětím, tužbami a významy.

7. Naučil jsem se tomu zamlada prostřednictvím svých studentů. V letech 1964-65, když mi bylo osmadvacet, jsem vyučoval literaturu v jedné jezuitské škole v Santa Fe. Učil jsem poslední dva lyceální ročníky a měli jsme studovat Cida, který se však té mládeži nelíbil. Chtěli číst Garcíu Lorcu. Rozhodl jsem tedy, že si Cida nastudují doma, a že se při hodinách budu zabývat autory, kteří se žákům víc líbí. Samozřejmě chtěli číst soudobá literární díla. Avšak při četbě těchto autorů, kteří je momentálně upoutali, přicházeli na chuť literatuře a poezii všeobecně a později přecházeli k jiným autorům. Nakonec si totiž srdce žádá víc a každý nachází v literatuře svou cestu. Sám kupříkladu miluji tragické umělce a domnívám se, že všichni bychom jejich díla mohli považovat za svá, jako vyjádření našich vlastních dramatických situací. Když pláčeme nad osudem literárních hrdinů, pláčeme v podstatě sami nad sebou a svou prázdnotou, chybami a samotou. Přirozeně vás nežádám, abyste četli totéž, co já. Každý si najde knihy, které budou promlouvat k jeho životu a kteří se stanou opravdovými druhy na cestě. Neexistuje nic jiného, co by působilo opačným účinkem natolik jako povinná četba, kdy se značně přemáháme jenom kvůli tomu, že jiní něco považují za zcela zásadní. Nikoli, máme si svou četbu vybírat otevřeně, nečekaně a pružně, můžeme si sice dát poradit, ale také upřímně hledat, abychom nalezli to, čeho v každé životní chvíli máme zapotřebí.

Celý list Svatého otce najdete v osmi jazycích ZDE.

 

17. srpna 2024, 18:49